Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Chleba k snídani a polévka k obědu? To Angličané nikdy nepochopí, říká Češka

Češi v cizině

  6:00
Alena Damijo se do Londýna přestěhovala před patnácti lety. Nejdříve pracovala jako au-pair, později se stala učitelkou. A co se Angličanům vybaví, když řekne, že je z Česka? „Reakce číslo jedna: „Jo aha, vy jste z Československa!” V duchu zaúpím, nasadím úsměv a v kostce se zmíním o mírovém rozdělení v roce 1993. Reakce číslo dvě: „Jo aha, východní Evropa!” Otevře se mi kudla v kapse, v duchu zaúpím, už se ani nenamáhám něco vysvětlovat, a jen se trpitelsky usměju,“ říká.

Alena Damijo foto: Archiv Aleny Damijo

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování z Česka do Anglie? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Hlad. Moje první au-pair rodina šetřila na jídle a ještě k tomu vařila jen z polotovarů. Jednou týdně pak stvořila UNO (univerzální nigerijskou omáčku) s kozím masem, která se konzumovala minimálně dva dny. Když říkám „rodina vařila z polotovarů“, tak tím samozřejmě myslím „já-jsem-na-jejich-pokyn-rozmrazovala“ pizzy, slané koláče, hranolky a rybí prsty, a k tomu v mikrovlnce ohřívala fazole v rajčatové omáčce. Vzpomínka druhá – straaaaaaaaašně lidí aneb babylon ras, národů a jazyků. Teď místní různorodost miluju, ale před těmi patnácti lety to byl šok. Jsem z malého českého města, kde žije maximálně několik Vietnamců a Romů a kde ranní špička znamená, že se po náměstí pohybuje třicet šest lidí, čtyři psi a dva holubi. A pak se přes noc ocitnete v osmimilionovém velkoměstě, kde proudí tisíce lidí a nad nimi krouží stovky létajících krys. Chytala mě panika, a do toho ještě ten hlad... Co bylo dál, popisuje má právě vycházející kniha autobiografických fejetonů „Anglické listí aneb Coolturní šok“.

Alena Damijo

Alena Damijo už od dětství milovala knížky a nesnášela matematiku a cizí jazyky, a tak vystudovala na FF UP český jazyk a literaturu. Hned poté odjela v roce 2002 před původně plánovanou výukou bohemistiky na ruské univerzitě do Londýna; roční aupairský pobyt se však protáhl na patnáct let a obohatil se o jednoho manžela, dvě holčičky, tři zlaté rybičky, nespočet cizojazyčných přátel a v neposlední řadě i učitelský postgraduál se specializací na první stupeň. Autorka teď dříve pohrdanou angličtinu nejen učí a miluje, ještě navíc v londýnské základní škole kraluje – působí ve vedení školy, koordinuje několik předmětů, organizuje kulturní a společenské akce a je okresním poradcem pro vzdělávání žáků mladšího věku.

Lásku k dříve vystudované češtině pěstuje už jen u dětí vlastních a po večerech ji spřádá do veselých fejetonů o životě za Malou louží. Právě vycházející kniha „Anglické listí aneb Coolturní šok” (Ikar) je její knižní prvotina, ale se psaním má bohaté zkušenosti jak z blogů, tak ze strhujících scénářů ke školním hrám, při nichž nezůstává jediné oko suché.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro vaše okolí v Anglii krajně nezvyklý?
Kapři ve vaně, pomlázka, moučníky k snídani, zouvání u dveří, fandění lednímu hokeji, taneční kurzy, školní lyžařské výcviky. Nic z toho se ale nevyrovná fascinaci, že snídáme namazaný chleba a v poledne se podává polévka a teplý oběd. Britové do sebe ráno natlačí cereálie, obědvají sendvič a brambůrky, a hlavní pokrm představuje až teplá večeře, často poměrně pozdní. Pět let jsem ve sborovně poslouchala při pohledu na můj talíř s knedlíky a omáčkou vtipné dotazy, jestli náhodou nejím za dva. Nyní už devátým rokem pracuju na snídaňové osvětě – před ranní poradou vybalím pytlík s chlebem, a téměř vždy se nad tím někdo pousměje. Až jednou přeteče i moje číše trpělivosti, vytáhnu také dřevěné prkénko, uherák, utopence a kelímek s importovanou plnotučnou hořčicí, a všem ukážu, jak vypadá pořádná snídaně!

