Jiná Vídeň aneb Kam vás průvodce nezavede

Nejmenší vídeňská kavárna

Lahůdkou – ale jen pro malé skupinky, anebo spíš jen pro dvojice – je nejmenší vídeňská kavárna Kleines Café na Františkánském náměstí (Franciskanerplatz). Interiér tvoří vlastně jen dvě kožené lavice a pár stoliček (samozřejmě thonetek, tak jako v celé Vídni), stolky s mramorovou deskou, zrcadla a obyčejné žárovky. Přesně takhle ho navrhl v roce 1970 tehdy začínající, dnes již slavný vídeňský architekt Hermann Czech pro populárního vídeňského herce Hanna Pöschla (v současné době vede divadlo ve Wiener Neustadt). Ten se posléze stal slavným i díky rolím ve filmech svého přítele Rainera Wernera Fassbindera.

Kavárník Hanno Pöschl tu má desítky fantastických LP desek, které – pokud je na místě a v patřičné náladě – pouští. Nejednou také rozhoduje o osudu zákazníkovy objednávky – "Kafe?" – "Nic takového. Vy dostanete grappu!" U stolku před kavárnou sedává s oblibou nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek (i se svým kohoutovitým účesem).

Vyzkoušejte si rakev

O Vídeňácích se tvrdí, že nalézají kuriózní zalíbení ve všem, co se týká smrti. Důkazem může být nejbizarnější z vídeňských muzeí – Muzeum pohřebnictví. Najdete ho v Goldeggasse 19. Unikátní instituce je veřejně přístupná a hojně navštěvovaná, svůj zájem o expozici však musíte předem oznámit mailem nebo telefonicky.

Muzeum ležící v poklidné čtvrti je naprosto seriózně vedené – poskytuje však zážitky opravdu makabrózní. Objevíte zde například různé druhy oblečení pohřebních zřízenců, kuriózní typy funerální výzdoby a pohřebních vozidel i všelijaké druhy rakví. Tu tady mají třeba i sedací. Zasvěcený průvodce vám ovšem v Goldeggasse vysvětlí, že "sedačka" je poněkud nepraktická, protože se musí zakopávat hlouběji pod zem než zákonem požadovaných šest stop. Pozoruhodná je také sbírka zařízení, jež měla pomoci těm, kteří se ocitli v hrobě zaživa. Oživlý nebožtík mohl například zatáhnout za lanko, které končilo zvonkem v obýváku hrobníka.

Z výkladu se dozvíte další zajímavé věci – třeba že do roku 1930 bylo ve Vídni zvykem zveřejňovat v novinách módní trendy ve smutečním oblečení. Dodnes se také ve Vídni zachovaly specializované půjčovny smutečních rób.

Jednou do roka – pravidelně při noci muzeí, která ve Vídni připadá na říjen – si také můžete v Goldeggasse osobně vyzkoušet rakev. Doslova – zalehnete a přiklapnou za vámi víko. Otevřou až na vaše zaklepání.

Na malém náměstí naproti nejstarší části vídeňského hradu se za žlutými kostičkami keramického obkladu skrývá jedna z nejpůvodnějších vídeňských intelektuálních kaváren Bräunerhof (přesná adresa je Stallburggasse 2). Nabízí hromadu nejrůznějších novin a časopisů, nejjablkovitější štrúdly na světě, kterých tu pečou každý den až osmdesát pekáčů, a o víkendu koncerny komorních kvartet.

Zároveň je spojená se spoustou slavných jmen: spisovatelem Alfredem Polgarem, Hugo von Hofmannstahlem, z těch žijících Robertem Menassem, ale i s filozofem Paulem Wittgensteinem či operní pěvkyní Mariou Jeritzou (vlastním jménem Marií Jedličkovou).

