Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Australané neslaví svátek a myslí si, že mluvíme rusky, říká Čech

Češi v cizině

  6:30
Viktor Krátký se několikrát stěhoval, než zakotvil v australském Melbourne. S manželkou zde vychovávají dvě děti a do Česka zamířit neplánují. „Stěhovat už se nechceme, ačkoli bych chtěl žít v tropech. V Austrálii mi ale chybí české pokrmy,“ říká.

Viktor Krátký foto: Archiv Viktora Krátkého

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Nejsilněji na mne zapůsobilo australské počasí. Když jsem před osmnácti lety poprvé přiletěl do Sydney - tuším, někdy v polovině dubna - byl jsem doslova okouzlen blankytně modrou oblohou, teplým subtropickým počasím a nádhernými plážemi. To ovšem ještě zdaleka nebylo nic proti Queenslandu, kam jsem se vydal asi po měsíci pobytu v Sydney. Odmalička jsem měl rád exotiku a tropy. Ale až teprve ve svých 24 letech jsem si mohl toto klima vychutnávat plnými doušky ve skutečnosti, nikoliv z televizních obrazovek. Také si vzpomínám, jak jsem kdysi srovnával Austrálii a Českou republiku. Vše zde bylo úplně obráceně. Den a noc, léto a zima, obrácené zámky ve dveřích, obrácené vypínače světel, sprchovali se tu ráno, místo večer. Dokonce i ten chleba byl zde o čtyřech kůrkách. Co mne ovšem fascinovalo, byla ohromná rozlehlost země. Mohl jsem to poznat na vlastní kůži, když jsem ve svém třetím měsíci pobytu zde procestoval stopem osm a půl tisíce kilometrů.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?Stěžování. Tento zvyk je pro Čechy typický tak strašlivým způsobem, že si to snad ani už neuvědomují. Totéž se před mnoha lety stalo i mně. Kdysi před lety mi jedna Australanka řekla, že si pořád jen stěžuji. Samozřejmě jsem si to nechtěl připustit, ale v nitru jsem se strašlivě styděl. Od té doby si dávám dobrý pozor. Na druhou stranu se mi stalo nesčetněkrát, že jsem se v cizině potkal s Čechy, kteří se k mému zděšení nedokázali bavit jinak, než si stěžovat.  Další český zvyk, na který si vzpomínám, jsou jmeniny. Nikdo tady nic takového nezná ale zřejmě by to zde uvítali, neboť Australané velice rádi cokoliv slaví.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit? 
Koncem roku 1999 jsem zde potkal svou nynější manželku, která je původem z Jižní Koreje. Spolu jsme pak následujícího roku vycestovali z Austrálie a přes Soul jsme si to namířili do Prahy. V České republice jsme se vzali a zkusili jsme zde také chvíli žít. Nedělalo to dobrotu. Po sedmi měsících jsme se rozhodli odcestovat opět do anglicky mluvící země. Tentokrát jsme si vybrali Irsko. Po dvou letech života v Dublinu se mi podařilo manželku přesvědčit, abychom zkusili Nový Zéland. Přestěhovali jsme se tam na čtyři roky a získali novozélandské občanství. Ale mně to vždycky táhlo zpět do Austrálie, zvláště do tropů. Podařilo se mi tedy ještě jednou přesvědčit ženu, abychom se naposledy přestěhovali. Souhlasila pod jednou podmínkou; žádné tropy, bydlet se bude ve velkoměstě. Jelikož ona je původem ze Soulu, jenž má asi 15 milionů obyvatel, musel jsem to pochopit. A protože na nás Sydney bylo příliš drahé, skončili jsme v Melbourne. Takže si myslím, že do Česka, ani nikam jinam se už stěhovat nebudeme. Miluji Austrálii a mám tu svou rodinu. 

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Chybí mi česká kuchyně, na kterou nedám dopustit. V Sydney je asi pět českých restaurací, ale tady v Melbourne máme jen jednu, a ta je ještě k tomu od nás dost daleko. Jezdíme tam pouze na mé narozeniny. Zkusili jsme zde uvařit našim známým vyhlášené české speciality jako vepřo, knedlo, zelo nebo svíčkovou a guláš. Mělo to celkem velký úspěch, ale musím se definitivně zlepšit v knedlících. Někdy se mi povedou, někdy ne. Je to zřejmě tím, že na české recepty potřebujeme i českou mouku, dělenou do tří známých skupin. To tu ovšem není.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Mám sedmiletého syna a čtyřletou dceru. Vzhledem k tomu, že manželka není Češka, mluvíme v rodině pouze anglicky. Děti sice dostávají k Vánocům pravidelně dárky od české babičky a já se skutečně ze začátku snažil, aby do sebe vstřebali alespoň nějaké základy. Pouštěl jsem jim večerníčky, četl české dětské knížky. Nicméně jsme velice zaneprázdněná rodina. Děti mají spoustu zájmů, takže postupem času jsme zjistili, že na češtinu, nebo korejštinu nám zkrátka nezbývá čas.

Lidovky.cz:  Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Většina lidí zná Prahu, nebo už o ní slyšela, méně pak už Českou republiku. Mnohokrát jsem se ještě setkal s výrazem Československo. Lidé se mně ptají, jakým mluvíme jazykem, a ti zasvěcenější tipují ruštinu. Dokonce jsem se jednou setkal s otázkou, jestli se u nás ještě bojuje, neboť onen dotyčný měl zato, že jsme jeden z nových států bývalé Jugoslávie. Jinak lidé znají jména jako Václav Havel a Franz Kafka a někteří i pivo, zejména pak Budvar a ‚Pilsner‘. Pokud jsem se setkal s lidmi, kteří již v České republice byli, mluvili o historických krásách Prahy, znali Český Krumlov a tekutou Plzeň.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku u nás samozřejmě sleduji, i když ne tak horlivě, jako politiku českou. Bude to zřejmě tím, že si občas potrpím na senzace. Obě země mají svých politických problémů více než dost, nicméně hlavní rozdíl vidím v jejich řešení. Zde se politici musí zatraceně snažit, aby získali přízeň voličů. Vědí, že nic nedostanou zadarmo a každé škobtrnutí je tu řádně rozmáznuto v médiích. Politik po té musí obratně vysvětlit, jak a proč k tomu došlo a co s tím hodlá dělat. Pokud to publikum nevezme, velmi často to končí politikovým odstoupením. Tedy fenomén, který se vidí v Česku jen zřídka. Podle mně čeští politici mají nejen hroší kůži, ale i hroší svědomí. Vůbec mi to nepřipadá, že jsou na svých postech jako veřejné osoby pro lidi, nýbrž že jsou tam jen sami pro sebe a kvůli neskutečným výhodám, které tyto posty ve srovnání s normálním zaměstnáním přinášejí. 

Autor: