Alsasko? Ponožky v sandálech, svačina na cestu i odfláknutá pizza

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
První dny si pamatuji zcela přesně, jsou spojeny s nasáváním atmosféry Štrasburku, překrásného města, které má neuvěřitelné dlouhou historii a jen za posledních 150 letech se několikrát vyměnilo mezi Francií a Německem. To se silně odrazilo na místní mentalitě. Na venkově ještě mluví alsasky (nářečí němčiny) i střední generace a mladá ji ještě ovládá, byť ta mezi sebou mluví jen francouzsky. Ve Štrasburku už mluví alsasky spíš jen nejstarší a město i přes převážně německé vzezření (hrázděné domky, pruská empírová a secesní architektura) působí výrazně francouzským dojmem. Názvy ulic v centru jsou dvojjazyčné (francouzsky a alsasky).

Alsasko má další (i právní) specifika ve srovnání s Francií, jeho kultura je tradičně německá a celá mentalita mi silně připomíná českou, takové “nedokvašené” (zbrklé, nedotažené) Německo. Teprve v Alsasku jsem si uvědomil, jak moc německou mentalitu máme my Češi a jak moc patříme do německého kulturního okruhu (i když snažíme nepatřit – někdy víc, jindy méně podle toho, jak se nám to momentálně hodí).

Hned po přestěhování jsem měl problémy najít si ubytování, což je ve Francii dost obtížné. Naprostá většina pronajímatetů nabízí smlouvu minimálně na jeden rok, spíše na tři (lze ji ale předčasně vypovědět, což jsem se dozvěděl až pozdě) a musíte mít R.I.B. (číslo účtu ve Francii). Abyste si zřídili RIB, potřebujete předchozí RIB. Takže musíte hledat v řadě bank, až najdete tu, která předchozí RIB nevyžaduje. Při zřízení účtu (ale i všude jinde) budete muset zaplatit poplatek za zřízení vaší osobní složky. Realitce zase uhradíte poplatek za zprostředkování, který se vypočítává z podlahové plochy a často dosahuje výše jednoho nájmu. Ty jsou ve Štrasburku, jednom z evropských hlavních měst, pro nás i místní astronomicky vysoké (za zařízený 1+1 malý byt v dobré čtvrti dáte i 1000 € měsíčně bez poplatků) a ceny ve Štrasburku a okolí jsou dost deformovány mnohopočetnou a velmi slušně placenou kastou eurobyrokratů.

Okolí Štrasburku je překrásné, městem protéká řeka Ill a vytváří řadu kanálů, hned za městem teče mohutná řeka Rýn, tvořící hranici s Německem. To je vzdálené asi jen 5km a jezdím tam na nákupy, kdykoliv mi něco chybí z “české” kuchyně. Rýn tvoří pomyslný střed dlouhé porýnské nížiny, asi 20km od pravého břehu je lemován hodně přes stolikometrů dlouhým pohořím Schwarzwald (Černý les), vysokým asi jako Šumava. Tam se dá skvěle lyžovat (běžky i sjezdovky). Cca 20km nalevo od Rýna zase uměle narovnané koryto řeky kopíruje pohoří Vogézy (Vosges), plné hradů a dějiště řady bitev 1. světové války. Vogézy mi připomínají naše Beskydy. Na východním úpatí Vogéz (dlouhých také asi 200km) se pak rozprostírají slavné alsaské vinice, zaměřené na bílá vína (zcela německého typu). Ty protkává viničná cesta, podle níž se nachází řada vinných sklípků a neuvěřitelné množství překrásných hrázděných, čistých, upravených vesniček vyzdobených květinami, kam až jen oko dohlédne. Z nejvyšších vrcholů Vogéz je na podzim vidět i vzdušnou cestou 200km vzdálený Mt. Blanc a nejslavnější vrcholky Bernských Alp – Jungfrau, Eiger apod. Klima v Alsasku je o něco příjemnější než na nejteplejších místech Česka. Před dešti, větry a mraky oceánského klimatu je chráněno od západu dlouhým pohořím Vogéz, od jihu Alpami a od východu Schwarzwaldem. Zároveň má dostatek vody. Zemský ráj to napohled!

