Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

České ženy jsou nezávislé. U nás se nerozvedou ani kvůli domácímu násilí, říká Běloruska

Cestování

  7:43
PRAHA - Natallia Makoviková se z Běloruska přestěhovala kvůli politice. Během protestní demonstrace v roce 1999 ji zatkli a poté vyloučili z vysoké školy. Využila studijního stipendia a přestěhovala se do Česka. Žije tu už 15 let a podle svých slov by neměnila. „Žiji tu déle než v Rusku nebo Bělorusku. Tady je můj domov. Děti mají české kamarády, mluví česky, dcera teď půjde do české školy,“ říká.

Natallia Makovik foto: Archiv Natallie Makovik

Lidovky.cz: Co vás na Česku nejvíc překvapilo při vaší první návštěvě?
Myslím si, že jsem tehdy byla v šoku (v tom pozitivním slova smyslu) úplně ze všeho. Přijela jsem do Prahy vlakem v 5 hodin ráno a ihned jsem šla na Staroměstské náměstí. Pak jsem v tom nádherném tichu a klidu šla až k Pražskému hradu. Když jsem viděla červené střechy Malé strany, slíbila jsem si, že se do Prahy určitě vrátím a budu tady žít. Ty červené střechy jsou pro nás velkou zajímavostí, my to u nás nemáme. Taky mě překvapil obrovský počet restaurací a hospod a to, že lidé tam normálně chodí. V Minsku je restaurací strašně málo a navíc jsou předražené (polévka stojí cca 200 korun). Návštěva restaurace je proto pro Bělorusy svátkem. Znám dokonce lidi, kteří nikdy v životě nejedli mimo domov.

Líbí se mi vaše vtipy, i ty o sexu. Některým ale nerozumím, říká Američan

Samozřejmě mě udivilo, že se svobodně můžete bavit o politice a klidně si stěžovat na prezidenta. U nás v Bělorusku se za podobná slova o Lukašenkovi dostanete do problémů. Za kritiku prezidenta zcela určitě dostanete vyhazov z práce nebo školy. A taky se mi líbilo, že hodně věcí neberete až tak vážně. Například v Bělorusku nebo Rusku, kde jsem se narodila, lidi šetří peníze, aby si koupili značkové oblečení, drahé hodinky nebo luxusní auto. A přitom se omezují v cestování, kulturním životě, vzdělání.

První opravdový šok jsem zažila hned v jednom pražském knihkupectví. Když jsem si prohlížela knihy, zaujala mě ta s názvem „100 nejznámějších českých zámků“. Nemohla jsem tomu uvěřit.. Sto?!!! Nejznámějších?? Kolik jich teda bude celkem?

Druhý šok mě potkal, když mě můj známý Čech pozval na návštěvu ke svému kamarádovi. Ten si koupil zámek a bydlel tam. Koupil?! A bydlí? Já jsem si myslela, že zámky můžou patřit jenom státu, který v nich provozuje nudná zaprášená muzea. Alespoň tak to chodilo v Bělorusku. A na třetí šok jsem si musela počkat půl roku. V roce 1999 mě vyloučili z vysoké školy, protože jsem byla zatčena za účast na demonstraci proti Lukašenkovi. Díky organizaci Člověk v tísni jsem dostala pozvání do České republiky, abych zde studovala český jazyk na Karlově univerzitě. Konkrétně v Ústavu jazykové a odborné přípravy, který se nachází v Poděbradech.

Lidovky.cz: Kdy jste se rozhodli, že tu chcete zůstat nastálo? Co vás k tomu vedlo?
V roce 1999 jsem se zúčastnila velké protestní demonstrace proti diktatuře v Bělorusku. Zatkli mě. Pak následovalo vyloučení z vysoké školy. Po tom jsem dostala hned několik nabídek na studijní stipendium – z Belgie, Polska, Británie a České republiky. Ale rozhodla jsem se pro Českou republiku. Proč? Protože je to země Václava Havla, který byl pro nás, běloruské disidenty, vždy symbolem demokracie. A za druhé, u vás změna totality na demokracii probehla relativně mírově – díky sametové revoluci. Pořád sním o tom, aby i v Bělorusku konečně padla diktatura podobně - bez krve a velkých obětí. Žádnou Velikou říjnovou revoluci nechci.

Lidovky.cz: Co vám na Češích nejvíc vadí?
Já jsem si na všechno již dávno zvykla, ale občas mě zaskočí dvě věci. Češi jsou lhostejní ke svým památkám. Devadesát procent českých zámků, hradů a tvrzí jsou v zchatralém stavu a upřímně řečeno, nikomu se nechce tento problém řešit – ani obyvatelům, ani státu. Češi se rádi omlouvají, že za to můžou bolševici, kteří během 40 let zruinovali přes 2000 velkých památek. Ale to je skoro 30 let, co už tady žadní bolševici nejsou. Je čas přestat se vymlouvat a začít brát osud historických objektů do svých rukou. A další věc. Češi moc neumějí pochválit někoho, kdo něco dokázal. Například, když někdo za své peníze opraví zámek, dobrého slova a pochvaly se nedočká. Dokonce může slyšet: „To je magor. Mohl by ty prachy utratit za něco užitečnějšího“.

