Nebyl důvod mu nevěřit, nějaký čas v Granadě sám žil. Přesto Markéta váhala, jestli nepřehání. Po pár týdnech na jihu Španělska ale zjistila, že ani trochu. Granada je nejkrásnější svojí jedinečnou polohou – dohlédnete z ní na zasněžené vrcholky Sierry Nevady, kam se přímo z města dá sítí stezek dojít i pěšky, a zároveň jste za dvě hodiny jízdy autem na krásných plážích Středozemního moře.
Město s necelým čtvrtmilionem obyvatel si samo pro sebe vytvořilo malý soukromý ráj, postavený na mixu mnoha kultur, které tady žily a žijí. Třeba španělští gitanos tedy Cikáni, kteří si ve Španělsku neříkají Romové ani v minulosti nekočovali, si zabrali jeskyně nad městem, v nichž se dá žít celý rok, protože bez ohledu na venkovní teplotu je uvnitř stále příjemných osmnáct až dvacet stupňů.
Gitanos se dnes o bydlení dělí s takzvanými neohippies z celé Evropy, nechybí ani mladí alternativci z Česka. „Do jeskyní se chodí za flamenkem, ale také je z nich krásný výhled na okolí Granady, stačí zajít do těch vzdálenějších na okraji města, kam se dostanete asi za půl hodiny pěší chůze z centra města na kopec Sacro Monte. Obyvatelé jsou na takové návštěvy vcelku zvyklí, takže zle se na vás nikdo koukat nebude,“ říká Markéta Pilátová.
Ztraťte se v Albaicínu
Granadu stovky let obývali a budovali Maurové, které vyhnali až katoličtí králové na konci patnáctého století. Postavili nejenom nejznámější granadskou památku Alhambru, ale hlavně městu vtiskli řád arabského města na kopci, protkaného spletí bílým vápnem natřených uliček, kterým se říká Albaicín.
Markéta PilátováProzaička, překladatelka, novinářka. V Granadě nejprve absolvovala studijní stáž, pak dva roky působila na tamní univerzitě na katedře slavistiky. Češtinu učila i v Brazílii. Pracovala také v týdeníku Respekt. Vydala tři romány a pět knížek pro děti. Její knihy byly přeloženy do šesti světových jazyků. |
Tady leží pravé srdce Granady, místo, kde se můžete ztratit a kde v době siesty mezi druhou a čtvrtou odpolední nenarazíte zvláštně v létě na živou duši. „Když se necháte vést prostým orientačním smyslem a budete stoupat uličkami pořád vzhůru podél městských hradeb, jednoduše se dostanete na Plaza de San Nicolás, nejvyšší náměstí této čtvrti, nebo na Plaza San Miguel Bajo či na jakékoli zmnoha malých, útulných náměstíček,“ popisuje ideální styl prohlídky Markéta Pilátová.
Tato místa je nejlepší vychutnávat v neděli dopoledne, kdy sem místní chodí na snídani, na bílou kávu s croissantem nebo s topinkou s rajčatovou směsí. „Koupí si k tomu nedělní El País, nejznámější španělské noviny s nedělní přílohou, a jen tak dvě hodinky posedí, poklábosí se sousedy a při tom ještě přelouskají noviny,“ dodává Markéta, podle níž nedělní posezení na Albaicínu patří k tomu nejhezčímu, co můžete ve městě zažít.
Na skleničku se vyplatí vydat i večer, protože turistické výpravy zpravidla čtvrť opouští odpoledne. Rána a večery tak patří místním. „Snažte se chodit širšími uličkami, protože večer není Albaicín to úplně nejbezpečnější místo ve městě. Nicméně večerní posezení u dušených šneků, kteří se tady podávají jako jednohubky k vínu nebo pivu, za trochu romantiky a adrenalinu rozhodně stojí,“ dodává česká překladatelka.
Do kavárny na bagetu
Albaicín ale nenabízí jenom náměstíčka a kavárny, ale také prastaré mešity, arabské lázně a takzvané carmen, tedy typické arabské domy porostlé vonícím bílým jasmínem s fontánkou uprostřed.
Když pak sestoupíte z Albaicínu dolů, projdete hlučnou turistickou zónou Calle de las teterías – uličkou čajoven, která už je dnes jen nevalně vonící atrakcí přecpanou kýčovitými, rádoby arabskými suvenýry. Stačí ale touhle částí jen rychle projít, opatrně přeběhnout hlavní granadskou silniční tepnu Gran Vía de Colón a v čísle 13 najdete typickou intelektuální kavárnu Café Vía Colón v secesním stylu, kde se schází místní novináři a spisovatelé, společně se studenty i turisty, jimž tento podnik někdo doporučil.
Chodí se sem hlavně na snídaně i na štědré bagety se španělskou tortillou zhruba za čtyři až pět eur, za zákusky a vynikající kávou, ale hlavně za secesním interiérem a starosvětskou atmosférou podtrženou úžasně slušnými číšníky jako vystřiženými z nějakého Lorcova literárního díla ze třicátých let.
Z téhle kavárny je to pak jen kousek do centra města s katedrálou Catedral de Granada z konce 15. století, která je pro změnu katolickým srdcem města, odtud vychází slavná velikonoční procesí.
Je to také místo, kde se můžete pokochat opulentností někdejší říše, která stavěla za zlato uloupené v koloniích obrovská těžkopádná monstra katedrál, většinou na základě předtím rozebraných mešit. „Tahle část Granady má úplně jinou atmosféru, arabské uličky se najednou vyrovnávají, dostávají řád a jsou lemované mnoha renesančními a barokními památkami,“ říká Markéta Pilátová.
Kam o víkendu chodí místní
Kdo se vydá do Granady, nemůže samozřejmě vynechat její nejslavnější památku – pevnost, hrad, palác, muzeum a celý komplex parků, tedy Alhambru. Pokud se chcete vyhnout turistickým autobusům a všemu mumraji kolem, vydejte se na ni přes náměstí Plaza Nueva, kudy vede příkrá ulice do kopce, po níž se k Alhambře dostanete pěšky, navíc s krásným lesoparkem v zádech. O víkendu sem chodí i místní jen tak na procházku. Kousek od Plaza Nueva je další věc, kterou stojí v Granadě za to prozkoumat. „V ulici Santa Ana v čísle 16 jsou nejkrásnější granadské arabské lázně Hammam Al Ándalus. Sice zaplatíte 36 eur, ale cena za tento rajský servis je adekvátní nabízeným službám,“ vysvětluje Markéta.
Dají se tu koupit krásné suvenýry v podobě křehkých lahviček z foukaného arabského skla s vonnými esencemi, přírodní kosmetika nebo nádherné drobnosti z andaluské keramiky. Ta je ostatně k mání v mnoha obchůdcích na Plaza Nueva a její typické modrozeleno-bílé vzory trochu připomínají moravskou lidovou tvorbu. Ale jako suvenýr asi udělají větší radost než ohrané kastaněty nebo španělské vějíře.
A pokud chcete v Granadě nakupovat opravdu lokální věci, vydejte se ve středu do čtvrti La Chana, kde se dopoledne konají trhy s květinami, jídlem a oblečením. V nejvíce zalidněné granadské čtvrti El Zaidín je zase největší pouliční bleší trh každou sobotu dopoledne. Tady se potkáte především s místními, od nichž se dá občas koupit skutečný skvost.
Na výlet mimo město
Když moriskové, arabští obyvatelé, kteří po dobytí Granady katolickými králi museli přestoupit na křesťanskou víru,zGranady utíkali před křesťany, založili si ve vesnicích nad městemsvá nová útočiště. Malým vesničkám v horách se říká Las Alpujarras a určitě stojí za jedno- až dvoudenní výlet. Z Las Alpujarras můžete dojít pěší celodenní túrou až na nejvyšší bod pohoří Sierry Nevady, horu Mulhacén, nebo se jen tak toulat po terasovitých políčkách, v mnoha místních barech pojídat výbornou šunku jamón serrano a zapíjet ji červeným vínem Rioja.
Granaďané sem jezdí o víkendech a o svátcích a většinou je ani nenapadne vzít si turistické boty. Hory za vesnicemi tedy zůstávají liduprázdné a bohužel také velmi špatně značené. Něco jako systém turistických značek známý z Česka většinou ve Španělsku neexistuje. V turistických informacích si ale lze koupit podrobné mapy nebo se zeptat místních, kteří ochotně ukážou některou z pasteveckých stezek, po nichž se dá dostat až na vrcholky Sierry Nevady.
Další jednodenní výlet pak může mířit na západ od Granady, kde jsou další krásné vesnice a městečka. Jedno z nich se jmenuje Loja a protéká jím nádherně čistá řeka Rio Frio. „Můžete sem zajet i za výtečným ekologickým kaviárem a rybími pochoutkami nebo jen za brouzdáním, rybařením a koupáním v chladných vodách mnoha říček a potoků, které se do Rio Frio vlévají. Během letních měsíců tak zažijete vrchol blaha,“ radí Markéta Pilátová.