Abych lépe zapadl, zapsal jsem hned po příjezdu do francouského alpského klubu a jezdím s nimi pravidelně na výlety, zejména do Vogéz. Člověk tak pozná místní lidi, naučí se konverzací francouzsky, dělá něco pro své zdraví a ještě poznává s místními jejich překrásnou vlast.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazil? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
V cizině už jsem žil rok ve Španělsku, takže alsaská mentalita mě nijak nepřekvapila. Je spíše podobná tradiční české nebo moravské. Lidé jsou tu více věřící než jinde ve Francii, určitě uzavřenější, lpí na tradicích a na svých zvycích i kuchyni (zachovávají mnohé obyčeje i recepty pod jejich alsaskými názvy). Místní kulinárie mě neohromila, je to spíše německá kuchyně, s jakou se setkáte v Bádensku-Württembersku. Národní pochoutkou jsou zde vyhlášené flammenkuche (francouzsky zvané tarte flambée či jen flamm), chtělo by se říci pizzy, ale postrádají rajčovatý základ. Tradiční flam je slaboučká kruhová či spíše obdélníková placka z těsta a na ní na kostičky nakrájená slanina (lardon), cibule, připadně místní silný sýr munster.

Štasburk má velkou židovskou menšinu (cca 16 000 osob, zdecimovanou za nacismu, ale posílenou o Sefardy z bývalých kolonií), takže o sobotách uvidíte chodit po ulicích muže nejen v jarmulkách, ale oblečené dokonce s klobouky a pejzy, jako byste byli někde v Jeruzalémě. Na francouzské poměry zde žije i početná protestantská menšina (až 20 %). Některé čtvrti patří muslimským imigrantům.

České zvyky jsou nezvyklé všude mimo Česko, a to jak velikonoční pomlázka, která je mimo naši zemi nepochopitelná, tak i vánoční kapr. Tady se jí spíše krůta, ale podobně jako u nás, a na rozdíl od zbytku Francie, se slaví Štědrý večer a den 24. 12. jako hlavní den vánoční. A dárky tradičně nosil Christkindel, čili Ježíšek, dnes ale silně pronikl již i francouzský père Noël (Otec Vánoc, ustrojený jako Santa Claus), který dává dárky v noci na 25. 12. kolem krbu. Problém se z toho ale nedělá a lidé slaví, jak která rodina chce. Místní zvyky, podoboně jako české, odpovídají katolickému kulturnímu okruhu, jen jsou zde již více minulostí a slaví se (připomínají se) spíše jen symbolicky. Koledovat o velikonoční pondělí (které je tu také svátkem) tu ale nebudu, asi by se to nestkalo s pochopením.

Nezvyklé je asi naše všeobecné zouvání, ale i zde, podobně jako v Německu, se mnoho lidí přezouvá. Spíš se to ale od návštěvy neočekává. Lidé tu mnohem méně pijí alkohol (opít se na veřejnosti je velké společenské faux pass), jsou také mnohem lépe a elegantněji oblečení.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Bohužel, práci zde mám jen na rok, takže se nejspíš vrátím. Přiznám se, že se mi moc zpátky nebude chtít. Z Česka mi chybí jen rodina a přátelé, ale není to moc daleko. Myslím si, že naše země je bohatá (i když neustále rozkrádaná, 90. léta, korupce) a lidé si nežijí zle (ceny služeb ve Francii jsou astronomické). Když si ale vzpomenu na krajany, vybaví se mi kolik hrubých, neurvalých a neusmívajících se lidí, které tam denně potkávám (i tady umějí být lidé hrubí a neurvalí, ale je to spíše zážitek 1x měsíčně). A jak je bohužel v Česku všechno hrozně ošklivé, když pominu přírodu a centra památek zapsaných v UNESCO! Tady je radost chodit po ulici! Psí exkrementy skoro všude uklizené, nikde žádné poházené odpadky, všude spousta záhonů, květin, fontán, veřejné prostranství je prostě překrásné. Kochám se chůzí po městě i v zimním období, kdo tohle může říct o Česku? I zařízení bytů v Česku je otřesné, spousta lidí má podle mě hrozně nevkusně zařízené byty. Když můžu bydlet v hezkém, proč bych šel do ošklivého? Nebyl bych ani ekonomický, ani klimatický, nýbrž estetický emigrant (to berte s trochou nadsázky).

