Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Burkina Faso. Podfuk, který nevyšel

Cestování

  6:39
Po rychlém a okolnostmi vynuceném odjezdu z Mali, o kterém jsem psal v jedné z minulých reportáží, se nám po dosažení hranic s Burkinou Faso, docela ulevilo. Náš hlavní cíl, Timbuktu, sice nebyl pokořen, na druhou stranu celá řada okolností nasvědčovala tomu, že pokud bychom šli proti proudu, s největší pravděpodobností bychom to neustáli.

Voda, kterou k přípravě pokrmů používají, je totiž nebezpečně žlutá a velmi kalná. Oni jsou na to zvyklí, ale pro nás by to byla asi jistá smrt foto: Alexandr Bílek

Vzepřít se několika policistům nebo vojákům není díky naší barvě pleti v těchto končinách zase tak velký problém ani riziko, pokud je ale země ve válečném stavu, už to není tak jednoduché. To, co se kolem nás dělo poslední dny, nebylo jen nepříjemné, ale hlavně jsme nevěděli, co máme od malijských policistů, vojáků a teroristů očekávat. Hlavním problémem tedy byla nejistota.

Vezeme počítače do Ghany

Protože jsem nabídl české humanitární organizaci Humanitas Africa, že jim převezu do Ghany některé věci, které nejsou schopni do země dostat letadlem, naše auto bylo nejen plné zásob pro potřeby naší expedice, ale také krabic, ve kterých byly počítače a další dary pro jednu ghanskou školu. Od okamžiku, kdy jsme vyjeli ze Špindlerova Mlýna, přejeli Evropu, Gibraltar, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii a Mali, ani jednou se nestalo, že by nám někdo auto jakkoliv prohlédnul.

Pravdou je, že jsme spíše počítali s tím, že jsou všichni velmi zvědaví a že kontroly budou probíhat nepřetržitě, nicméně západní část Afriky nás v tomto ohledu překvapila a my jsme nezájem o obsah našeho auta do té doby samozřejmě uvítali. V Burkině Faso se to ale zlomilo, všechno muselo jít ven a přepravované dary byli podrobené důkladné kontrole. Nejvíce jim vadili počítače, dokonce to vypadalo, že nám je zabaví, s čímž jsme od začátku také trochu počítali. Riziko, že na nás někdo ukáže samopalem a řekne, že to prostě chce, v našich hlavách existovalo. Nakonec situaci překvapivě vyřešila darovací listina a 50 USD poplatek.

UNESCO Loropeni, národní chlouba

V Burkině Faso jsme měli plánované dva cíle, hlavní město Oudadougou a Loropeni, což je vesnice na jihozápadě země nedaleko hranic s Pobřežím Slonoviny. Hlavní město je spíše takovou větší vesnicí, podařilo se nám ale najít slušnou restauraci, ve které jsme strávili snad celý den. Byl to takový ostrov civilizace, který v pravidelných intervalech vždy vyhledáváme. Potřebovali jsme se pořádně najíst a užít si chvilku internetového připojení, které jsme měli naposledy v Maroku.

Zjistili jsme, že v Burkině Faso vlastně nic zajímavého není a jediné místo,...
Voda, kterou k přípravě pokrmů používají, je totiž nebezpečně žlutá a velmi...
Voda, kterou k přípravě pokrmů používají, je totiž nebezpečně žlutá a velmi...
Navštívili jsme například jednu venkovskou školu, kde místní kuchařka...

Zjistili jsme, že v Burkině Faso vlastně nic zajímavého není a jediné místo, které si zaslouží z historického hlediska uznání je právě Loropeni, které je zapsáno na seznamu UNESCO. Protože naším cílem je osobně navštívit všechna místa na seznamu UNESCO, nezbývalo nám nic jiného, než se tam zajet podívat a museli jsme kvůli památce ujet asi 1.500 km. To je přesně situace, kdy nás umístění památek UNESCO donutí zemi celou procestovat.

Zřícenina se nachází v blízkosti hranic s Pobřežím Slonoviny, Ghanou a Togem, a...

První a zatím jediná památka, zřícenina v Loropeni, která byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO v této zemi, se rozléhá na ploše 11.130 m2 a se svými impozantními kamennými zdmi je nejlépe zachovanou pevností s oblasti Lobi a je součástí skupiny více než 100 kamenných ohrad, které nesou svědectví o vlivu trans-saharského obchodu se zlatem.

