Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Čech v Číně: Do nejbližší pořádné hospody letíte dvě hodiny

Česká kuchyně

  6:00
Čtyřiatřicetiletý Lukáš Codr žije v Šanghaji již šest let. Pracuje jako producent pro firmu, která vyvíjí počítačové hry. Co ho v Číně nejvíce překvapilo? "Domácí kutilství tu nemá žádnou tradici, takže všichni předpokládají, že pokud se člověk neživí coby údržbář, nedovede ani utáhnout šroubek, natož zatlouct hřebík nebo vyvrtat díru do zdi," říká. Server Lidovky.cz přináší další důl seriálu Češi v cizině.

Lukáš Codr

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Je potřeba uvědomit si, že je Čína a celá čínská společnost nesmírně dynamická, takže situace v době "předolympijské" byla hodně odlišná od té současné. V době, kdy ještě neexistovaly smartphony a online obchody či donáškové služby specializované na cizince, byly první dny poměrně složité. Já neuměl čínsky, mimo pracovní prostředí zase skoro nikdo neuměl anglicky (ani číst latinku), takže jsem se musel dorozumívat "rukama-nohama". Například v taxících jsem jenom ukazoval předem připravené kartičky s adresou svého bytu nebo firmy, kde jsem pracoval. S přibývajícími týdny a měsíci jsem se čím dál víc osměloval a snažil se komunikovat, takže jsem nakonec kartičky s hrdostí odložil a navigoval taxikáře sám. To byla ovšem velká taktická chyba, protože přišla zima, dostal jsem rýmu a začal chraptět. Nerozuměl mi první taxikář, druhý, třetí... až jsem nakonec musel jít domů pěšky. Dalším zajímavým zážitkem byla návštěva obchodu nábytkářského řetězce IKEA, kde jsem chtěl rychle nakoupit základní vybavení do bytu. V té době byla pro Číňany IKEA velice exotická, což znamenalo, že se v obchodě mačkaly stovky lidí, kteří se fotili v bizarních pózách s různými kusy nábytku, případně pospávali na vystavených postelích a matracích. Nakonec se mi povedlo vybrat a zaplatit pár kusů nábytku, ale dalších dvacet minut jsem strávil vysvětlováním, že opravdu nepotřebuji, aby mi dělníci pomáhali nábytek sestavit. V Číně totiž nemá domácí kutilství žádnou tradici, takže všichni předpokládají, že pokud se člověk neživí coby údržbář, nedovede ani utáhnout šroubek, natož zatlouct hřebík nebo vyvrtat díru do zdi. Za těch pár let se naštěstí situace hodně zlepšila, ale i tak můžete v podstatě před každým větším sídlištěm narazit na postávající "nájemné údržbáře", kteří drží cedulky typu "instalatér", "elektrikář" nebo "malíř pokojů".

Kdo je Lukáš Codr?

• Od roku 2008 žije v čínské Šanghaji, kde pracuje jako producent pro velkou nadnárodní společnost vyvíjející počítačové hry
• Vystudoval výpočetní techniku na ČVUT FEL a finance na DePaul University v Chicagu
• V Česku pracoval v mnoha herních časopisech (LEVEL, Gamestar, Oficiální PS2 magazín) a několik let připravoval konzolové díly pořadu Gamepage v České televizi
• Hovoří anglicky, německy, rusky a čínsky
• Je mu 34 let, je ženatý s Číňankou z provincie Zhejiang a je (zatím) bezdětný
• Jeho velkým koníčkem je letecká doprava, recenzování aerolinek a cestování do exotických destinací (my.flightmemory.com/cocik)

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Nejvíc jsem v Číně narazil s ohleduplností a slušným vychováním. Naprostá většina Číňanů totiž absolutně nebere ohled na své okolí – pokud nejste člen rodiny, blízký přítel, nebo nadřízený v práci, totálně vás ignorují. V praxi to znamená, že vám nikdo neuhne při vystupování z metra nebo z výtahu (naopak se všichni budou cpát proti vám, aby co nejdřív nastoupili a zabrali nejlepší místo), neustále si musíte dávat pozor, aby vás nepředbíhaly dobře oblečené dámy-čtyřicátnice ve frontách, případně být pořád ve střehu, protože kdokoliv na ulici může kdykoliv změnit směr nebo se nečekaně zastavit. Tenhle čínský zlozvyk nabírá až brutálně nebezpečných rozměrů v dopravě, kde až na výjimky v podobě větších světelných křižovatek prakticky nikdo nerespektuje žádná pravidla silničního provozu. Přibližně jednou za půl roku jsem svědkem opravdu ošklivé dopravní nehody s mrtvými – dodnes mám před očima zarputilý výraz řidičky zbrusu nového mercedesu, která nedaleko ode mne nečekaně vjela na červenou přímo pod kola rozjetého autobusu, a celou dobu se na ten autobus upřeně dívala s pocitem, že přeci musí zastavit, když mu vjela do cesty (protože tak tu doprava obecně funguje). Trochu mě také zklamal vztah Číňanů k alkoholu. Existují tu víceméně dva extrémy – buď naprostí abstinenti, nebo lidé, kteří jsou schopní opít se během velmi krátké doby do němoty a ještě se tím chlubit. Pít pivo líným českým tlachavým způsobem tu není zvykem a do nejbližší pořádné hospody je potřeba letět dvě hodiny do Japonska.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Občas jsem přemýšlel, co by mě přimělo opustit svůj dočasný exil a vrátit se zpět do Česka, ale bohužel těch důvodů už příliš mnoho nenacházím. Pokaždé, když na pár dní přiletím do Prahy, tak mě doslova šokuje český pesimismus – zamračené obličeje lidí v metru z vás doslova vysávají energii a neustále musíte poslouchat stěžování, že něco nejde a že bude hůř. Naopak prakticky celá východní Asie překypuje životem a pracovitostí – i když je tady člověk chudý, tak si nestěžuje, ale spíš se snaží, aby s tou situací něco udělal. Dalším důvodem, proč návrat do ČR nezvažuji, je fenomén „načichnutí“ čínskou kulturou. Často služebně cestuji do USA a hlavně v oblasti kolem San Francisca je pro mě jednodušší bydlet mezi čínskou komunitou, kde člověk ani nepotřebuje angličtinu – personál hotelu mluví mandarínsky, stejně jako obsluha restaurací a dokonce i mnozí klíčoví techničtí specialisté velkých firem ze Silicon Valley (což je logické, protože jde o domestikované Číňany). Dokážu si proto představit, že bych časem vzal manželku a odstěhovali bychom do čínské komunity v nějaké jiné zemi.