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Kultura stolování je francouzská, po druhé hodině odpoledne je už těžké sehnat v restauraci jídlo (kuchyně bývá od 14 do 18 hodin zpravidla zavřená), jídla mají až čtyři chody, předkrm/první chod (nezřídka i jednoduchá polévka), hlavní jídlo, dezert (může být i sýr) a káva jako poslední tečka. Ve Francii se na veřejnosti mnohem méně pije, platí to i o Alsasku. Ani já ne. Předně jsou ceny za půllitru piva vysoké (až 6 €), pak alskaská piva mi moc nešmakují a konečně je to spíš kraj vín (ale i mnoha mistních piv, to nelze opomíjet). Alsaská vína jsou ve Francii spíše otlounkánkem a ostatní Francouzi jimi spíše pohrdají, mají pověst vín německých, ale místní jsou na ně velmi hrdí. Nejsem someliér, ale jako laik rozdíl oproti českým (moravským) vínům moc nevidím. Vítězí všude bílé víno (7 odrůd) a šumivý crémant.

Protože jsem v Česku žil u hranic, jezdili jsme na pravidelné nákupy do Německa. Tam jsem zjistil, že v SRN mají skoro tytéž potraviny jako v Česku, jen kvalitnější a chutnější. Tady mají ale pověst jako u nás potraviny polské! Koupil jsem si zde dokonce i nakrájené dršťky, ale byly už upravené, velmi kyselé. V Kehlu, pravobřezním německém předměstí Štrasburku, kam nyní staví i tramvajovou linku včetně nového mostu přes Rýn, se dá sehnat vše, co mi z Česka chybí. Chleba (spíš upřednostňuju tmavý žitný), zakysaná smetana, dršťky, ledvinky, játra, morkové kosti, uherský salám a čabajka z Maďarska, kaiserky, bulky a všelijaké žemle. Knedlíkový ale nejsem, ani žádný příznivce “českého” chleba, který mne nadýmá.

Protože je u nás v práci pauza na oběd jako ve Španělsku 2,5 hodiny (ostatní kolegové chodí cvičit nebo mají jazykové kurzy), já se přiznám, že si chodím domů vařit a skoro všechno jsou české recepty, leča, guláše, ledvinky a hlavně české polévky. Když něco chybí, jedu do Kehlu (jezdí tam i autobus Štrasburské MHD) a tam si to koupím. Paradoxně mi spíše chybí “české” kebaby a pizzy, zdejší nedělají Albánci jako u nás v pohraničí, ale Arabové, do kebabů cpou hranolky a jsou vůbec nějak odfláknuté a nechutnají mi. A francouzská pizza, to radši flammekueche. Pizzy v Česku ve vyhlášených pizzeriích jsou nezřídka na světové, dokonce i Italské úrovni (to mi potvrdili i samotní Italové). Jiný zvyk, který mne zarazil, bylo, že Francouzi neváhají na výletech jíst vlastní svačiny a za celý výlet si nedají na horské chatě ani pivo, ani jídlo, nic. Někteří si objednají jen polévku a přímo u stolu vytáhnou svačinu a najedí se z vlastního (zažil jsem takto i bohatou lékařku). A to je tolik sebermskačských průpovídek od samotných Čechů, jak jsme nechutný národ, že jen jíme svačiny a neutrácíme a nevkusně je vytáhneme a jíme i v restauracích. Jak vidno, nejsme sami (mimochodem, ponožky v sandálech nosí celá střední i severní Evropa a zažil jsem v letadle ze Stuttgartu, že jen co se letadlo odlepilo od země, Němci vstali a vytáhli si na palubě letadla vlastní svačiny, do kterých se hned s gustem dali). Pak že jen Češi.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Děti nemám, ale určitě bych je česky naučil. Nic by mě to nestálo, jen velkou trpělivost, a bylo by to pro děti ohromná výhoda. Znám řadu Češek ze s míšených manželství, které děti česky naučily i nenaučily. Takže jak vidno, jde to a je to jen o jednotlivcích, jak se k tomu staví a o toleranci druhého rodiče (zejména když česky neumí vůbec). Prostředí ve Štrasburku je skutečně mezinárodní a perfektní znalost dvou jazyků je minimum. Často se stává, že jsou děti i trojjazyčné (mají oba rodiče ze dvou různých zemí a k tomu mají francouzštinu ve škole), a zvládají to. To závidím, je pak na dětech, jak s takovým darem (pro ně automatickým a ani si jej neuvědomují) v pozdější době naloží.

Někteří kolegové se přistěhovali koncem prázdnin i s dětmi, dojednali si školu a s novým školním rokem šoupli své malé ratolesti do francouzské školy. Dnes již tyto děti brebentí francouzsky stejně jako jejich francouzští spolužáci.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Po vzoru našeho prezidenta říkám, že moje země je Czechia (Tchéquie). Přijde mi totiž ostuda, a mnohé to vypovídá i o našem vztahu k vlastnímu státu, že oficiálně nepoužíváme jednoslovný název státu Česko (na známkách, v OSN atd.). Jednou jsem slyšel údiv, “Tchéchenie?”, Čečensko? To ale byla výjimka a lidé se chytají, bez výjimky ale dál říkají Tchécoslovaquie. Rozdělení prostě nezaznamenali. Sem tam někdo byl v Praze, ta se líbila. V drtivé většině ale o naší zemi nic nevědí a nic pro ně neznamenáme. Čechy neznají, protože nejsme početný a emigrantský národ jako např. Poláci nebo Jugoslávci. Potěší mě, když aspoň někdo ví, že jsme zemí kdesi mezi Německem a Ruskem nebo že je to k nám blíž než do Bretaně.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Podobně jako španělská (tam jsem rok studoval), ani francouzská politika mě moc nezajímá. Samozřejmě ji člověk zaznamenává, lidé se zde o ni velmi zajímají, témata diskutují a případně nezřídka aktivisticky demonstrují za dobrou věc. Lidé byli hluboce zasaženi pařížskými atentáty, na tryzny za oběti se chodilo masově. Místní politickou scénou hýbala správní reforma, kdy byly k 1. 1. 2016 sloučeny samosprávné kraje do nových superkrajů, avšak bez referenda nebo hlubšího politického konsenzu (to mi připomnělo Grossovo zřízení našich krajů, které se již ukazuje jako nevyhovující – některé kraje jsou příliš malé, je jich moc, hranice nekopírují tisíciletou česko-moravskou hranici atd.). Reforma se dotkla i do té doby samostatného kraje Alsaska, velmi bohatého, jež bylo proti své vůli sloučeno s ne tak zámožnými kraji Lotrinsko, Ardeny a Champagne. Bude tak doplácet na chudší a to se zde nikomu nelíbí, navíc se částečně ozývá otázka autonomie a existuje zde i slabý, ale ne mrtvý separatismus (Elsass frei).

Politická scéna je uhlazenější, kulturnější než ta naše. Témata jsou světovější, což je na první pohled patrné už i z novin. Lidé se také daleko více angažují (jsou aktivističtí) a zajímají se o své okolí, což se projevuje i na velkém estetickém důrazu na veřejné prostranství a na zájmu o veřejný prostor, na rozdíl od Česka, kde o tomto tématu hovořil ledatak prezident Havel (který je zde znám,na rozdíl od jeho zcela provinčních následovníků), k velkému nepochopení ostatních. Například vrcholem hnusu jsou u nás pro mě pražská bílo červená zábradlí na ulicích, opatřená odpudivým zvlněným žlutým bakelitem (kamarád z Lublaně mi říkal, že tam nic takového nepotřebují, protože městské služby padající sníh okamžitě odklízejí a odvážejí) nebo nevkusné a kýčovité výkladní skříně a vývěsní štíty českých obchodů, které od jejich návštěvy odrážejí. Obávám se, že estetiku si u nás, na rozdíl od Francie, nikdo neuvědomuje. V celém Štrasburku jsem na rozdíl od Českých měst neviděl místo, dům nebo jen prostranství, které bych mohl označit za vysloveně ošklivé nebo nevkusné. Kde jsou naše prvorepublikové spolky za zkrášlení obce? Za nádhernou úpravnost města se ale platí vysoká městská daň 1000 € ročně za každou výdělečně činnou osobu. Existuje zde i vládní soutěž Villes et villages fleuris, o květinovou obec, a vesnice i města s hrdostí označují tabulemi na příjezdech svou účast a kolik květin (bodů) získaly – netřeba zdůrazňovat, že alsaské obce a města se často umisťují na předních místech.