Pravidelně sem přicházel také dnes tolik ceněný (Vídeňáky však nepříliš milovaný) dramatik Thomas Bernhard. Fotografie ve výloze označuje jeho stůl. Mimochodem, jeden z jeho nejlepších esejů pojednává o tom, proč nemá rád kavárnu Bräunerhof, v níž musí – což je k vzteku – vysedávat a psát.

Homosexuál v císařské rodině

Sigmund Freud se sice narodil v moravském Příboře, ale už ve třech letech se s rodiči přestěhoval do Vídně. V rakouském hlavním městě má v Berggasse 19 muzeum, kde uvidíte nejen jeho byt, ale i kancelář se slavnou pohovkou.

Odkaz profesora, který založil psychoanalýzu a upozornil na důležitost sexu v lidském životě, je znát i v běžném životě kdysi tak prudérní Vídně. Oficiální věstník vídeňského turismu tak vyhlašuje, že Vídeň nemá nejmenší předsudky vůči sexuálním menšinám, ba že je ze všech evropských metropolí nejvíce "gay friendly", tedy přátelská k homosexuálům.

V oficiálním průvodci pro čtyřprocentní menšinu se také hrdě uvádí, že homosexualita se nevyhla ani rodině posledního císaře. Franz Josef měl totiž bratra, velkovévodu přezdívaného "Luziwuzi", který dostal pěstí za to, že se v sauně nevhodně dotýkal jakéhosi důstojníka. Tato sauna na adrese Weihburggasse 18–20 stále existuje a nese dnes příznačné jméno: Kaiserbründlsauna.

Jak psal Hitler operu

Mariahilfer Strasse, vídeňskou "Národní třídu" s luxusními zlatnictvími, módními butiky a noblesními restauracemi, protíná ulička Stumpergasse. Tady v čísle 31 pobýval v roce 1908, v podnájmu se svým přítelem Augustem Kubizekem, mladý Adolf Hitler. Kubizek ve Vídni úspěšně studoval na konzervatoři. Byl talentovaným skladatelem a chtěl se stát dirigentem. Adolf se zase, jak je všeobecně známo, pokusil dostat na vídeňskou Akademii výtvarných umění, ale nevzali ho.

Hitler svůj neúspěch těžce nesl, nepřiznal jej dlouho ani svému spolubydlícímu. Teprve když bylo Kubizkovi divné, proč kamarád stále sedí doma a nechodí do školy, Adolf mu vztekle přiznal, že ti "pitomí učitelé" ho na Akademii nepřijali, protože neměl zřejmě "správná doporučení".

Pak se z ponížení, že získal nálepku neúspěšného, naštval budoucí vůdce i na Kubizeka. Přátelé se však brzy smířili, Adolf se dokonce pokusil napsat pro Augusta libreto k jeho chystané opeře Kovář Wieland. Po několika dnech však práci vzdal.

V domě, v němž bydlel strůjce nejhorší katastrofy dvacátého století, nabízejí i dnes "zimmer frei". A v přízemí ctihodného činžáku najdete obchod World of Reptiles (Svět plazů). Prodávají tu želvy, ještěrky, hady a zařízení terárií.

Noční azyl

Nejlepším hudebním klubem vídeňské undergroundové scény je Nachtasyl v Stumpergasse 35 (nedaleko Mariahilfer Strasse). Založil ho v roce 1986 vysídlenec a někdejší severočeská mánička Jiří Chmel řečený Chmelák. Do roku 1989 byl Nachtasyl legendárním místem setkávání československé emigrace. Název Noční azyl má v němčině ještě jednu dimenzi. Jako Nachtasyl se v německy mluvících zemích překládá název nejznámější hry Maxima Gorkého Na dně. Klub je dodnes proslulý svou pozdní zavírací dobou, českým pivem a zvláštním intelektuálním klimatem.

Šikovní Pemáci

Za starého mocnářství byla Vídeň největším českým městem. Není to přehnané tvrzení. V roce 1910 tu žilo čtvrt milionu Čechů, zatímco v Praze jen něco přes dvě stě tisíc. Dnes přebývá v rakouské metropoli jen asi 21 tisíc Čechů, jejich slavná minulosti je však znát ze stovek českých příjmení na reklamách a navštívenkách Vídeňanů.

