21. března 2014 7:00 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Cestování po Africe vás donutí
přemýšlet: jsme bohatí nebo chudí?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Lidé si často chtějí na nás jen sáhnout nebo se jen opodál posadí a tiše nás sledují.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidé si často chtějí na nás jen sáhnout nebo se jen opodál posadí a tiše nás sledují. | foto: Alexandr Bílek
Peníze jsou skoro pro celý svět důležitým a mnohdy jediným měřítkem úspěchu. Bohatství je přitom velmi relativní pojem a je docela zajímavé porovnávat životní podmínky mezi Evropany a Afričany nebo obecně obyvateli tzv. třetích zemí. Kolik bych musel mít peněz a majetku já, abych si připadal bohatý nebo alespoň dostatečně zabezpečený? Kolik potřebujete vy? Kolik Američan, Francouz, Ind nebo Mosambičan?

Rozdíly jsou nebetyčné, potřeby jsou obrovské i téměř nicotné. Přesto za tím vším nestojí nic jiného než strach z chudoby. To je ten motor, který nás žene, abychom vydělávali víc a víc a přitom nikdo nebude mít nikdy dost.

Mám procestováno 88 zemí světa, což je pro hromadu lidí víc než dost, pro jinou skupinu, do které se počítám bohužel i já, to zase není zase tak velké číslo. Nejsem totiž ještě ani za půlkou. Přesto si na tomto místě dovolím učinit jakousi úvahu o tom, co je podle mého názoru bohatství, zda si bohatý připadám a zda otřepané přísloví, že peníze jsou až na prvním místě, je stále platné.

Závazky, závazky, závazky…

V rámci své profese nebo soukromých záležitostí řeším každý den celou řadu problémů a povinností. Ne úplně zřídka se dostávám do situací, které mi přijdou neřešitelné nebo až příliš komplikované nebo dokonce rizikové. Hlavním společným jmenovatelem toho všeho jsou ale téměř vždy peníze.  Faktury se kupí, pořád za něco platím a platím a platím. Každý rok mám období, kdy se pravidelně dostávám se svými závazky do hlubokého mínusu, protože prostě nemám peníze. To je pro mě vždy to nejhorší období, protože když dlužím, je to nepříjemné a člověk žije v nejistotě. Ten pocit zná ale snad úplně každý.

Západ versus Afrika

Díky cestování mám nesporně jednu psychologickou výhodu. Problémy řeším a u toho myslím na skutečné trable ostatních, což velmi pomáhá především tehdy, když na mě přichází splín. Svět je bohužel dost nespravedlivý, bohatí bohatnou, chudí chudými zůstávají, někde je vody dostatek, někde pro ni musí chodit s kanystrem 5 km daleko, někde je jídla přebytek a někde není k jídlu skoro nic, lékařskou pomoc má západní svět na každém rohu 24 hodin k dispozici a někde zase nesrovnatelně horší zdravotní potíže nemůžou řešit nijak. Mají totiž třeba jen jednoho lékaře na 200.000 obyvatel, který je 150 km daleko.

UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: navštívit všech 196 zemí světa a necelou tisícovku speciálních míst, která jsou zapsána na prestižním seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Dosud procestoval 88 zemí světa. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

Někde je průměrný věk dožití 75 let a jinde poloviční. Nezaměstnanost je u nás jen pár procent, ale jinde nemá práci nikdo, někde mají důchody a jinde nechápou, co to vlastně je. Máme možnosti se vzdělávat a záleží jen na nás, kam to dotáhneme a jak se budeme snažit, jinde jsou šťastní, když mohou děti chodit 2x týdně do 5 km vzdálené školy. A co když se nesnažíme nebo máme jen smůlu? Stát se o nás nějak postará. Přesto je zajímavé, že když pozoruji tváře Evropanů, jsou spíše naštvaní, nespokojení a zamračení, zatímco na té druhé straně máme pocit, že jsou všichni stále usměvaví a mají dobrou náladu. Čím to je?