Lidovky.cz: Chodila jste někdy s Čechem, jací podle vás jsou?
Ano, vlastně než jsem potkala svého manžele, byli to samí Češi. Byla jsem pro ně tak trochu zábavnou exotikou: zaprvé jsem cizinka, za druhé disidentka. A tím se vysvětloval i jejich postoj. Hodně mi pomáhali a podporovali mě – ty začátky v cizí zemi jsou vždy složité. Díky nim jsem si zdokonalila češtinu, naučila se jezdit na kole, odlišovat druhy piva a vychutnávat klid českého venkova. A samozřejmě, bez nich bych nikdy nepoznala kulturu hospod a pražských kaváren.

Lidovky.cz: Je nějaký rozdíl v tom, jak se Češi chovají k sobě navzájem, ke starým lidem, dětem, než jak je zvykem ve vaší zemi? Jsou Češi slušní?
Hlavní rozdíl je ten, že se Češi neradi vdávají a žení. Pro mě je divné, když pár má děti, ale ani nepomyšlejí na svatbu. Ale zároveň obdivuji české ženy. Nedrží se svých partnerů. U nás pokud je ženě víc než 30 a má s mužem děti, tak asi nikdy nepožádá o rozvod, i když ji bude mlátit. Češkám stačí pro odchod i o hodně menší důvod. Slušnost pro různé mentality je jiná. Já jsem si dlouho zvykala, že Češi smrkají za stolem nebo na veřejnosti a navíc tak nahlas. U nás se člověk musí omluvit a pro smrkání se odchází na záchod. Nebo se to dělá potichu.

Lidovky.cz: Co si myslíte o českém humoru? Libí se vám? Je hodně odlišný od toho, na který jste zvyklá?
Já se tady často zasměju. Velký rozdíl v humoru nevidím.

Lidovky.cz: Zajímáte se o českou historii? Je v ní něco, co vás zaujalo?Samozřejmě, že se zajímám. Je to vlastně moje povolání a podnikání. S manželem máme firmu, která prodává, pronajímá a spravuje české zámky. Vyhledáváme investory pro obnovení historických budov, takže tu českou historii poznávám přes zámky, hrady a tvrze. Zámky neprodáváme jako obyčejnou nemovitost, ale jako architektonický skvost, jako objekt, který byl svědkem zajímavých historických událostí a hostil významné osobnosti. Hodně času proto strávíme v archivech, knihovnách. O každém zámku musím vědět všechno: kdo ho postavil a kdo vlastnil, které prvky jsou hodnotné, kdo z předchozích majitelů se stáral o zámek nejlépe, jestli se tam objevují strašidla.

Lidovky.cz: Pijete pivo? Jak vám chutná česká kuchyně?
Dříve ano a ráda, ale teď asi jednou za rok. Bohužel, pivo a česká kuchyně ovlivňují moji postavu. Dám si jedno pivo a mám o půlkila navíc. Takže si raději dávám sklenici moravského vína.

Lidovky.cz: Myslíte si, že už v Česku zůstanete?
V České republice již žiju 15 let. To je víc, než v Rusku nebo Bělorusku. Tady je můj domov. Děti mají české kamarády, mluví česky, dcera teď půjde do české školy. Syn chodí do česko-anglické školky. Navíc mě tady drží české zámky. Mám ambiciózní plán – zajistit obnovu všech českých zámků. Těch zchátralých je tak hodně, že mi práce vystačí do konce života. Takže se nikam nechystám.

Český šok

Jak se žije cizincům v Česku? Jsou tu spokojení, nebo jim u nás něco chybí?

Pokud k nim patříte i vy a chcete se s námi podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu internet@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno, národnost, proč jste do Česka přišel a připojte svoji fotografii. Jako předmět zprávy uveďte "Český šok".

Lidovky.cz: Zajímáte se o českou politiku? Jaký na ni máte názor?
Sleduji ji. Sice nejsem občanem České republiky, takže nemůžu volit, ale pokaždé prožívám napětí. Denně sleduji české politiky z určitého důvodu. Bohužel, čeští politici se vůbec nezajímají o stav českých památek. Dnešní generace by měla začít řešit problém. Já o tom mluvím všude kde je možné – na konferencích, setkáních, jednáních, ale nic se zatím nemění. Vrcholní politici dokonce ani neumějí poděkovat těm Čechům, svým voličům, za to, že investují své peníze čas a celý svůj život do opravy památek. Myslím si, že by si majitelé opravených zámků zasloužili osobní poděkování a uznání, například udělením rytířského řádu. Nic to nestojí, jen trochu času.

Lidovky.cz: Po čem se vám v Česku nejvíce stýská? Co má vaše země výjimečného?
Stýská se mi po tatínkovi – nemůže obdržet rodinné vízum, aby se přestěhoval k nám. Maminka je již tady, s námi. A veřte mi, že po Lukašenkovi se mi vůbec nestýská.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!