Kdo by odolal paceñskému derby v nejvýše položeném fotbalovém svatostánku na světě, ve kterém je povoleno hrát mezinárodní zápasy? Ale o tom třeba až jindy, teď je v bolivijském nečase (období dešťů) na čase zajít třeba do divadla...
Je půl sedmé. Představení již mělo začít, ale my stále stojíme na avenidě Montes, která je plná čoudících smradlavých a hlučných aut, náklaďáků, mikrobusů. Je zima, aby taky ne, v nadmořské výšce téměř 4 000 m. n. m. Mou kamarádku Ximenu, kamaráda Gregoria ani ostatní desítky lidí stojících ve frontě na lístky to však z míry nevyvádí. Jsou zvyklí, v Bolívii má všechno svůj čas.
Pozoruji ženu, indiánku v barevném ponču, jak v prachu a černém dýmu od jednoho z projíždějících náklaďáků (kde by se taky v tomto jihoamerickém státě vzal katalyzátor?) kupuje čerstvě upražený popcorn pro dvě své ratolesti. Mladší holčičce typuji tak dva roky. Oni jdou také do divadla? Gregorio, třicetiletý indiánský mladík, nám kupuje dva pytlíky pražené kukuřice a abychom náhodou při představení neumírali hlady, tak navrch ještě sáček chipsů. Dívám se, zda náhodou popcorn není šedivý, ale překvapivě voní pěkně.
Zašlá krása divadla México
Konečně se otevírají mříže i dveře a my můžeme vstoupit. Se vstupenkou za 20 Bolivianos (v přepočtu necelých 70 Kč) vcházíme do obrovského sálu divadla México. První pocity, které na mě dýchnou, jsou zima, temno, prach. Sál je obrovský, ale dosti zašlý, staré ošoupané sedačky mají nejlepší léta již dávno za sebou, opona by také chtěla trochu vyprášit. Osvětlení jeviště je umístěno mezi sedačkami čtvrté a páté řady. Kovové sloupy trčí do prostoru a na nich jsou trochu nakřivo připevněné reflektory. Na zdi visí reklama na refrescos (sladké limonády) BADY. Hraje příjemná salsa, všichni usedají na svá místa na sedačkách, které jsou hřebíky přibyté k zaprášené dřevěné podlaze. Šatny ani nehledáme, je zde taková zima, že stejně všichni sedí v kabátech, bundách či pončech.
Bolivijský vrchol Nevado Sajama lze vylézt jen tak mimochodem bez expedice |
A to již potřetí zvoní zvonek a opona se otvírá. Příjemná žena představuje divadlo México i samotnou hru Los enredos de Enredoncio („Popleteniny pana Popleteného“). Nakonec upozorňuje, abychom nepořizovali žádné video ani zvukové záznamy. „Bolívie sice nemá moře, zato zde máme spoustu pirátů,“ ukončuje svůj projev za obrovského smíchu všech diváků. Má pravdu, všude, opravdu všude můžete v Bolívii koupit filmy, hudbu i počítačové programy. Za neuvěřitelně směšné ceny pořídíte DVD přímo na zemi na ulici, v kamenných obchodech, v chatrných stáncích. Jednou jsem viděla vcházet do obchůdku policii. To bude problém, pomyslela jsem si. „Ale ne,“ vyvedl mě kamarád z omylu, „oni si jdou jen koupit nějaký film, aby se při noční směně nenudili.“
Bolivijské divadlo má úroveň!
Na scéně je šedesátiletá señora (převlečený chlápek) a její domácí pomocnice, asi čtyřicetiletá indiánka v klasickém oblečení chola – bohatá nabíraná sukně, velký barevný šátek se střapci a neodmyslitelná buřinka, z pod které se až k pasu táhnou dva černé copy, zakončené černými vlněnými střapci. Rozhovor je briskní, vtipný a paroduje bolivijskou domácnost. Zápletka začíná v okamžiku, kdy služebná zapomene na stole dopis - výsledky z gynekologické kliniky, potvrzeno těhotenství, druhý měsíc. Někdo si myslí, že těhotná je mladá dcera, druhý zase, že šedesátiletá kmotřička. Typické problémy zdejší společnosti – otec nechce souhlasit se svatbou, těhotenství v brzkém věku, zamilované páry, machismus, trocha alkoholu.
Spouští se opona. Příjemná žena ohlašuje, že přestávka bude trvat osm minut. Směji se, nevěděla jsem, že v Bolívii se něco počítá na minuty. Každopádně o přestávce dlouhé „přesně“ osm minut si mnozí vyběhli ven pro empanadas, teplé pečivo plněné sýrem či šunkou, a samozřejmě pro další dávku popcornu a refrescos.
V druhém dějství se vše ještě více šmodrchá, vtipné a rychlé konverzace jsou na výborné úrovni. V uličce kolem mě leze batole. Matka ho popadne, dítě samozřejmě řve, ale kojení to naštěstí spraví. Mimino už mi jen občas tahá zezadu za vlasy, asi je překvapeno, že vidí něco tak světlého, mezi tou havraní černotou.
Ohlášena druhá přestávka: 5 min, 35 sekund a 5 milisekund. Vida, Bolivijci se ze sebe umí dělat legraci. V závěrečné části hry se nakonec vše vyřeší, přísný otec souhlasí se svatbou své dcery, dceruška už zase miluje svého nastávajícího a všichni již vědí, že šedesátiletá kmotřenka rozhodně není těhotná. Batole zase trochu povylezlo do uličky, tentokrát si hraje s plastovou lahví od coca-coly. Ta se ale bohužel zakutálela pod sedačky před námi. Dítě leze i pod ně, matka si však nakonec přece jen všimne, že je bez své ratolesti a už ho tahá z pod lavic. Zase řev, opět to spraví kojení. Dítě nakonec usíná, budí ho až obrovský potlesk.
Všechny příběhy jednou končí...
Po ovacích mluví David Santalla, hlavní protagonista hry, známý a velmi oblíbený komik v celé Bolívii. Děkuje za návštěvu a vybízí, abychom do divadla poslali své známé a kamarády. Nakonec všichni herci imaginárně posílají svá srdce do hlediště a opona se spouští.
Venku, opět v prachu a smogu hlavních ulic La Pazu, čekáme na micro (malé auto MHD oficiálně pro devět, v realitě až patnáct pasažérů). Myslím na teplou sprchu, teplé pyžamo a teplou postel. Ale také na všechny podobné příběhy, které se denně mimo jeviště odehrávají přímo v bolivijské realitě. Kéž dopadnou dobře, stejně jako dnešní divadelní hra Popleteniny pana Popleteného.
  |
A kéž dobře dopadnou i vaše cesty Bolívií, exotickou zemí plnou nádherných jezer, sjezdů na kole, výšlapů pěšky, jízd terénními vozy po solné poušti, která je vidět i z Měsíce a ze které je na Měsíc vskutku nádherný výhled, plnou koky a pro nás často kuriózního života, pro místní však spíše každodenní tvrdé rutiny. Ať tak či tak, Bolívie je prostě země, na kterou budete vzpomínat nejen díky jejím turistickým tahákům, ale (a možná ještě více) i díky trochu jiným zážitkům vybočujícím ze zajetých turistických tras. A návštěva divadla v La Pazu k této odbočce rozhodně patří.
