8. února 2014 6:00 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Děti se samopaly, nátlak na
hranicích a návštěva české školy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
O místí školu se stará organizace Člověk v tísni. Jakmile se k nim dostaneme,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy O místí školu se stará organizace Člověk v tísni. Jakmile se k nim dostaneme,... | foto: Alexandr Bílek
Kongo je po zemích Somálsko, Eritrea a Jižní Súdán další zemí, od které nevíme, co očekávat. Když si pročítáme informace na webu o oblasti, kterou chceme procestovat, informace jsou bohužel velmi rozporuplné. Vízum do Konžské demokratické republiky jsme vyřídili v Praze a během procesu jsme se snažili nějaké informace získat. Úředníci ale tvrdili, že není v jejich zemi problém, ale při vyzvedávání víz zase otočili a tvrdili, že to moc bezpečné není.

Jenomže nám to začali tvrdit až poté, co jsme zaplatili za dvě víza sedm tisíc korun. Pravdou ale je, že by nás zřejmě od naší cesty neodradili, neboť známe mýty a polopravdy týkající se všech afrických zemí a víme, že většinou stačí k eliminaci rizik používat zdravý selský rozum. Navíc máme zkušenosti, že se rozhodujeme o vstupu do té které země nebo konkrétní oblasti až dle okolností a osobních pocitů na místě.

Sledují každý náš pohyb

Na hranicích Rwandy vyřizujeme výstupní formality pro nás i auto, výstupní razítko v pase již máme a tak plni očekávání přejíždíme chatrný dřevěný most přes řeku na území Demokratické republiky Kongo. Již po pár metrech je přes cestu závora a před ní stojí šest samopalníků.

Vpravo se nachází nízká budova celnice, všude kolem stojí desítky vojáků se samopaly přes rameno, na protějším svahu posedává asi 50 přidrzlých dětí. Auto tentokrát raději zamykáme a jdeme se pokusit vyřídit papíry.

Přes všechno to zvláštní napětí, které zde ve vzduchu bylo cítit, jsme se cítili dobře. Desítky zvědavců obhlížejí naše auto a přeměřují si nás neidentifikovatelnými pohledy. Je v nich cítit zvědavost, drzost, nadřazenost ale také chuť zažít mimořádný kontakt s cizincem a také být u toho, kdyby se něco rozdávalo.

Houf samozvaných agentů, kteří mají velký zájem nám pomoci vyřídit naše dokumenty, se na nás lepí jako žvýkačka na paty. Je jich tu asi 10, ten nejdrzejší ale na chvilku vyhrává. Většinou začínají tak, že rovnou požádají o pas, čímž vzbudí dojem, že se jedná o oficiální kontrolu. Pak si řekne o papíry k autu atd. A když to má všechno, řekne, ať jdeme za ním.

Snažíme si vyřídit povolení ke vstupu do země.

Čímž nám dojde, že jde o agenta a já mu ty papíry pěkně seřazené šupem seberu, poděkuji za snahu a pak se ho snažíme ignorovat. Agenta nepotřebujeme, ale nezlobíme se na ně, patří ke koloritu všech hraničních přechodů v Africe. Vcházíme do kanceláře a za pronikavých pohledů, které s úsměvem opětujeme, se snažíme najít úředníka, který nám řekne co a jak.

Strašně jsem se rozčílil

Hned první úředník, který se ujme našich dokladů, nám suše oznámí, že naše vstupní vízum je neplatné. Přestože termín vstupu souhlasí, je zde ještě jedna mikrovětička, ve které se píše, že vízum není platné po uplynutí 3 měsíců od data vydání.

Tato skutečnost je tedy v přímém rozporu s jinými údaji na vízu a dochází nám tudíž, že konžská ambasáda v Praze udělala fatální chybu. Začneme to vysvětlovat, víme, že v Africe všechno jde, musí se ale chtít a musí zde samozřejmě šustit nějaká bankovka. Jenže tady to nevypadá, že by se chtělo.

Naše trpělivost nám dochází, vysvětluji, že nyní se zpět do Rwandy vrátit nemůžeme, neboť naše vízum je již neplatné a na hranicích si ho koupit nemůžeme. Pokud nás nepustí do své země, budeme v jakémsi vakuu a bude nám muset zřejmě z této šlamastiky pomoci snad jedině ambasáda.

Veronika jim vysvětluje, že jsme to my a nikdo jiný, kdo se stal obětí chyby úředníků konžské ambasády, a protože to nechtějí slyšet, tak vzteky nakopnu chatrné plechové dveře, uchopím psací stůl i s šanony a přemístím ho ke dveřím, aby nemohl nikdo z kanceláře odejít.

U toho samozřejmě velmi nahlas řvu, čímž sice velmi riskuji, ale máme zkušenosti, že tato taktika často vychází. Veronika se mě sice snaží usměrnit, přesto pokračuji v nátlakové akci. Všichni mají své samopaly pověšené přes opěrátka svých židlí, moji hru může proto kdokoliv ukončit. Jsou ale evidentně mým chováním zaskočeni, všichni úředníci sedí s otevřenou pusou a nevěřícně sledují to nevídané divadlo.

Po stopách UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: procestovat všechna místa na seznamu UNESCO. Dosud má za sebou už 260 míst v 87 zemích. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

Kdyby něco takového způsobil místní občan, předpokládám, že by byl bez váhání zastřelen. To samozřejmě přeháním, místní občan by si to nikdy nedovolil. Na bělocha si toho nikdo moc nedovolí. Několik vteřin pronikavého ticha přerušil jeden odvážný úředník, který řekl, že to půjde někam vyřešit.

V kanceláři je ticho, všichni pozorují nás a my pozorujeme zase přes ušmudlané sklo, jak drzé děti vypouštějí vodu ze střešní nádrže našeho auta a to tak dlouho, až celá postupně vytekla. Když po několika minutách přišel aktivní úředník, v pase bylo razítko a povolení k odjezdu. Předal nám doklady a tak trochu provinilými pohledy upřenými do země nám dal najevo, že ho to mrzí. Bylo nám ho docela líto, a tak jsme mu podali ruku, ostatním samozřejmě také a odjíždíme. Naše cesta byla volná.

Konžské bankomaty

Vjíždíme do města Bukavu a protože jsme bez peněz, jako první hledáme bankomat. Doufáme, že se nebude opakovat situace jako v Súdánu, kde bankomaty na mezinárodní karty neexistují. Zkoušíme jeden za druhým, všechny jsou mimo provoz a to možná už hodně dlouho. Nakonec narážíme na jeden jediný, který je osvícený nepříjemným zářivkovým světlem.

Po otevření dveří jsem ale zjistil, že se jedná spíš než o bankomat o pisoár pro místní chlapy. Močka vytéká z budky po schodech ven, jenže k mému udivení obrazovka hlásí, že bankomat funguje. Vybírám s radostí peníze, sice dává jen dolary, ale alespoň něco a své pantofle raději po kontaktu s tím marastem vyhazuji. Následná směna u místních obchodníků na místní měnu je ale velmi drahá. Poplatek činí kolem 30 %.

Bukavu

Město Bukavu je přeplněné kouřícími auty. Kupujeme francouzské bagety a plníme nádrž auta naftou. Cena za litr 45 Kč je od Turecka zatím nejvyšší, vzpomínáme na neskutečné ceny pohonných hmot v Egyptě (2 -4 Kč/l), Súdánu (8 Kč/l), Etiopii (18 Kč/l). Už je tma a místní pumpař se nás ptá, co máme v plánu.

Nakonec se s ním bavíme asi hodinu a on nám nabídne, že můžeme přečkat noc přímo u stojanu benzínky. Že to tu prý hlídají jeho samopalníci celou noc a že na nás dohlédnou. Nabídnul nám i dočepování naší nádrže vodou a dokonce nám přinesl jedno pivo. Souhlasíme a zůstáváme, stejně už je tma.

Hned ráno nám přichází několik zpráv a to ze systému DROZD, který spravuje Ministerstvo zahraničí, ale také od známých, kde tato zpráva prý byla "pečená vařená" na CNN. Ve východní části země se prý schyluje k nebezpečným bojům, což je oblast, ve které se zrovna nacházíme.

Řekli jsme si proto, že vše urychlíme a z oblasti se během jednoho dne přesuneme dál do vnitrozemí. Později jsme zjistili, že k velmi tvrdým bojům došlo až měsíc po našem odjezdu ze země u města Goma.

Česká škola a zásadní změna plánů

V každé zemi, kde jsme kdy byli, existuje vždy minimálně jedna hlavní asfaltová silnice, která je nějakým normálním způsobem sjízdná. V Kongu to ale neplatí. Jediná silnice, která je na mapě označena jako hlavní spojnice mezi východní a západní částí země o délce asi dva tisíc kilometrů, prostě neexistuje.

