Zde na ně nenarazil. Takže místy je cesta tak uzounká, že se auto, a to prosím na „výdech“, v těch zúženích jen stěží protáhne. Přitom vnější pneumatiky se již dívají přímo do strže, kde si klestí cestu bouřící ledovcová řeka.
Po koupání a holkách opět na cestě. Výprava horolezce Holečka na Karakoram |
Musím přiznat, že se snažím v těchto chvílích myslet na něco zcela jiného než na nehezké představy „kutululů“ a hrůzou stažený žaludek. Mám na to takové placebo, které si jak mantru omílám: „Právě jsi Marouši tažen osudem bez možnosti cokoliv ovlivnit, tak se buď poddej a věř v šťastnou hvězdu, nebo se otoč a upaluj domů.“
Bez velkého přemýšlení jsem si vybral, a tak opět mířím do Askole. Po cestě tam nás ještě na dvě hodiny zbrzdí valící se kamení, které nám Alláh posílá jako uvítací pozdrav odněkud z horních pater. Následně, když už se situace lehce uklidní a butry zmenší svoji velikost, tak se pouze pomodlí k všemohoucímu, sešlápne plynový pedál s vydatným protúrováním, což je jasné ověření, že je motor na svém místě, zařadí a vyrazí vstříc loterii.
Já jsem zvolil jinou taktiku a ten třistametrový úsek proběhl po svých. Raději totiž uvidím aspoň na pikosekundu co mne zahubí, než být rozmačkán v plechovce a ani nevědět, odkud to přišlo. Jistě, na případným výsledku se nic nemění, nicméně možnost výběru mi tady dával lepší pocit.
Nakonec flotila džípů projela a dalo by se říci, že bez ztráty kytičky. Jen jednoho nosiče na korbě šutr řáchl do hlavy. Nicméně Pákistánec prokázal, že hlavu, tu tady mají vskutku tvrdou, a jak Messi v Lize mistrů ho odhlavičkoval k řece do údolí. Trochu krve, ale nic víc. Večer si pak se svojí lékárnou mohu zahrát na doktora zachránce, čili vyčistím ránu, dám náplast, pilulku na bolest, čímž se stanu v očích nosičů nefalšovanou hvězdou.
Poslední kilometry před vesničkou již projíždíme mezi políčky obehnanými vyskládanými kameny a šťavnatou zelení dozrávající úrody. Malebnou krásu dokresluje odpolední horské slunce, které naplňuje krajinu zlatavě-nachovou barvou s protáhlými stíny. Zároveň mi v hrudi začalo samovolně poposkakovat srdce, s takovou nespoutanou bujarostí, jakou zažívá skotačící štěně honící se za vlastním ocasem.
Ani jeden z nás neví zcela přesně proč, ale těší nás to. Po roce jsem zase nazpět a nemuselo to tak rozhodně být, ale o tom až později, v dalších dílech. Konec konců spekulace stranou, jsem tu, v Askole, ve středověké vesničce usazené pod bělostnými štíty. Zároveň na začátku několikadenního treku, který mě provede po úžasnými skvosty lemující ledovec Baltoro a Abruzzi, až pod vysněný Gasherbrum I. Brzo ráno už vyrážíme po svých, tak raději jdu rychle spát. Dobrou...