Lukáš Codr

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Českou kuchyni mám velice rád a rozhodně mi tu chybí klasická jídla jako svíčková, vepřo-knedlo-zelo nebo smažený sýr (české návštěvy pouštím do bytu pouze v případě, že přinesou minimálně jednu krabici karlovarských lázeňských oplatků). Bohužel na tu pravou českou kuchyni je tady prakticky nemožné sehnat potřebné ingredience, takže si musím pomáhat surovinami z německé, francouzské nebo japonské kuchyně. Párkrát jsem manželce a kamarádům uvařil guláš s knedlíkem, ale moc je takové jídlo nenadchlo – nedokázali pochopit, že jde pouze o jeden chod a že nebudu na stůl servírovat misky a talíře s dalším jídlem (pravděpodobně čekali na druhém talíři svíčkovou a na třetím jahodové knedlíky, aby mohli jednotlivá jídla hezky po čínsku kombinovat). Paradoxně největší úspěch tady měla klasická česká Čína, kterou označili za "poměrně snesitelný fast food". Se západním stylem stolování je v Číně problém obecně. Je tu sice spousta zahraničních řetězců restaurací a rychlého občerstvení, ale jejich jídelní lístek i servírovací zvyklosti jsou silně podřízené čínským zvykům. Pokud tedy například jdete do Pizza Hut, musíte se smířit s tím, že vám na stole nejdřív přistane zmrzlinový dezert, potom přijde pizza s nějakým předkrmem, nakonec polévka a až těsně před zaplacením vám zmatený číšník konečně donese pití.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Zatím jsem ženatý necelý jeden rok, takže děti bohužel ještě nemám. Každopádně s čínskou manželkou jsme se shodli na tom, že by děti měly být (podobně jako to bývá u smíšených manželství všude kolem nás) vychovávané v trojjazyčném prostředí, aby uměly čínsky, anglicky i česky. Dá jim to oproti ostatním vrstevníkům do života obrovskou výhodu. Musím se přiznat, že když někdy vidím caparty kolem našeho baráku, kterak plynule přecházejí mezi angličtinou, čínštinou a třeba francouzštinou, tak jim obrovsky závidím.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Studoval jsem v USA, takže mě po příjezdu do Číny příjemně překvapilo, že Česko zná opravdu každý – včetně vesničanů ve vzdálených provinciích ve vnitrozemí. Většina lidí si také pamatuje, že jsme se v devadesátých letech rozdělili se Slovenskem. Ještě před pár lety si hodně Číňanů s Českou republikou asociovalo hlavně fotbalistu Nedvěda, ale nyní jej na pozici hlavního kulturního vyslance naší země vystřídal krteček, na kterém vyrostlo několik generací čínských dětí. Trochu mě mrzí, že i když všude kolem jezdí spousta škodovek, tak si všichni myslí, že jde o německou značku.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Po několika trpkých zkušenostech jsem dospěl k přesvědčení, že se s moc lidmi v Česku nedá o čínské politice rozumně bavit, protože mají o zdejší situaci naprosto bizarní představy, které odpovídají spíše životu v KLDR (a trochu se děsím, co se bude dít v komentářích pod tímto rozhovorem).  Realita je taková, že naprostá většina Číňanů politiku neřeší a nezajímá se o ni, protože má na jejich život naprosto minimální vliv. Lidé jsou tu zvyklí postarat se o sebe sami a stát jim nehází klacky pod nohy, což je věc, ze které by si měli podle mého názoru vzít příklad hlavně úředníci v Bruselu a všelijací čeští sociální inženýři, kteří mnohdy přicházejí s naprosto absurdními regulacemi.

Lidovky.cz: Jedna osobní otázka na konec. Než jste se odstěhoval do Číny, byl jste aktivním parašutistou. Dá se tenhle sport provozovat i v ČLR?
Bohužel nedá. Vztah Číňanů ke sportu je extrémně konzervativní – velká část populace neumí ani plavat a jediné sportovní vyžití pro ně představují občasné zápasy v ping pongu, badminton v parku nebo třeba ranní cvičení taiči. Sporty, které „fušují“ do řemesla armádě jako letectví, parašutismus, nebo střelba, jsou navíc extrémně regulované a pro většinu civilní populace nedostupné. Po dlouhém hledání se mi ale podařilo v městečku Mianyang v provincii Sichuan (nějaké tři hodiny letu ze Šanghaje) najít experimentální větrný tunel, ve kterém trénují speciální jednotky a výsadkáři čínské armády. Čas od času si s tamními instruktory zalétám, abych se alespoň trochu udržel v kondici.

Autoři: ,