Asi po 150 km narážíme v jedné vesnici na policistu, který má na hlavě kšiltovku s nápisem KOVOTOUR CZECH REPUBLIC. Ptáme se, kde ji získal a on že tu je škola, kterou spravují Češi a že ji má od nich. Protože je nedaleko, samozřejmě ji chceme navštívit. Není těžké se tam dostat, škola je kousek od cesty a navíc je zde cedule, která o této české aktivitě informuje.

O místí školu se stará organizace Člověk v tísni. Jakmile se k nim dostaneme, hned je vše jinak. Asi 150 dětí a 3 učitelé nás přicházejí s velkou radostí přivítat, učitelé nám s velkou hrdostí ukazují svou školu.

O místí školu se stará organizace Člověk v tísni. Jakmile se k nim dostaneme, hned je vše jinak. Asi 150 dětí a 3 učitelé nás přicházejí s velkou radostí přivítat, učitelé nám s velkou hrdostí ukazují svou školu, nebo spíše kabinet. Jsou zde rozvěšené nástěnné učební pomůcky s logem Člověka v tísni a další pomůcky.

Celý zastřešený prostor je o velikosti 2x2 metry. Starají se prý o 300 dětí z celé této oblasti. Trávíme zde příjemné dvě hodiny a během setkání zjišťujeme, že ta téměř nesjízdná silnice, po které jsme nyní přijeli, bude ještě horší a prý pochybují, že se dá vůbec v celé 2.000km vzdálenosti projet.

Protože je naše auto docela v hrozném stavu, akutně potřebuje svářeče a další nové tlumiče, motor nemá výkon, svítí snad všechny kontrolky, které svítit mohou, a je jisté, že na této trase se v případě potřeby pomoci nedovoláme, rozhodujeme se k radikální změně plánu cesty.

Pod tíhou těchto potíží musíme zapojit rozum a prozatím odložit cestu do Středoafrické republiky a Čadu, kam máme vyřízena víza v hodnotě 800 EUR. Za bouřlivého loučení školu opouštíme a vracíme se oklikou zpět. Kongo má 150.000 km silnic, z toho jsou jen 3.000 km asfaltové a to většinou jen ve větších městech.

Děti na nás míří zbraněmi

Stmívá se, a tak zajíždíme do takové nenápadné odbočky, kde si chceme uvařit a možná i přespat. Když jsme v nejlepším, přijíždí Land Cruiser s označením UN. Vojáci mírových sil se nás vyptávají, co zde hodláme dělat a když zjistí, že tu chceme přespat, velmi nás od toho odrazují.

Je to prý nebezpečné a odjíždějí až po slibu, že odjedeme. Jsou velmi elegantně oblečeni, košile, kravata a modré barety. Sympaťáci, uhlazení dva černoši a dva běloši, rození diplomaté. Uvařili jsme si výtečné rizoto a otevřeli si maličkou lahev vínka. Už se nám odtud moc odjíždět nechce, když se vojáci objevili znovu, tentokrát jsou za rohem a čekají, než odjedeme.

Po hodině jízdy pralesem zahlédneme v dálce siluety lidí. Je už skoro tma, a tak nelze dobře rozeznat o koho jde. Když dorazíme ke skupince, zjišťujeme, že se jedná o děti ve věku mezi 10-15 lety. Většina jich posedává, ti starší stojí uprostřed cesty a drží samopal. Jedu pomaleji a s údivem je sledujeme. Jeden z nich nám pokyne, ať zastavíme, dva stojí uprostřed silnice dál.

O místí školu se stará organizace Člověk v tísni. Jakmile se k nim dostaneme, hned je vše jinak. Asi 150 dětí a 3 učitelé nás přicházejí s velkou radostí přivítat, učitelé nám s velkou hrdostí ukazují svou školu.

Nedá se nic dělat, zastavujeme a stahuji okénko. Klučina přijde a bez jediného slova se natáhne okénkem dovnitř a hledá, co by se mu mohlo hodit. Moc se zajímají o solární nabíječku, kterou nám věnovala firma Energie na cesty.

Používáme ji často a je našim nejlepším pomocníkem. Telefon nebo počítač nabije na prudkém slunci asi za necelou hodinu. Na jeho zájem nereagujeme a snažíme se situaci spíše odlehčit. Oni ale nemají pochopení vtipkovat, a tak zažíváme zvláštní situaci.

Obcházejí auto a chtějí otevřít zadní dveře. Ještě před příjezdem jsem je ale zablokoval, a tak se mu je nepodaří otevřít. Vrátí se k okénku a chce, abych vylezl ven a otevřel. Začneme s taktikou nechápajících, usmíváme se, kýveme hlavou a spouštíme na ně lavinu českých vět. Povídáme samé nesmysly, ale funguje to. Dva z nich stojí před autem a míří samopalem dál.

Tváří se dost vážně, přesto na ně pokynu, ať uhnou a začnu se rozjíždět. V tu chvíli začnou všichni řvát, několik se jich pověsí na naše auto. Veronika vytáhne tři coca-coly a hrst propisovaček a odhodí je z okna ven. V tu chvíli všichni seskáčou a běží si pro ty vyhozené věci. Jak prosté. Projíždíme, přesto bedlivě sledujeme v zrcátku, co se děje a jsme připraveni ihned zastavit.

Expedice All Africa

V rámci expedic ALL AFRICA 2013 a 2012 tým Alexandra Bílka procestoval vlastním expedičním vozem Egypt, Súdán, Etiopii, Džibuti, Keňu, Ugandu, Rwandu, Kongo, Burundi, Tanzanii, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo, Ghanu, Pobřeží Slonoviny, Guineu a Senegal, Mozambik, JAR, Lesotho a Svazijsko. Během 5 měsíců cestovatelé ujeli dlouhých 52 tisíc kilometrů a navštívili desítky míst zapsaných na seznamu UNESCO.

Nemáme v plánu se nechat zastřelit. Vše ale vypadá dobře, coca-colu si otevírají, zbraně odkládají, sedají si do trávy a ještě vidíme z dostatečné dálky, jak nápoj upíjejí. Vzdalujeme se z tohoto místa, kde na nás mířily děti, proti čemuž se nedá nic moc dělat a v hlavě si již spřádáme plány, že na příští expedici si pořídíme pro všechny případy neprůstřelné vesty a sedadla necháme trochu oplechovat.

Národní park Kahuzi-Biega

Národní park v oblasti tropického deštného lesa okolo dvou vyhaslých sopek, Kahuzi-Biega, je oblastí výskytu rozmanité fauny. Také zde ve výšce 2.100 až 2.400 m.n.m. žije jedna z posledních skupin horských goril (přibližně 250 jedinců). Národní park byl zapsán na seznam UNESCO v roce 1980, v roce 1997 byl zapsán na Seznam světového dědictví v ohrožení. Rezervace je totiž ohrožena přílivem utečenců z oblastí válečných konfliktů v sousední Rwandě, kteří vypalují lesy a loví zvěř.

Národní park v oblasti tropického deštného lesa okolo dvou vyhaslých sopek, Kahuzi-Biega, je oblastí výskytu rozmanité fauny.

Po dalších desítkách dlouhých kilometrů se nám podařilo do parku dotrmácet a začínáme vyjednávat s překvapenými správci o vstupu zdarma. To se nedaří a ani se na ně nezlobíme. Podle jejich výrazu ve tváři jsme zdaleka jediní, kteří park navštívili, bůhví za jak dlouho. Trávíme v parku celý den, a protože jsme unavení, jsme rádi, že si můžeme jít lehnout do našeho auta.

Otázkou bylo, zda další den využijeme nabídky na návštěvu goril, kde je cena oproti Rwandě nebo Ugandě poloviční. Pouhých 400 USD na osobu. Nakonec to vzdáváme, neboť máme v plánu park navštívit ještě v dubnu 2014, a protože již snad budeme mít speciální povolení pro vstup do parku za cenu místních návštěvníků, nebudeme utrácet.

Místní šéf nám ukázal místo, kde žije gorilí samec samotář už asi 20 let. Je to velký pohodář, byl před lety vyloučen ze smečky a od té doby žije jako solitér. Podle šéfa parku si ale vždy nějakou partnerku odchytne, užije si s ní a pak ji opustí. Takže se prý nedá říci, že by strádal.

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Mlsejte zdravě!
Mlsejte zdravě!

Rychlé a zdravé recepty, které poteší celou rodinu najdete na eMimino.cz