Lidovky.cz: Plánujete/chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Zatím to neplánuju, ale člověk míní, Pán Bůh mění. V zahraničí jsem také nikdy žít nechtěla, cizí jazyky mě nebavily a nešly, děti děsily, a o učitelství nemohla být ani řeč. Jsem v podstatě takový usedlý, domácí typ, duší introvert. Jednou jsem se to snažila vysvětlit kamarádce, ale nejenže mi nevěřila, ještě jí to připadalo legrační; možná to ale jen bylo tím, že jsme se zrovna opíraly o zábradlí zaoceánské lodi, pozorovaly líné pobřeží Kypru, a po třech měsících strávených na Ukrajině se plavily do Izraele.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
V Londýně se dají sehnat skoro všechny ingredience, dokonce i české. Nakupuju je u osvíceného Pákistánce v sousední černošské čtvrti, který je moudře dováží. Dvě minuty od mého domu se zase nachází skvělý polský obchod, kam chodím pro chleba, polohrubou mouku a tvaroh. Droždí se dá sehnat místní v supermarketu, a když mi nevykyne těsto, můžu to aspoň svést na „špatné anglické droždí”. Moji zahraniční přátelé milují české moučníky; bublaniny a bábovky se ve sborovně nikdy dlouho neohřejí. A když je pak ještě k sobě pozvu na guláš, králíka se špenátem či kuře na paprice, to se teprve olizují! Můj nigerijský manžel si zase pochvaluje litý koláč s tvarohem, jen mu v něm prý vadí ten tvaroh. Bez komentáře!

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Mám dvě dcery, 6 a 11 let. Už od jejich prenatálního období na ně mluvím česky a vedu je k poznávání našich tradic a zvyků, také je krmím převážně českou kuchyní. Obě jsou na své kořeny nesmírně hrdé, ale angličtina je jim logicky bližší, takže já na ně mluvím česky, a ony mi zpravidla odpovídají anglicky. V kosmopolitním Londýně je to celkem běžný jev, v Česku na nás ale někdy koukají udiveně – manžel je navíc černoch a holky jsou míšenky, takže jako rodina vynikáme nejen jazykově, ale i vzhledově.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste Češka?
Reakce číslo jedna: „Jo aha, vy jste z Československa!” V duchu zaúpím, nasadím úsměv a v kostce se zmíním o mírovém rozdělení v roce 1993. Reakce číslo dvě: „Jo aha, východní Evropa!” Otevře se mi kudla v kapse, v duchu zaúpím, už se ani nenamáhám něco vysvětlovat, a jen se trpitelsky usměju. Většinou se pak dozvím, že dotyčný byl v Praze, a že se mu tam moc líbilo. Aby ne! Povědomí o naší zemi aktivně buduju, a nejeden školní „mezinárodní večer” byl obohacen o prvky české kultury. Vrcholem mých buditelských snah bylo nacvičení písně Jedna dvě, Honza jde, s níž pak moji prvňáčci (třicet dětí ze čtrnácti různých národností) vyhráli druhé místo ve školní pěvecké soutěži. Jó, co Čech, to muzikant!

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Snažím se sledovat ji jen okrajově, ale nějakým tématům se člověk prostě neubrání – třeba škrtům ve školství a zdravotnictví, brexitu či terorismu. V zásadě si ale myslím, že i když Britové i Češi pořád na něco nadávají, máme se v celosvětovém měřítku výborně, a rozhodně spíš máme být za co vděční.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...