22. srpna 2015 6:53 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Botswanská
solná pláň a vysoká úmrtnost

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Vodopády objevil v roce 1855 skot Livingston a nazval je podle britské královny... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vodopády objevil v roce 1855 skot Livingston a nazval je podle britské královny... | foto: Alexandr Bílek
Od diamantové ultramonumentální velké díry v Kimberley, která je největším dílem, které kdy lidstvo vytvořilo, pospícháme na mezinárodní letiště do Johannesburgu, kde vyzvedáváme moji 17letou dceru, která se na dva týdny uvolnila ze střední školy, aby si s námi mohla užít alespoň jeden africký stát, Botswanu. Johannesburg patří mezi nejdůležitější letecké uzly v Africe, zpáteční letenky se dají sehnat přes Paříž, Amsterdam, Istanbul nebo etiopskou Addis Ababu i za 11 000 korun.

Pokud se podaří letět s Air France, je téměř jistota, že se svezete největším dopravním letadlem na světě A380, což je zážitek sám o sobě. Silnice v JAR jsou prvotřídní, a tak jsme po vymotání se z metropole před botswanskou hranicí za 3 hodiny. Protože jsme ale stan, který máme umístěný na střeše našeho Land Roveru, dva roky nepoužívali, rozhodujeme se, že se tuto noc výjimečně ubytujeme v nějakém hotýlku ve městě Zeerust a další den stan prohlédneme a připravíme.

Jeden z nás tam bude muset následující dva týdny spát, protože do auta se vejdeme jen dva. Navíc tušíme, že stan je od jednoho incidentu, který se stal v roce 2013 u somálských hranic, určitě poničený. Tenkrát jsme byli v noci vyrušeni ze spánku, musel jsem skočit za volant a ujíždět přes velmi hrbolaté pole před bandou ozbrojených chlápků a stan, ve kterém spala jedna naše kamarádka, se celý během rychlé jízdy poničil. Obdivuhodné bylo, že se v něm tenkrát udržela a že nevypadla. Došlo tenkrát i k jednomu výstřelu, podle všeho ale šlo o náhodný výstřel, neboť i sám střelec se lekl. 

Nicméně známky po brocích, které se od země odrazily, jsou na našem autě vidět dodnes. V pochybném, ale velmi levném hotýlku jsme přečkali noc, kterou nám „zpříjemňovaly“ všudypřítomné lehké děvy, hluk z reproduktorů a všude lezoucí šváby. Jedinou výhodou byla funkční a velmi horká sprcha, která nám přišla vhod.

Botswana

Ráno přijíždíme k hranicím, provedeme rychlou imigrační a celní proceduru a domáháme se razítka do karnetu, které nám nechtějí dát, neboť prý není potřeba. Jsou spolu s dalšími okolními zeměmi v unii, a proto pokud máme razítko z JARu, další již nepotřebujeme. Nakonec se nám podařilo úředníka přesvědčit a on nám v důsledku razítkové euforie orazil kde co a to i co neměl. 

Často se setkáváme s tím, že karnet nikdo na hranicích nezná a my jim musíme radit, co mají udělat, co si mají odtrhnout a co zase ne. Někdy to je sranda, někdy zdržení, ale pro nás jsou všechna razítka moc důležitá. Mohli bychom bez některého z nich přijít o zaplacenou kauci 17 500 korun, kterou jsme složili u ÚAMK v Praze, nebo mít opletačky při výjezdu ze země. Botswana je jednou z mála zemí, kam není potřeba vízum, museli jsme si jen zaplatit pojištění a silniční daň celkem za 650 korun, vše je platné 30 dní. Na hranicích je několik boxů s kondomy, které si mohou lidé zdarma brát. Botswana je totiž zemí, kde je nakaženo až 60% obyvatel AIDS. Bereme si proto do pytlíku nějakou rozumnou zásobu, kterou později rozdáme.