Několik generací stále spolu

Rodiny žijí spolu, v jedné chýši nebo jednoduchém domku z hlíny, dřeva i igelitu, často bydlí několik generací pospolu. Zdá se nám, že si váží jeden druhého a silně uznávají a respektují starší autority. Zatímco večer jsou naše města a obce spíše vylidněná a všichni sledují televizi, města a větší vesnice v Africe jsou přeplněná lidmi, všichni se druží, povídají si a často se večer nedá některými ulicemi vůbec projet. V odlehlých vesnicích jsou zase všichni již před setměním ve svém příbytku a to pěkně pohromadě. Máme dojem, že zde žijí lidé v neuvěřitelné pospolitosti a nejsou příliš nešťastní, nebo své trable spolu sdílí, a protože pravděpodobně vůbec neočekávají, že by se jejich situace mohla někdy změnit, nic moc proto od blízké budoucnosti neočekávají a žijí tak nějak v relativním klidu, jak se říká ze dne na den. 

Nespokojenost není na místě

Češi si ale do značné míry stěžují a nemají se v této disciplíně za co stydět. Jsou v tom dost možná nejlepší na světě. Když se ale procházím u nás po ulici, nevidím skoro nikde úsměv, všichni se tváří, jako by byl konec světa, v hlavě se jim promítají zcela jistě peníze a stále stejné otázky: Kolik dlužím? Kolik vydělám? Zvládnu uživit rodinu? Nepřijde exekutor? Kdo mi půjčí? Nepřijdu o práci? Je zřejmé, že lidé mají především strach z chudoby, přestože žijeme v zemi, která patří mezi ty bohaté. Jsem si dokonce jist, že jsme se narodili v zemi, která je pro život skoro nebo úplně nejlepší.

Máme vlastně všechno důležité, otočíme vodovodním kohoutkem a teče čistá zdravá voda, máme jídlo, zdravotnictví, školy, téměř neomezené možnosti a záleží jen na nás, co pro to uděláme. Služby i potraviny jsou dokonce v rámci Evropy jedny z nejlevnějších, alespoň mám takový dojem. Tak proč jsme my Češi pořád tak nespokojení?

Chudoba a drobné dárky

Během cestování po Africe se setkávám s chudobou, kterou si jen těžko dokáže někdo představit. Během posledních expedic jsme procestovali 27 afrických zemí a ujeli přes 80.000 km. Pokud si mohu vybrat pohodlnou nebo téměř neprůjezdnou cestu, druhá volba je ta správná. Velice rád cestuji v oblastech, kde turistu nikdo nikdy neviděl, zajíždíme svým autem do těžko přístupných oblastí a setkávám se s lidmi, kteří nemají vůbec nic, zdravotní péče je nulová a žijí jen v kruhu své komunity. Miluju toto prostředí, vím, že pomoci nemohu, ale cítím, že nás to obohacuje. Není zde přetvářka, z čista jasna se tu objevíme a za chvilku jsme pryč.

Stereotyp, který naší návštěvou vždy rozbijeme, chápeme jako přínos pro místní. Cítíme jejich zájem, radost a zvědavost. Máme vždy velké množství drobných dárků, které rozdáváme a které dokážou udělat radost stovkám lidí. Obyčejná propiska, plácačka na mouchy, zrcátko, pastelky, bloky, gumičky do vlasů nebo kartáčky na zuby vzbudí vždy obrovský zájem, nefalšovaný úsměv a údiv. Všichni touží po tom, aby něco dostali, a div kvůli tomu nepustí slzu.

Lidé si často chtějí na nás jen sáhnout nebo se jen opodál posadí a tiše nás sledují. Když jsme loni vezli nějaké věci do ghanské školy pro humanitární organizaci Humanitas Africa, celá vesnice nás očekávala asi týden. Po našem příjezdu jsme museli obejít asi 30 rodin a prohlédnout si, jak žijí. Nikdo nás nechtěl nechat odejít, byl to zážitek.

