Plavíme se na ostrov Boholu, který je další zastávkou našeho filipínského „island hopping“, hopsání po ostrovech, jak místní s oblibou označují způsob pohybu po své zemi. Během poklidné plavby míjíme desítky či snad stovky ostrovů a ostrůvků, jejichž obrysy se zrcadlí na hladině moře při západu slunce. Souostroví Filipín čítá přes sedm tisíc ostrovů. V minulosti se zvláště na těch větších tvořila uzavřená společenství s vlastní kulturou a zřízením. Nás však nejvíce přitahují zdejší přírodní krásy a také místní, stále usměvaví lidé.
Země, kde Asie nosí svůj úsměv
Do nitra Boholu, desátého největšího ostrova Filipín, pokračujeme nejprve na střeše jeepney a potom autobusu. Na střechách dopravních prostředků se tady jezdí často – je z nich nejlepší výhled i kontakt s lidmi okolo cest. Pravda, občas máme namále, Honza například v padesátikilometrové rychlosti škrtne vlasy o elektrické vedení natažené přes cestu.
Při pohledu na spolucestující i na lidi, které míjíme na rýžových polích, kokosových a mangových plantážích, si znovu všímáme, jak jsou tady všichni pozitivně naladění a prokládají život zpěvem. Naše osobní zkušenost s Filipínci se dá popsat dvěma slovy: úsměv a poctivost. O úsměvu již řeč byla a co se poctivosti týká, po několika měsících strávených v různých asijských zemích je příjemnou změnou fakt, že se vás nikdo při nákupech na trhu nesnaží ošidit ani napálit. I v tom jsou Filipíny na asijské poměry výjimečné.
Úchvatné čokoládové kopečky na ostrově Boholu
Po několika hodinách cesty dorážíme k městu Carmen, kde si improvizovaně hledáme nějaké místo k přespání. Noc v levném hotelu byla kratší než obvykle. Již v půl šesté nás nejmladší brácha Petr budí slovy: „Vstávejte, lenoši, ať to slunce nevyjde dříve, než se to podaří nám!“ Za několik chvil se soukáme do jediného autobusu, který míří k pobřeží.
Důvodem ranní trasy byly proslulé Čokoládové kopečky. Jsou to pravidelné vápencové boule s výškou okolo sta metrů, tvarem připomínající pralinky. Vznikly z korálů postupným ústupem moře. Jsou pokryté trávou a nižšími porosty, kterým nevadí vysoce zásadité prostředí. Výjev, který se nám za rozbřesku nabízí, je úchvatný a rozhodně stál za tu trochu ranního nepohodlí. Vzpomínáme na J. R. Tolkiena a jeho fantastické země a říkáme si, zda nečerpal inspiraci i zde.
Deset hodin zpoždění nic neznamená
Některé kultury nechávají čas plynout s větší volností. Ta filipínská patří mezi ně. Čas je tady skutečně relativní veličinou, Einstein by tu byl na vrcholu blaha. V lepším případě se za nejmenší časovou jednotku bere hodina, v horším pak úseky celých dní či týdnů. Odpověď na otázku, kdy dorazíme do cíle, může být velice vágní. A to necvičeného Evropana může lehce vykolejit.
Nártoun
Jestli jsme si do dnešního dne mysleli, že jsme jakž takž trpěliví, po zpáteční cestě do Manily už si to nemyslíme. Na poslední tři dny jsme si v hlavním městě naplánovali řadu schůzek a alespoň tu u pana velvyslance by se zajisté slušelo stihnout. Místo lodi volíme autobus, měl by být rychlejší a pár hodin rezervy není k zahození.
Bohužel narážíme na řidiče, kteří mají vnímání času vůbec značně posunuté. V přístavu na ostrově Leyte, odkud se máme přeplavit na Luzon, ztvrdneme dobrých deset hodin. Prý čekáme na trajekt. Už jich ale pár odjelo a my pořád nic. „Tak máme třeba rozbitý autobus,“ zabručí řidič, kterého budíme ze zimního spánku. Druhý řidič odešel spát na ubytovnu, je totiž večer a opravář může přijít až ráno.
Konec trpělivosti
Čas plyne a nikdo z pasažérů nic neříká, nikdo se nebrání. Dokonce nás jeden pán upozorňuje, abychom raději řidiče našimi opakovanými dotazy na dobu odjezdu nenaštvali – mohli by to prý posléze odnést všichni ještě delším zpožděním. Ráno si automechanik se závadou poradí během patnácti minut.
Kvůli tomu padesát lidí čekalo deset hodin. Udivuje nás, jak jsme netrpěliví oproti všem ostatním pasažérům - Filipíncům! Očekávání našeho spolucestujícího se naplňuje bezezbytku, řidičům se zpoždění podaří natáhnout během cesty ještě o dalších šest hodin. Jedna dlouhá pauza střídá druhou. Všichni pořád mlčí, jenom my otravujeme. S hrdostí smíšenou s naštváním věc dotahujeme. Na konečné si vyšetříme ještě půlhodinu a šéfům dopravní společnosti píšeme ostřejší dopis. Až se lidé budou mít odvahu konstruktivně ozvat, může i tady začít platit „náš zákazník, náš pán“, říkáme si. Stejně nám ale místní se svou trpělivostí nasadili brouka do hlavy.