Gaborone a pohřební služby na každém kroku

V hlavním a jediném opravdovém botswanském městě Gaborone jsme se zdrželi jen krátce, nakoupili jsme vše, co bylo potřeba od zásob chybějících potravin a vody, vyměnili si peníze, neboť se zde platí botswanskou pulou, koupili si místní SIM kartu, neboť v této zemi jako jediné nefungují naše telefony a také jsme navštívili autorizovaný servis Land Roveru s úmyslem nakoupit nějaké náhradní díly. Jenže jejich přístup byl tak neuvěřitelný až komický, že jsme to nakonec museli totálně vzdát. Celkem s námi přišlo do styku během půl hodiny asi deset úplně nekompetentních kravaťáků, přičemž nikdo nedokázal naše náhradní díly v počítači najít. 

Jeden z nás tam bude muset následující dva týdny spát, protože do auta se vejdeme jen dva. Navíc tušíme, že stan je od jednoho incidentu, který se stal v roce 2013 u somálských hranic, určitě poničený.
Naším dnešním cílem je solná pláň Sowa Pan. Z hlavní silnice odbočujeme k fabrice, vedle které se tyčí nepřehlédnutelné obrovské solné hromady

Že by je neměli, ale bylo velmi nepravděpodobné, protože se jednalo o běžné věci, ale než se dívat na jejich bezradné a zmatené pohledy, raději jsme je dále netrápili a nechali to být. Vždyť se ještě budeme vracet do JAR a do Namibie, tak snad je seženeme jinde. V Gaborone žije kolem 250 000 obyvateli, ale je zde vůbec největší koncentrace pohřebních služeb ze všech zemí, které jsme kdy procestovali. A to neplatí jen pro hlavní město, ale pro celou zemi. Je vidět, že mezi množstvím nemocných AIDS a množstvím pohřebních služeb existuje prokazatelná přímá úměra. Čerstvých hrobů jsme viděli opravdu nevídané množství.

Povinná dezinfekce

Nebylo důvodu se zde zdržovat, a tak jsme dnešní den věnovali přesunu na sever země. Jak ubíhají kilometry, tak se z krásné široké asfaltky stává pomalu a jistě úzká a děravá silnice, podél které je postavený neprostupný plot kvůli divoké zvěři. Během dne jsme nuceni se párkrát podrobit povinné dezinfekci našich bot a současně jsou dezinfikována i kola našeho auta. Jednou nám to přišlo až tak směšné, že jsme si kousek od jejich stanoviště dali sprchu, abychom tak demonstrovali odhodlání dezinfekci provést opravdu důkladně. 

Ale po pravdě řečeno, bylo nám dost horko, a tak nám přišla vhod. Zprvu nám ta procedura připadala dost zbytečná a je fakt, že jsme nic podobného v žádné jiné zemi neviděli, ale později jsme zjistili, že má toto opatření hlubší a pochopitelnější smysl. Děje se tak po nařízení vlády již mnoho let, celá Botswana je rozparcelovaná ploty, čímž se snaží zamezit kontaktu divoké zvěře a domácích zvířat s možným nakažením, ke kterému v minulosti došlo, a zvířata zde prý hynula po desetitisících. A protože silnice je jediným místem, kde plot není a mezi jednotlivými parcelami je tudy možné procházet, stojí tu dezinfekční skupina, která se snaží důsledně, vše co přichází do styku se zemským povrchem mezi parcelami, postříkat.

Solná pláň Sowa Pan

Naším dnešním cílem je solná pláň Sowa Pan. Z hlavní silnice odbočujeme k fabrice, vedle které se tyčí nepřehlédnutelné obrovské solné hromady. U brány nám kontrolují auto a to samé dělají při odjezdu. Mají obavu, aby zde snad někdo nekradl sůl. Pro jistotu naši solničku schováme pod sedačku. Dále pokračujeme po prašačce až na 20 km vzdálený konec k jezeru. Navigace nám ukazuje, že jsme již dávno uprostřed vodní plochy, ale to jen proto, že nyní je větší část vodní plochy vysušená. Jiná zvířata než plaché a velmi vtipné pakoně jsme zde neviděli.