Vstávání pod drobnohledem

Nejhezčí jsou pro nás rána, když spíme ve svém autě. Hledáme místo, aby pokud možno nebylo v dohledu lidí, zaparkujeme někde za rohem, v lese, v poli. Večer nás nikdo neotravuje, a tak si v klidu uvaříme večeři a jdeme spát. Ráno se ale probudíme a první co vidíme, jsou zvědavé tvářičky místních vesničanů, kteří nás ráno objevili a jsou zvědavě nalepeni na sklo. Pozorují nás, jak spíme a moc si to užívají. Zpráva, že jsme se vetřeli na jejich pozemek, se roznese velice rychle. Ze všech stran přicházejí zvědavci. Někdy jich je jen 10 někdy 100. Začíná seznamování, nejdříve lehké oťukávání.

Začínáme úsměvem, podáme jim ruku a pak otevřeme zadní dveře našeho auta. Z jednoho ze šuplíků vytáhneme pár drobností. Jakmile je začneme rozdávat, důvěra v nás je absolutní. Mačkají se kolem nás a chtějí ještě a ještě. Necháváme auto otevřené a o pár kroků dále si čistíme zuby. Mohou nám něco vzít a já bych se na ně nezlobil, nic si ale nevezmou. Jsou poctiví, milí a nádherní. Jsou z toho všeho konsternovaní, šeptají si mezi sebou a zvědavě pokukují. Pak začneme připravovat snídani a vaříme čaj. Víme, že když dáme jednomu, budou chtít všichni. Proto se zdráháme nabídnout první šálek, dokud toho nemáme uvařeno dost.

Nakonec ale vaříme ten největší hrnec čaje, stříháme hrníčky z plastových lahví a všichni dostávají svůj díl. Radost z obyčejné vstřícnosti a z bezcenných dárků je obrovská, snad tisíckrát jsme jim záviděli jejich optimismus. Závidíme jim každý úsměv, dobrou náladu a rozzářené oči. Nezávidíme jim chudobu, závidíme, že nemají úvěry, hypotéky, složenky. Když odjíždíme, všichni nás vyprovázejí, běží vedle auta a křičí. Vědí, že nás již nikdy neuvidí, přesto běží jako dálkoví běžci, dokud se neztratíme v dáli.

Svoji kameru jsem si koupil zpět

Ano, toto všechno je týká spíše menších městeček a vesnic, opak lze vidět právě ve velkých městech. Tady se již optimismus vytrácí, je tu špína, chudí leží, kde se dá a močí, kde se dá. Děti jsou často využívané k žebrání, policie je úplatná, všude chaos a zbraně. V Burkině Faso na nás místní gangy nastražily past, zřejmě zfetovaného kluka položily přes silnici i s motorkou a chtěly nás donutit, abychom zastavili. V Etiopii zase lehce narazíte na žebráky, kteří mají vypálené oči horkým olovem. Byli uneseni a zmrzačeni proto, aby pro své pány žebrali peníze. Jejich stav totiž přitahuje větší lítost a také větší zisky. V Kongu nám jeden vítečník odšroubovával naši kamerku z auta před našima očima. Jen jsem na něj tupě zíral a nic jsem neudělal.

Jeho oči byly tak smutné, beznadějné, bylo mu sotva 15 a možná nikdy neviděl sprchu. Nechal jsem ho, ať si ji vezme. Divil se, že ho nehoním, odcházel pomalu a stále mě propichoval očima. Nakonec jsem si ji od něj za 30 USD koupil zpět. Všude je něco, otázkou je, zda si připadám bohatý nebo ne. Nebýt sponzorů, na tak dlouhé a časté cestování bych neměl, bohatý nejsem a peníze mít nikdy nebudu. Jsem ale bohatší o zážitky a zkušenosti, kterým nelze odolat. Když mám problém, vždy si uvědomím, kde a jak žiji a najednou jde všechno líp.

Alexandr Bílek
  • 3Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz