30. září 2016 6:53 Lidovky.cz > Cestovaní > Aktuality

Ať jedu kamkoli, trochu se bojím, říká cestovatelka. Život jí změnila výhra cesty kolem světa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Lucie Radová na cestách | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lucie Radová na cestách | foto: Facebook/lucie radová
Blog, který napsala o cestě kolem světa, kterou vyhrála, jí změnil život. Začala cestovat pravidelně a psát o svých zážitcích. „Asi nejvíc mě baví na cestách pracovat. Připravovat reportáže pro Objektiv České televize, psát články na můj blog. Bez nich bych byla strašně líná. Zavrtala bych se do místní kavárny a četla knížky. Poslední dobou mě baví hodně jídlo. Zrovna na Velikonočním ostrově bylo velkým zklamáním,“ říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz cestovatelka a blogerka Lucie Radová.

Lidovky.cz: Před několika lety jste vyhrála cestu kolem světa, která vám podle vašich slov změnila život. Co všechno jste zažila?
Týdenní trek v Patagonii, Velikonoční ostrov projetý na kole, v Kjótu jsem se převlékla za gejšu a byla překvapená Hirošimou plnou života. Vietnam jsem procestovala vlakem a v horském městečku Sa Pa pomohla starší paní na poli s nůší, kterou jsem na zádech sotva zvedla. V Kambodži jsem se naučila řídit motorku, na Bali jsem oslavila vesele kremaci, a na severu ostrova se potápěla na české základně Relax Bali. Na Madagaskaru jsem se poprvé opravdu bála a pak usínala mezi baobaby. Cesta kolem světa by měla být pro každého povinná.

Lidovky.cz: Procestovala jste 40 zemí. Co máte na cestování nejraději?
Asi nejvíc mě baví na cestách pracovat. Připravovat reportáže pro Objektiv České televize, psát články na můj blog. Bez nich bych byla strašně líná. Zavrtala bych se do místní kavárny a četla knížky. Poslední dobou mě baví hodně jídlo. Zrovna na Velikonočním ostrově bylo velkým zklamáním. Protože jsou místní závislí na tom, co dovezou lodě tuším z Japonska a pak na importu z Chile, který tak trochu sabotují. Takže si v obchůdcích pořídíte maximálně polonahnilé brambory a asijské nudlové polévky v plastových kelímcích. Na svém posledním bálkánském road tripu jsem se dostala k tureckým sladkostem, které chutnají úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Jsou šťavnaté, plné čerstvých ořechů a medu. Nemohla jsem se jich nabažit. Kvůli jídlu jezdíme cíleně do Maroka, Španělska a hlavně na Kanárské ostrovy. Je to snad jediné místo, kde ráda vařím. Na trhu koupíme doradu, tuňáka, slávky, krevety, čerstvou zeleninu a máme nejlepší večeři na světě. Pak tu jsou všude kaktusy, o kterých máte tušení, že se pravděpodobně dají jíst. Tak jsem na posledním treku utrhla plod opuncie. Z trhu vím, že se jí, ale netušila jsem jak. Na kaktusu jsou obrovské ostny, kterým se celkem jednoduše vyhnete. Jsem děsně šikovná, já bych přežila všude, říkala jsem si. Jenže na tom kaktusím ovoci jsou takové pidi ostny. Najednou jsem jich měla ve svých dlaních a mezi prsty snad stovky. Vypadala jsem jako ježek a šíleně to bolelo.

Lucii Radové změnila život cesta kolem světa
Lucii Radové na Kanárských ostrovech

Lidovky.cz: Cestujete pokaždé sama? Nemáte někdy na cestách strach?
Strach mám hlavně před cestou samotnou. Vlastně jsem strachy úplně bez sebe a nikam se mi nechce jet. Vymýšlím spousty výmluv a snažím se přemluvit manžela, aby mi cestu zakázal. Když jsem pak na cestě, tak už strach nemám. To nejhorší je pro mě odjet. Úplně stejné to bylo u mého posledního solo road tripu napříč Balkánem. Jela jsem z Prahy do Istanbulu a zpátky jen s řidiči spolujízdy. Dva dny před odjezdem jsem dostala paniku, chtěla všechno zrušit a nadávala si za další blbý nápad. A pak o pár dní později sedíte v autě s cizími lidmi, kteří se během pár minut jízdy stanou vašimi kamarády. To, co by byla asi dost nudná šesti hodinová jízda v autobuse, je se spolujezdci opravdu zábava! Kecáte o všem možném, pomlouváte své politiky, nadáváte na Trumpa, zpíváte písničky od Spice Girls, smějete se řidičovi, který je z vás už na prášky. Ani nevíte jak, ocitnete se v Istanbulu a vůbec se vám nechce jet zpátky.

Asi nejvíce se mi do paměti zaryla Nadia z řeckého ostrova Lesbos. Je to bývalá novinářka, stejně stará jako já. Jen na rozdíl ode mne ji před pár lety kariéru zničila řecká krize. Televize, pro kterou pracovala, jí dodnes dluží 200 tisíc korun. Poté, co mediální dům zkrachoval, začala pracovat jako technická podpora na infolince, hlídala děti, pracovala v baru ... Peníze, které vydělala, vystačily maximálně na jídlo, přestěhovala se tedy k rodičům. Před půl rokem si řekla dost a odstěhovala se za prací do Polska. Vyprávěla mi také o uprchlících, kteří se před rokem začali objevovat na ostrově, ze kterého pochází. Překvapilo mě, jak o celé situaci klidně povídala. Za slovem uprchlík neviděla jen krizi, ale konkrétní tváře. Jejich problém brala osobně a lidsky. Celá řada ostrovanů uprchlíkům pomáhala, doslova je lovili z moře. „Možná za to letos dostaneme i Nobelovu cenu míru!“, ukončila debatu se smíchem.

Lucie Radová

Lucie Radová cestuje po světě už dvanáct let. Do zahraničí poprvé vyjela v roce 2004 jako au-pair na sedm měsíců do Londýna. Rok žila také ve Francii a na Korsice, tři měsíce strávila v Berlíně, dva měsíce „studia španělštiny“ v Barceloně. A pracovní prázdniny v USA. V roce 2012 vyhlásili soutěž o letenku kolem světa, kterou vyhrála. Cesta kolem světa ji změnila život, protože po návratu začala psát blog luckycesta.cz. Díky němu se začala živit psaním a cestováním, natáčet cestovatelské magazíny a spolupracovat s Českou televizí.

Lidovky.cz: Máte nějakou obranou metodu nebo taktiku? Třeba pozdě večer....
Nejlepší taktikou je být v pozdním čase večerním někde v bezpečí. Je to hodně omezující, ale možná právě díky tomu jsem přežila své solo cesty. Spousta míst je ale bezpečná i v noci. Například v Kambodži jsem se často vracela z místních bister pozdě v noci a necítila jsem se ohrožená. Zároveň se snažím obklopovat lidmi, kterým důvěřuji. Jak už průvodci, tak prověřenými taxikáři nebo řidiči. V rámci svého roadtripu jsem cestovala jen s lidmi, kteří měli pozitivní hodnocení od ostatních cestujících. Nemyslím si, že by mi něco hrozilo, ale klid duše je také důležitý.

Lidovky.cz: Nosíte sebou třeba nůž?
Ano. Hlavně kvůli tomu, že je na něm vývrtka. A pak mám u sebe vždy pepřový sprej. Je už prošlého data, tak ani nevím, zda by fungoval. Nicméně jako placebo na mě působí skvěle. S nožem a sprejem se cítím být nezničitelná.

Lidovky.cz: Máte raději teplé krajiny, nebo vás lákají víc severní země?
Na chození mám radši zimu než vedro. Právě jsem se s manželem vrátila z treku po Gran Canarii. Přešli jsme celý ostrov z jihu na sever. Ostrov je malý, ale když jdete jeho středem, zažijete každý den jiné podnební pásmo. Na jihu je úmorné vedro, žádný vítr, voda, stín. Všude jen kaktusy a prašná cesta, která prozrazuje, jak dlouho tu nepršelo. Druhý den se vám začne cesta zelenat a třetí den se přidá i vítr a chladnější počasí. V ten poslední den jsem se cítila nejlépe. Jinak počasí pro mě není tolik důležité. Například letošní Nový rok jsem oslavila jako poutník na svatojakubské pouti. Šla jsem z Porta do Santiaga de Compostela, 250 km v šíleném dešti, vlastně na celé trase byly povodně. Na cestě jsem ale měla obrovské štěstí na lidi. Najednou se z obyčejné „poutní“ zkušenosti stal zážitek na celý život. Takže díky, žes pršelo!

Lidovky.cz: Která země a proč se vám líbila nejvíce?
Mně se líbí všude. Z posledních cest mě dostalo Chorvatsko, netušila jsem, jak je nádherné. A pak samozřejmě Istanbul. Ten je šílený a krásný. Nejvíc mě baví takoví cestovatelší outsideři, jako byl Uzbekistán, Špicberky, Réunion. V Uzbekistánu byli úplně zlatí lidé. Neustále jsme dostávali pozvání k místním domů, a že podříznou kozu a udělají velkou slavnost. Často si jen chtěli procvičit angličtinu nebo prostě jen být v přítomnosti cizince. Na Špicberkách zas žijí hodně zvláštní lidé. Na nejseverněji obydlené místo na světě odjíždějí pracovat, žijí tam maximálně deset let. Dokonce na celém souostroví nenajdete jedinou porodnici nebo domov důchodců. Pokud potřebujete tyto služby, odletíte zpátky na pevninu. Lidé tam žijí v naprosto jiném světě než my v Česku. Polární noc i den trvá prakticky půl roku. Takže buď máte pořád světlo, nebo stále tmu.

Lidovky.cz: Myslíte si, že může cestování a neustálá touha poznávat posouvat člověka v úvahách o sobě a o světě?
Každé poznávání vás posouvá. Mezi lidmi, kteří rádi cestují, budete těžko hledat rasistu, xenofoba, fašistu, nacistu. Nejde o to, že by byli naivnější nebo lepší než ostatní. Myslím, že cesta vás naučí být hodně sociální, protože to prostě potřebujete. Těžko budete proti všem muslimům, když vám několik takových lidí různě po světě věnovalo oběd v horách - v momentu, kdy jste s sebou měli už jen hodně špatnou čokoládu -, celou večeři a spousty dárků v Singapuru, rodinné zázemí v Maroku. Nicméně potkala jsem skupinku Čechů v marockém přímořském městě Essaouira. Zrovna jeli s vozíkem před nákupním centrem a ten jeden říká: „Viděl jsi toho čmouda, jak se na mě u kasy blbě koukal?“ Možná to ten pán ze severních Čech nemyslel špatně, ale mně to vadí. Proč takový člověk vůbec cestuje? Asi hodně záleží, jakým způsobem cestujete. Obecně mi vadí, když lidé říkají: Musíš tam hodně smlouvat, jinak by se prodavač urazil! – to je strašná blbost. Nebo: Oni jsou chudí, ale vlastně žijí mnohem lepší život než my, co jsme bohatší. Češi ale mají v zahraničí výbornou pověst. Hlavně co se sportů a hor týče. A pak mě baví, když tleskají v letadle. To sice někdo v posledních letech prohlásil za trapnou věc, ale mě to přijde strašně pěkný. Dělají to také Španělé a Italové. A vlastně všichni po hodně špatném letu.

Asi nejvíc mě baví na cestách pracovat. Připravovat reportáže pro Objektiv České televize, psát články na můj blog. Bez nich bych byla strašně líná

Lidovky.cz: Dozvěděla jste se o sobě díky cestování něco nového?
Asi to, že jsem mnohem silnější a odolnější, než jsem si myslela. Na své první cesty jsem vyrážela vybavena litrem dezinfekčního gelu, spousty vlhkých papírků, štítila jsem se jíst na ulici a z cizích míst jsem měla slušnou paranoiu. Například, když jsme byly s kamarádkou první den v hlavním městě Kostariky – San José –, tak jsme byly přesvědčené, že jsme na ulici viděly mrtvého člověka. Ležel na břiše, čelo položené na chodníku vůbec se nehýbal. Byl to první den mé batůžkářské kariéry a já myslela, že omdlím strachy. Na cestě kolem světa jsem se také hodně vyklidnila. Plánuji, ale nejdůležitější jsou pro mě věci, které přijdou samy. S těmi pracuji a podle nich se pak zařizuji. Přirovnala bych to k plavbě. Díky ní se dostávám na místa, o kterých jsem ani nevěděla.

Lidovky.cz: Jakým způsobem nejčastěji cestujete? Svým autem, letadlem, stopem?
Střední Ameriku mám procestovanou v „chicken busu“, Kambodžu na motorce, psychicky jsem přežila malá letadla, ve kterých nejsou letušky ani pásy. Na Špicberkách jsme se přepravovali čluny. Při zpáteční cestě nás v jednom prťavém pro tři osoby jelo pět plus velký batoh s videotechnikou. Celých padesát kilometrů jsme tehdy kvůli větším vlnám jeli asi tři hodiny. Všichni jsme byli naprosto mokří, což si uvědomíte, až když si svlékáte své oblečení. A Balkán jsem projela se spolujízdou BlaBlaCar. Ty čtyři tisíce kilometrů jsem dala jen se čtyřmi řidiči. Poznala jsem bankovní detektivy, hudební blogerku z Las Vegas, dva opravdu sexy modely z Francie, důchodce z Rakouska, který ve svém autě převážel do Gruzie celý bazén, grilovací set, ledničku, mrazničku a zahradní stolek se židlemi. Jeli jsme společně dva dny. Auto nemělo klimatizaci, a když řidič Torsten zapnul větráky, tak vozidlo spíš topilo. Celou dobu jsme se něčemu chechtali a libovali si v tom, jak dobře se máme.

Lidovky.cz: Jak naopak odpočíváte? Kde trávíte volno, když zrovna necestujete?
Když cestujete, tak velmi rychle zapomenete, že byste si měli i vzít dovolenou. Po hodně dlouhé době jsme si na to s manželem vzpomněli tady na Kanárech. Už je to naše druhá návštěva, druhý měsíc, a tak nemáme potřebu objíždět souostroví a objevovat. Koupili jsme si velké plážové osušky, pálky na plážový tenis (to je tu teď velmi módní), nabili čtečky a zdokonalujeme se v plážovém povalování. Mně tu navíc odmítá pracovat počítač, takže asi opravdu budu mít měsíc prázdnin.

  • 1Diskuse
Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.