Připevňujeme na kapotu našeho auta kameru GOPRO a snažíme se ke stádům dostat co nejblíže. Odpočívají většinou ve stínu stromů blízko cesty, ale jakmile zjistí, že se blížíme, všichni se zvedají a prchají. Vyjíždíme mimo cesty za nimi, jenže některé části jsou promočené a zároveň porostlé suchou trávou a my máme co dělat, abychom se z toho bahýnka vyhrabali. 

Takhle zde lidé nosí dřěvo

Voda je tu prý velmi mělká, ale je pod ní hluboké bahno, které je velmi zrádné a už se prý několikrát stalo, že auta zmizela a už je nikdy nikdo nenašel. Takže to brzy vzdáváme, jenže najít ústupovou cestu není tak lehké, a tak zde strávíme o pár hodin déle, než jsme předpokládali. Solné pláně jsou ale krásné, sněhově bílé a hladké. Hluboké ticho jen občas prořízne řev nějakého hejna ptáků „práskačů“, kteří naši přítomnost všem živým tvorům v širokém okolí vyžvaní.

Jeden údiv za druhým

Ráno nás probudilo stádo opic, běhaly od časného rána po plechové střeše jednoho domu nedaleko od nás a strašně řvaly a dováděly. Večer jsme jich zahlédli asi padesátku, jak házely nějaké plody ze stromů na auta, a tak jsme je u kraje silnice pozorovali, až jsme usnuli. Jsme nedaleko zimbabwských hranic, přestože jsme u Viktoriiných vodopádů byli už dvakrát, stejně jsme se rozhodli, že si uděláme jednu zajížďku a do Zimbabwe zajedeme na jeden den. Moje dcera zde ještě nebyla, a tak to byla vyloženě příjemná povinnost. 

Když už jsme měli téměř zabaleno, zastavilo u nás vojenské auto a vojenská cisterna. Chlápci byli velmi zvědaví a vyptávali se úplně na všechno, prohlíželi si naše auto i naši posádku a my jsme jim asi půl hodiny odpovídali na jejich udivené otázky. Nad vším kroutili hlavou a udivené „wow“ bylo nejpoužívanějším citoslovcem. Nezastavili u nás z úřední povinnosti, ale ze zvědavé iniciativy. Nejvíce je ale nakonec zaujala naše sprcha, málem nám všechnu vodu vypustili. Celková atmosféra této vesnice byla fajn. Celou noc se ozývaly roztodivné zvuky, zvířata se předháněla a předváděla, kdo lépe a hlasitěji zahýká nebo zaštěká. 

Do toho všeho se zapojovali i psi se svým štěkáním a vytím. Když jeden oslík zahýkal, druhý odpověděl z druhé strany vesnice. Opice se již uklidnily, místní lidé se postupně o nás dozvídali a začalo tak být kolem nás dost rušno. Nakonec jich kolem nás stála asi dvacítka, a tak jsme jim alespoň uvařili čaj, který jsme podávali v uříznutých spodcích PET lahví. Chtěli jsme být sice u vodopádů jako první, což se nám již určitě nepodaří, ale dnešní ráno nakonec nebylo tak špatné.

Neuvěřitelní policisté a překvapení turisté

Na hranice přijíždíme asi kolem 9.00 hod., je zde několik desítek turistů z USA i Evropy jedoucích společně s cestovními kancelářemi. Někteří nás kontaktují, vyptávají se, zjevně závidí naše víceúčelové auto a naše plány, svítí jim oči úžasem a jde vidět, že by určitě měnili. Jeden Kanaďan mě dokonce u okénka požádá, abych mu ukázal svůj pas plný krásných razítek a víz. Když jsem vytasil rovnou pasy čtyři, málem dostal infarkt. Byl úplně roztátý. 