Ve Vídni devatenáctého století Češi působili zejména v dělnických a služebnických profesích – odtud přezíravý vztah Vídeňáků k "Pemákům" (rozuměj Bohmákům).

Brzy se tu však nastálo usídlily i tisíce českých živnostníků, podnikatelů a umělců. V kostele Maria am Gestade (také Maria Stiegen Kirche – Salvatorgasse 12) se od třetiny devatenáctého století konaly i první české bohoslužby. Tomuto chrámu se dodnes občas říká "Böhmische Kirche".

Kostel v devatenáctém století proslul také jako centrum vynikajících hudebních produkcí české minority. Českou hudbu do Maria Stiegen Kirche vnesl český regenschori Ferdinand Kloos a Jan Emanuel Dolezalek, dnes známý zejména jako osobní přítel Ludwiga van Beethovena.

Vídeňský kvelb

V Česku má označení knajpa, pajzl nebo kvelb lehce pohrdavý a pejorativní význam. Vídeň nabízí stovky kneipen, beiselen a také gwölby, na jejichž existenci nespatřuje nikdo nic zvláštního.

Jeden z kvelbů stojí za zvláštní pozornost – je maličký, otevřen byl v roce 1241, a i když byl později mnohokrát přestavován, stále funguje v domě U čtyř korun (Lederhof 9). Jeho podzemní část je větší než nadzemní. Jmenuje se Brezl Gwölb a není nejlevnější, ale má atmosféru (připomíná trochu vinárny, které bývaly v českých městech). Vše je tu už trochu rozvrzané, nábytku je tři sta let. Ve sklepě je příjemné pološero a u stolu se vždycky najde míto, protože turisté o jeho existenci většinou netuší. Právě kvůli atmésféře tu sedával slavný dramatik Johann Nestroy. V létě stojí před tímhle kvelbem dřevěné lavice.

Boj o slavný dort

První "sachrdort" byl dílem nezkušeného kuchtíka. Když totiž v roce 1832 kancléř Metternich pořádal významné setkání, onemocněl jeho osobní kuchař a veškerá odpovědnost padla na teprve šestnáctiletého Franze Sachera, který se dva roky zapracovával v Metternichově kuchyni jako učeň. Franz vznešené společnosti odvážně předložil zbrusu nový zákusek. Všichni jej ocenili, a tak zůstal ozdobou kancléřovy kuchyně. Masovou oblibu ale "sachr" získal, až když si Franzův nejstarší syn Eduard otevřel v roce 1876 luxusní hotel. Hotel Sacher (Philharmonikerstrasse 4) patří k pamětihodnostem Vídně a "učňův zákusek" tu dodnes servírují.

V mezidobí se "sacher" stal předmětem lítého podnikatelského boje. Eduardův syn se totiž nechal zaměstnat ve vyhlášené Demelově cukrárně (Kohlmarkt 14) a přinesl s sebou dědečkův recept. Jiní příbuzní však dál vedli původní živnost.

Letitá tahanice nakonec způsobila, že v současné době existují dva typy "originálních sachrů". Čím se liší? Třeba tím, zda je uprostřed dortu druhá vrstva zavařeniny, či složením polevy.

Báječná česnekovice

Kavárna Alt Wien (Bäckerstrasse 9) patřila od roku 1936 známé (alespoň Čechům) kavárenské rodině Hawelkových. Ti ji v září 1939 prodali, protože si otevřeli proslulou kavárnu Hawelka na Dorotheergasse 6 poblíž vídeňských Příkopů.

Způvodní kavárny se stal všedesátých letech minulého století velký scene-lokal. Se svými performancemi tu vystupoval slavný Gottfried Helnwein i další významní výtvarníci, třeba Albert Oehlen, Martin Kippenberger nebo Christian Ludwig Attersee. Dnes sem přicházejí lékaři, básníci, intelektuálové.

