'Rasistické narážky Čechů? V cizině vám za ně klidně dají pár facek'

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Všechna moje stěhování zatím měla dva společné jmenovatele: déšť a drama. Moje první stěhování bylo do "slunné" Kalifornie. Až na to ze v San Franciscu, kam jsem přijela na stáž, je deštivé klima. Stejně tak jako v Anglii, kde žijeme nyní a v jižním Švédsku, kde jsme žili předtím. Asi přitahuju katastrofy všeho druhu protože pokaždé, když jsem se stěhovala do cizí země, děly se tam dramatické události. V USA to byl dotcom krach, kdy tisíce firem zmizely doslova přes noc a s nimi přišly tisíce lidí o práci a miliony lidí o velkou část svých úspor. Ale jak je pro Američany typické, nezavládla deprese, ale spíše odhodlání překonat překážky. Jde se dál, jen se musíme víc snažit a za chvíli budeme zase na vrcholu. To je podle mě krásná vlastnost. Ve Švédsku zase v době našeho příjezdu zavraždil srbský přistěhovalec jejich nejoblíbenější političku Annu Lindh a ulice ve Stockholmu byly zaplavené květinami. No a do Británie jsme přicestovali pár dní po jejich 7/7 – největším teroristickém útoku v jejich historii, kdy sebevražední muslimští teroristé zavraždili desítky lidí v londýnském metru – všude vládl neuvěřitelný smutek, ale i důstojnost, ohleduplnost a Britové se skutečně řídili svým populárním válečným heslem „Keep Calm and Carry On“ aneb „Zachovejte klid a jde se dál“ - to rozhodně zachránilo situaci, kdy jsem se ocitla v narvaném vagonu metra, které zastavilo na více jak hodinu mezi zastávkami, protože se na peróně našel opuštěný batoh. Z vydýchaného vzduchu se nám chtělo omdlít, ale panikou člověk ničemu nepomůže.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Neříkám, že se musíme pořád tvářit přehnaně optimisticky a všechno musí být úžasné a v pořádku, což je specialita Američanů, ale proč se tvářit kysele a stěžovat si? Sobě si nepomůžete a ostatní lidi přivádíte do rozpaků. Zatím se mi skoro vždycky vyplatilo se usmát, pozdravit a být vstřícná. I když ve Švédsku mi na pozdrav sousedi v malém městě kde jsme chvíli žili neodpovídali. Můj švédský manžel mi vysvětlil, že je to proto, že mě ještě neznají, a že tak za deset let se to změní a zdravit mě začnou...Ještě jednu věc zmíním – Češi v zahraničí musí dát sakra pozor na rasistické narážky a poznámky. Čím déle žiji v zahraničí, tím více žasnu jaké vtipy o národnostních menšinách v Čechách kolují a lidé se jim smějí. Nakolik je přijatelné urážet lidi, kteří jsou jiní než my. V zahraničí ale se stejným chování tvrdě narazíte – budete považováni za burany, můžete být i fyzicky napadeni a nikdo se vás nezastane, a britská policie proti vám klidně zahájí trestné stíhání.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Mně spíš láká přestěhovat se ještě jinam a poznat další zemi. Uvidíme, co nás v budoucnu čeká. Moje situace je navíc komplikovanější tím, že můj manžel je cizinec. Do Čech se ale moc ráda a co nejčastěji vracím. Je to můj domov. Občas mě ale mrzí, že my Češi jsme na svou zemi málo pyšní, ale nemám se asi čemu divit, když vidím, co se v naší zemi děje. Švédi, Američané a Britové jsou pravý opak a lásku ke své zemi dávají bez ironie a přetvářky mnohem více najevo. Neexistuje, že by během státních svátků nevlály před úřady vlajky jako u nás. Na švédských rodinných oslavách není vůbec výjimkou vyzdobit celý dům švédskými vlajkami včetně dortu.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Za 15 let co žiji v zahraničí jsem si zvykla uvařit a upéct jídla, která mi tu chybí, ale háček je v tom, že k tomu potřebuju české suroviny. Český chleba, který mi nejvíc chybí ale upéct nedokážu, ať se snažím jak chci. A rozumnou náhradu v obchodech jsem v žádné zemi ještě nenašla. Nejhůře bylo ve Švédsku, kde je typický chléb slazený. Doteď jsem se při každé cestě z Čech modlila, aby mi aerolinky nedaly pokutu za nadváhu protože jsem měla pravidelně kufr nacpaný k prasknutí věcmi jako polohrubou českou moukou, tvarohem, povidly, fidorkami, krupičkou, protože nejoblíbenější snídaně mých dětí je krupicová kaše. A navíc ještě českým pivem v petkách pro manžela. Ale situace se mění. V Británii žije půl milionu Poláků, kteří jsou velmi podnikaví a hodně svého zboží sem dováží. V každém městě je večerka, která prodává jejich zboží a naše suroviny jsou jejich podobné. Ironií je, že ony večerky často provozují Indové. No a navíc v anglickém LIDLu seženete české koblihy – používají stejný mražený polotovar jako české supermarkety. Co se týká českých jídel, která vařím místním přátelům, zatím jsem vždy měla úspěch s českou kachnou nebo vepřovým se zelím a knedlíkem, ale má to háček – hosté často podotknou že to jsou národní německá jídla.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Máme tříletá dvojčata kluky a novorozeně. Kluky česky učím a mají češtinu coby mateřštinu, stejně tak švédštinu, kterou je učí manžel. Zatím to zvládají dobře. Anglicky se začínají učit teprve teď ve školce. Snad to zvládnou. S češtinou a švédštinou možná díru do světa neudělají, ale my máme pocit, že pokud bychom s nimi mluvili anglicky, náš vztah s nimi by nebyl tak intimní, a taky chceme aby mohli komunikovat bez problémů s dědečky a babičkami.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
I když je to víc než 20 let, co se naše republika rozdělila, pořád ještě platí že se o naší zemi mluví jako o Czechoslovakia. Sice se mě už nikdo neptá jestli máme ledničku a nelitují mě, že je u nás v Čečensku válka, jako se mi stávalo v USA, ale pořád platí, že Čechy jsou východní Evropa a Angličan nerozlišuje mezi námi a ostatními zeměmi z bývalého východního bloku, které třeba nejsou tak ekonomicky rozvinuté. V Británii je pořád ještě velká nezaměstnanost a Východoeropané prý berou Britům práci, takže se veřejné mínění trošku vůči nám obrací, i když vám to do očí nikdo neřekne. Ale naštěstí je často první asociací Praha. Co mě vždycky potěší, je slyšet jak nádherné a romantické město to je. Naši švédští přátelé se dokonce do Prahy zamilovali tak, že se tam vrátili a zasnoubili se na Karlově mostě.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku sleduji. Nejen tu britskou. Kradení propisek a problémy s virózami jsem sice od státníků v cizích zemích, kde jsem žila ještě nezažila, ale nedělám si iluze, že zahraniční politici jsou perfektní. Propastný rozdíl oproti české politice je mezitím, co si tu politici dovolí a co jim projde. Pár postřehů: V USA je normální, že politici téměř otevřeně jednají v zájmu firem a organizací, které jim přispívají na volební kampaň, ale stačí aby na ně prasklo, že byli své ženě nevěrní a jejich kariéra téměř bez výjimky končí. Ve Švédsku mě zase zaujalo, jak strašně nízká úroveň korupce. Na vyhazov místního veřejného činitele stačí malý nedoplatek na daních – to je pak velký skandál který hýbe médii. Co mě zaujalo na současné politice tady v Británii je elitismus. Teď jsou tu u vlády konzervativci a premiér a dost ministrů a vysokých politiků jsou absolventi elitní internátní školy Eton, kde se vzdělávají členové bohatých a aristokratických rodin – prostě smetánka. Jsou často opozicí a médii kritizovaní, že nechápou, jak žijí normální lidé. Co mě také překvapilo je, jak drsně a sarkasticky se tu k politikům média chovají. A veřejnost – dávají jim hanebné přezdívky a nic jim neprominou. Ale to platí i mezi politiky navzájem – během parlamentního zasedání je běžné, že když mluví premiér, tak na něj opoziční politici pokřikují a občas ho i vypískávají. Je to tu prý stará tradice.