Náš plán, jak snížit cenu víza, se ale tentokrát nepovedl zrealizovat. Argumentace, že jsme rezidenti Keni, že vstupujeme jen na jeden den, nebo že chceme v nejhorším případě tranzitní vízum, nevychází. Platíme tak plnou částku, 3x30 USD za jednovstupové vízum s trváním na měsíc, dále karbonovou daň a pojištění 60 USD, poplatek za použití silnic 10USD a odjíždíme za značně teatrálního, ale upřímného mávání turistů, kteří se pomalu trousí do svého zájezdového autobusu.

Po projetí hranic narážíme hned za první zatáčkou na policii, která nás chce očividně také zkasírovat. Známe je, víme co od nich očekávat z loňska. Zimbabwští policisté jsou tímto proslulí, oni si vždy něco najdou. Vybavení, které požadují, máme, na tom nás nedostanou. Jedná se o reflexní vesty, dva trojúhelníky, hasicí přístroj a oblepené auto odrazkami. Trpělivě hrajeme jejich hru, jejíž cílem není nic jiného, než najít jakýkoliv problém a najít si důvod k získání úplatku. Chtějí rozsvítit světla a nám je nadevše jasné, že jdou po maličké žárovce, která je umístěna nad SPZ. Ta nesvítí už roky. Zimbabwská policie je ale na toto specialista. 

Pokuta nám hrozí veliká, ukazuje nám ve svém manuálu na pokuty, která je stanovena u tohoto nedostatku. Kupodivu ale velmi rychle přicházím na super fígl. Tvrdím, že máme nový systém, který rozsvítí žárovku, jakmile se intenzita okolního světla sníží na 63%. Navíc mu na rovinu ukazuji peněženku, kde mám poslední dva dolary a protože to zbaštil i s navijákem, odjíždíme. Ještě je ve zpětném zrcátku pozoruji, zda si naše propuštění na poslední chvíli nerozmyslí, ale dobrý.

Zimbabwe - Viktoriiny vodopády

Po 70 km přijíždíme na nám již důvěrně známé místo, k Viktoriiným vodopádům. U pokladny se snažíme uplatnit náš vstup zdarma, což loni prošlo na obou stranách. Nyní mají striktní nařízení, „rejžovat“ a žádné úlevy. Platíme tak dalších 3x30 USD. Naše rozladění rychle spraví nádherné přírodní divadlo, vodopády, na které se dá dívat prostě furt. Strávíme zde několik hodin, současně si dáváme oběd v „naší“ velmi příjemné a oblíbené restauraci v areálu vodopádů, kde je i internet. Loni jsme zde utratili všechny peníze, které jsme ušetřili na vstupném, nyní trochu šetříme. Viktoriiny vodopády jsou jedny z největších vodopádů na světě a nacházejí se na řece Zambezi. Šířka vodopádů je 1800 m a jsou vysoké 120m. 

Místní lidé je nazývají „dým který hřmí“. Během roku je ale průtok značně odlišný, nám se podařilo na místo dostat již potřetí, vždy na jaře, kdy je zde vody vůbec nejvíce.

Místní lidé je nazývají „dým který hřmí“. Během roku je ale průtok značně odlišný, nám se podařilo na místo dostat již potřetí, vždy na jaře, kdy je zde vody vůbec nejvíce. V jiná období zde průtok doslova skomírá, což má bezesporu minimálně jednu výhodu, lze se procházet po dně a není zde obrovský mlžný mrak, který vlastně v plném stavu vody zabraňuje udělat jakoukoliv kvalitní fotku. Vodopády objevil v roce 1855 skot Livingston a nazval je podle britské královny Viktorie. O dvacet let je zkoumal český cestovatel Emil Holub, který dokonce zpracoval první mapu a současně vydal první publikaci. No ti Češi…

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.