Zřícenina se nachází v blízkosti hranic s Pobřežím Slonoviny, Ghanou a Togem, a teprve nedávno se ukázalo, že je minimálně 1.000 let stará. Osada byla obývána lidmi z kmene Lohron nebo Koulango, kteří kontrolovali těžbu a zpracování zlata v této oblasti v době, kdy tato činnost byla na vrcholu (od 14. do 17. století). Stále je zde ukryta řada tajemství, protože dosud zůstala velká část památky neodkryta. Zdá se, že během své dlouhé historie byla osada v některých obdobích opuštěna. Definitivně k tomu došlo na počátku 19. století. Na seznam UNESCO bylo Loropeni zapsáno v roce 2009

Fingovaná dopravní nehoda

Když jsme se vraceli zpět, čekal nás nepříjemný zážitek. Už se setmělo, když jsme míjeli něco jako mýtnou bránu, což nebylo nic jiného než betonová, polorozpadlá buňka u silnice a že je nutné uhradit nějakou nicotnou částečku jako příspěvek na údržbu silnice, by nás ani ve snu nenapadlo, pokud bych ve zpětném zrcátku nezaregistroval vytaženou ruku s baterkou. Ten chlap mával jak o život, jinak by mě ani náhodou nenapadlo se vracet. Měl jsem pocit, že pokud se nevrátím, bude střílet.

Vyklonil se zvědavě z okna a opřený lokty o rozstřílený parapet neskrýval radost, že někdo zastavil. A naše auto i naše bílé tváře byly pro něj doslova pastvou pro oči. Byl nadšený i udivený. Zaplatili jsme asi 2 koruny a dali jsme mu nějakou propisku. Pak jsem k jeho nelibosti šlápnul na plyn a odjel. Asi po jednom kilometru si nešlo nevšimnout, že na silnici leží chlap a vedle něho motorka, které se ještě točilo kolo. Řidič ležel rovně na zádech a rukou si zakrýval oči. Už jsem zastavoval, když můj kamarád, který seděl vedle mě, mi začal radit, že by nezastavoval a připomenul mi, že v této zemi jsou běžná přepadení a fingované nehody.

Byly to vteřiny, kdy jsem se musel rozhodnout a protože mezi tím mužem a motorkou nebylo tolik místa, abych se autem protáhl, rozhodl jsem se přejet místo jeho nohou motorku a projet. Asi po 300 metrech jsme zajeli na vedlejší cestu, zhasli a čekali. Už za minutu projel náklaďák a druhý a třetí. Rozhodli jsme se vrátit na místo a zjistit, co se tedy děje. Divné bylo, že ten chlap, ač jsem se blížil a mohl jsem mu přejet nohy, ani v poslední chvíli neuhnul, což bych považoval za přirozený reflex v případě, že byl při vědomí. On se ani nehnul.

Zjistili jsme, že v Burkině Faso vlastně nic zajímavého není a jediné místo,...

Divné bylo i to, že hned za námi projelo několik aut a na místě nezůstal ani mrtvý chlap, ani motorka, prostě nic. Došlo nám, že to bylo nahrané, chlap tam byl zřejmě nainstalovaný někým jiným a musel být určitě zfetovaný nebo nějak omámený. Hlášku jim musel dát jedině ten příjemný chlapík s baterkou, který vybíral mýtné. Na druhou stranu jsem byl rád, že tam neležel rozježděný, ale také že jsem dal na kamaráda Martina, který byl v tu dobu prozíravější než já a možná nám zachránil i život. Vlastně to dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Manga až po střechu

Atmosféra v Burkině Faso je jinak velmi příjemná, lidé hrají na různé hudební nástroje více než v okolních zemích, asi polovina populace jsou muslimové, ale je zde i docela dost kostelů a křesťanů. Navštívili jsme například jednu venkovskou školu, kde místní kuchařka připravovala nejen pro děti, ale i pro další místní obyvatele nepříliš vábný oběd. Konzistence kaše pro nás nebyla příliš atraktivní a tak jsme ji raději ani nevyzkoušeli.

Navštívili jsme například jednu venkovskou školu, kde místní kuchařka...

Voda, kterou k přípravě pokrmů používají, je totiž nebezpečně žlutá a velmi kalná. Oni jsou na to zvyklí, ale pro nás by to byla asi jistá smrt. Místní obchodník s mangem byl z naší přítomnosti tak konsternovaný, že chudák otevřel dveře od svého auta, které bylo po střechu plné sladkých vyzrálých mang. Ta se začala kolem kutálet a on nám je začal ládovat do našeho auta všude, kde bylo místo.

Autor: