Uhelné doly zrovna nepatří mezi běžné turistické cíle, ale tento důl je trochu jiný. Ačkoli se v jeho části stále těží uhlí, je jiná část zařízená jako atraktivní technické muzeum. Velenje leží zhruba v polovině cesty mezi Mariborem a Lublaní, takže je mohou (jen s malou zajížďkou) navštívit například ti lidé, kteří kousek odtud projíždějí po dálnici k Istri. Anebo si sem mohou naopak udělat výlet lyžaři z nedalekých alpských sjezdovek. Na ročním období či počasí opravdu nezáleží. Pod zemí je totiž pořád stejně.
Průvodci po muzeu jsou vůči příchozím turistům nekompromisní. Ač to zpočátku vypadá jako hra, berou ji místní velmi vážně. U vrátnice vyfasuje každý návštěvník kulatý kovový plíšek s číslem, který musí před sestupem do dolu pověsit na předem určenou nástěnku. "To aby záchranáři věděli, kolik lidí mají hledat," vysvětluje průvodce a vůbec to nevypadá, že by chtěl návštěvníky dolu vystrašit. A důrazně upozorňuje, že zápalky, zapalovače, ale třeba i mobilní telefony musíme nechat v připravených skříňkách. Hornické muzeum si totiž nesmíte představit jako nějakou budovu s vitrínami, ale je to normální důl se vším, co k němu patří, včetně možnosti, že by do podzemních štol vnikl nebezpečný metan.
Kousek cesty se můžete svést na pásovém dopravníku.
Komerce číhá i v dole
Poté, co každý dostane kabát hornického mundůru a přilbu, může nastoupit do stařičkého výtahu a čekat, co se bude dít. Ve Velenje jsou asi na turisty připraveni, výtah proto nejede dolů rychlostí volného pádu (jak jsem se trošku obával), ale docela "normální" rychlostí. Po pár desítkách sekund se zhoupne a zastaví zhruba sto osmdesát metrů pod povrchem.
Sestup samotný ale ještě neskončil, jen dál už klesáme po svých - procházíme vybetonovaným tunelem někam ještě hlouběji a po průchodu několikera vrat se struktura chodby mění. Poctivý pevný beton už nahradila výdřeva. I tady hluboko pod zemí ale číhá na člověka komerce. Z příšeří jednoho z navazujících tunelů náhle vystoupí člověk s fotoaparátem. A hned začne lehce zmatené turisty rovnat v malém výklenku se soškou svaté Barborky. Udělá skupinovou fotografii, kterou si prý můžeme za hodinu (a za šest eur) vyzvednout u východu.
Spletité chodby hornického muzea ve Valenje
Cvak. A rychle pokračujeme v cestě podzemím, míjíme jednu křižovatku chodeb, pak druhou, poté třikrát doprava, dvakrát doleva. Nebo to bylo obráceně? Nevím. Jen se průvodcům podařilo dosáhnout toho, co patrně ani nezamýšleli - ukázali návštěvníkům dolu, že jsou zde bez někoho místního zcela ztraceni. Doslova. Pohybujeme se ve tmě, necháváme se vést jen stínem postavy před sebou a bezpečnostními světly, které ukazují kudy máme jít. Dokážu si docela živě představit, že bych se snadno mohl oddělit od skupiny a zmizet v některé z nesčetných chodeb, které míjíme. Ale proč bych to proboha dělal? Na podobné myšlenky ale nemám dlouho čas.
Průvodce nám naštěstí každých pár minut osvětluje některé stanoviště dolu, na kterém nám ukazuje jak se dobývalo uhlí v minulosti a jak dnes. Výklad doplňují trochu naivně zpracované figuríny starých horníků, ale představu si udělám poměrně přesnou. Pracovat bych tady nechtěl ani před sto lety, ani nyní. I teď oceňuju, že mi nahoře vnutili přilbu, protože tu a tam zavadím hlavou o nějaký trám či potrubí. A to se pohybujeme většinou jen po turistických stezkách.
Figuríny starých horníků mají ilustrovat, jak se v dole pracovalo.
Nebezpečí výbuchu metanu
Turisté z Česka mohou v tomto slovinském uhelném dole zažít i pocit hrdosti na svou domovinu. Do Slovinska jako do součásti rakousko-uherské monarchie totiž v devatenáctém i počátkem dvacátého století často putovali čeští inženýři i další důlní odborníci. A nejenom oni. Řada přístrojů v dole nese logo plzeňské Škody či ČKD. A průvodci to opakovaně zdůrazňují.
Komu se zdá cesta temnými šachtami málo adrenalinová, ať si počká na jednu z posledních zastávek při prohlídce dolu. Výklad průvodce o nebezpečném metanu, který může v dole kdykoli vybuchnout, totiž náhle přeruší exploze. Samozřejmě simulovaná. Jasně - návštěvníci vědí, že se hluk valí z reproduktorů. I to že dým a zával v chodbě, do které právě posvítily reflektory, byl uměle utvořený. Jenomže když se s vámi třese zem (protože vás průvodce nenápadně zavedl na jakousi desku, která se při fingovaném výbuchu velmi silně rozechvěje), začínáte přemýšlet o tom, kolik metrů horniny máte nad hlavou a jestli je opravdu bezpečné pouštět reproduktory v podzemí takto nahlas. Ale asi to mají spočítané dobře.
Takto vypadá zával
Cesta zpátky k výtahu je pak o něco pohodlnější než sestup dolů. Možná je to i tím, že si člověk na pobyt v podzemí tak nějak zvyknul a může se svézt kousek cesty na pásovém dopravníku. A další část cesty dokonce absolvuje v miniaturním vláčku, který tady pod zemí neslouží k zábavě rozpustilých dětí, ale k přepravě horníků. Jen ty rozměry jsou takové dětské.
Po vystoupení z vláčku už stačí ujít pár metrů a jsme zpátky u starého známého výtahu. Po podzemní zkušenosti už do něj návštěvník muzea nastupuje jako starý mazák. Dobře ví, jak se otevírají dveře klece, kdy výtah zacinká i jak se lehce zhoupne při rozjezdu i brzdění.
Po chvíli jsme nahoře a už si z nástěnky rozebíráme své kovové známky. Průvodce jediným pohledem zkontroluje nástěnku a může si oddychnout. Je prázdná, nikdo dole nezůstal. A kdo by chtěl může si známku i nechat jako suvenýr. Za jedno euro.
