Gruzínci nenosí barevné oblečení a neplánují dopředu, říká Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Vybavují se mi dvě věci. Jednak obtelefonovávání inzerátů, když jsem sháněl bydlení. Tehdy jsem ještě uměl jen velmi málo rusky a samozřejmě vůbec gruzínsky. Lidé na druhém konci drátu byli hodně překvapení, že volá cizinec, a domlouvali jsme se dost obtížně. Naopak velmi příjemná věc bylo postupné objevování obrovského centrálního tržiště v Tbilisi, takové nakupování nelze s českými hypermarkety a supermarkety vůbec srovnat. V Česku jsem nakupování nesnášel, tady je to zábava. Občas si lidmi popovídáte a relativně snadno koupíte místní zemědělské produkty za nízké ceny. V čem spočívá poslední dobou rostoucí fenomén farmářských trhů v Česku, by se tu vysvětlovalo obtížně.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Občas narážím na náš zvyk, že věci mají fungovat. Třeba že není dobrý nápad vést vodovodní trubky vně budov, protože v zimě zamrznou a týden neteče voda, nebo že díru ve zdi nestačí ucpat igelitovým sáčkem, aby do kuchyně neběhaly myši. Ale je to spíš vtipné a srdečnost lidí na Kavkaze tyhle věci víc než vynahrazuje. Naštěstí mi nevadí improvizace a nepotřebuji velký komfort. Na co si ale stále nemohu zvyknout je, že se věci moc neplánují a o různých akcích či setkáních se často dozvídám den dopředu. Pořádný problém pak nastává, když plánujeme seminář nebo nějaké pracovní setkání – nikdy nevíte, jestli se nakonec neukáže, že na dohodnutý termín někdo zapomněl, nebo na něj připadá státní svátek. Další docela nezvyklou věcí je barevné oblečení – všichni tady chodí v tmavých, unylých a smutných barvách. A co znají všichni, kdo někdy Kavkaz navštívili – večerní posezení se neobejde bez přípitků provázených dlouhými, emocionálními a patetickými proslovy.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Ano, protože dvě věci mi chybí: přátelé a kultura. I když má Tbilisi přes milion obyvatel, například koncertů je tu určitě míň, než v českém krajském městě, nemluvě o méně vyhledávaných hudebních stylech. Navíc není vždycky jednoduché se o takových akcích dozvědět, hrozně moc informací se předává ústní formou mezi známými a sledování nějakých webů vám moc nepomůže. Takže do Česka bych se jednou rád vrátil, ale určitě ne na dlouho. Určitě by bylo zajímavé zkusit žít ještě někde úplně jinde.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Tady bude moje odpověď neobvyklá - chybí mi tofu a různé sójové potraviny. To samozřejmě nejsou česká jídla, ale pro mě jako pro vegana tvořily v Česku důležitou složku jídelníčku. Naštěstí v Gruzii existuje takzvané postní jídlo spojené s ortodoxním křesťanstvím. To je v podstatě veganské (neobsahuje žádné potraviny vyrobené ze zvířat) a část věřících ji v určité dny či období jenom to. Takže s kouzelným gruzínským slovem „samarcho“ dostanete v obchodě i restauraci veganské jídlo nesrovnatelně snáz, než v Česku. Jen se asi místní podivují, co je to za divného cizince, který je tak silně věřící, že chce pořád jenom postní jídlo.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Děti zatím nemám, ale vzhledem k tomu, že má přítelkyně je Češka, určitě by byla čeština jejich hlavním jazykem. Bilingvní děti mají bezesporu výhodu, i když možná ne zas takovou, pokud by měly umět tak marginální jazyky, jako je čeština a gruzínština.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Místní na to reagují zpravidla nadšením, vzpomíná se hlavně na Československo a během minuty jsem „bratr“. Pekař u nás za rohem často vzpomíná Havla a Gamsachurdiu. Ale třeba s Polskem mají Gruzíni a Gruzínky mnohem rozvinutější vztahy. Pro někoho je to možná známé klišé, ale musím potvrdit, že součástí kavkazské tradice je neuvěřitelná vstřícnost a pohostinnost vůči cizincům. A i když tu dva roky žijete, jste pro místní úplně stejný cizinec, jako první den. Mám na to teorii, že to je možná dané historicky – když se objevili cizinci, nejlepší strategie byla hned se s nimi spřátelit a pokud možno i společně opít. Tím jednak zjistíte, co jsou zač, a jednak neutralizujete postranní úmysly, pokud by nějaké měli. Nutno dodat, že mimořádně vřelý vztah k cizincům se na Kavkaze nevztahuje na většinu okolních sousedních národů.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku sleduji hodně – jelikož v NESEHNUTÍ podporujeme občanskou společnost, která pracuje s veřejným děním, je to zásadní. Taky působíme v konfliktních územích Abcházie a Jižní Osetie, a tam jsou aktuální informace o vývoji politického dění úplně nezbytné. Ohledně politického dění v Gruzii jsem spíš pozitivní. Poslední parlamentní volby, jejichž monitorování jsem se účastnil, proběhly svobodně, bez incidentů a dřívější vládnoucí strana pokojně předala moc. Přitom se mluvilo o tom, že by mohl nastat ozbrojený konflikt, před volbami panovala atmosféra strachu a lidé byli připravení na ledasco.
Veřejnost je v Gruzii dost politicky angažovaná. Předvolební mítinky navštěvovaly desetitisíce lidí, nebo když byly zveřejněny videozáznamy dokumentující mučení ve věznicích, lidé hned vyšli ve velkých počtech do ulic. Naneštěstí toto platí i v případech, kterými se rozhodně chlubit nelze. Například vloni svolala místní organizace bránící práva sexuálních menšin shromáždění proti homofobii, kterého se zúčastnilo pouhých padesát lidí; proti nim se postavilo asi dvacet tisíc lidí svolaných církví a chtěli je lynčovat. Dvacet lidí utrpělo zranění a byl to opravdu děsivý zážitek. Ale abych neskončil negativně - za zmínku rozhodně stojí, že korupce je v Gruzii méně než v Česku.