K dostání jsou tu pravé debrecínské párky, vynikající plátky studeného hovězího masa podávané s cibulí, octem a olejem nebo guláš. Na stěny se denně vylepují plakáty upozorňující na nejlepší koncerty a výstavy. Zavírá se hluboko po půlnoci.

Na rohu výčepního pultu ve druhé místnosti stojí zpola zaplněný demižon. Je plný stroužků česneku zalitých lihovinou. Je to zdejší specialita – říká se jí knoblauch schnaps. Je mimořádně chutná – vydaná dvě eura stojí za to.

Masaryk a Hilsnerův hrob

Člověka, který se tak výrazně podepsal na rozpadu habsburského impéria, totiž T. G. Masaryka, připomíná ve Vídni několik cedulí. Jedna je připevněna v parlamentní lavici, kde jako český poslanec zvolený za mladočechy sedával.

Druhá visí na budově Akademického gymnázia v centru Vídně (Beethovenplatz). Studoval zde od roku 1869 po boku chlapců z předních vídeňských rodin – díky někdejšímu brněnskému policejnímu prezidentovi Antonu Le Monnierovi. Jeho syna Františka totiž mladý Masaryk v Brně doučoval. Rodina si ho natolik oblíbila (říkali mu Massa), že ho vzala s sebou do Vídně. Le Monnierovi bydleli nejprve v Salmgasse 1. Tuto ulici Masaryk dobře znal. Bydlel tu už několik let předtím v čísle 8, v rodině zámečníka Malého. Tam ho z Hodonína do učení přivezla maminka, která v této rodině kdysi sloužila. Mladému učni se však jednotvárná práce příliš nelíbila a brzy se vrátil zpátky domů.

S Masarykem je v přeneseném slova smyslu spjato ještě jedno místo. A sice hrob na vídeňském centrálním hřbitově (Vienna – Zentralfriedhof IV. TOR 10a 7, 8), kde je pochován Leopold Hilsner. Tento židovský mladík byl nespravedlivě odsouzen a odseděl si 19 let za to, že v Polné údajně rituálním způsobem zavraždil Anežku Hrůzovou.

Celý případ vyvolal obrovskou vlnu protižidovských nálad. Masaryk se Hilsnera zastal. Rituální vraždu označil za pověru a pozadí procesu za antisemitské, čímž si vysloužil ostré výpady. "Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!" zaznělo v jedné básničce.

Hilsner nakonec dostal v roce 1918 milost od císaře Karla I. Ve dvacátých letech žil za podpory místní židovské obce (i prezidenta Masaryka) ve Vídni a živil se jako podomní obchodník pod jménem Heller. Zemřel v 51 letech ve vídeňské Rotschildově nemocnici. Na náhrobním kameni má vyryto, že byl obětí lží o rituální vraždě.

Posezení u Mahlera

Vídeň postrádá dechberoucí krásu, kterou má Praha. Rakouské hlavní město má zato jiné přednosti. Třeba mimořádné příjemné okolí.

Pro milovníky vína je skutečným rájem čtvrť Grinzing. Posezení v místních heurige se vyrovná večírkům v moravských sklípcích, k vínu tu podávají výtečná kuřata.

Povídat si u večeře můžete třeba o Gustavu Mahlerovi – skladatel, jakož i jeho žena (a femme fatale mnoha dalších mužů, Franze Werfela či zakladatele Bauhausu architekta Gropia) Alma Mahlerová-Werfelová, jsou totiž pohřbeni právě na místním hřbitůvku.

Kolem Vídně je také skvělé koupání. Poskytují ho například lázně ležící na jih od města. Mají silné termální prameny s četnými bazény, do kterých se jela se svým milencem koupat třeba i hrdinka ve Vídni se odehrávajícího a světově snad nejproslulejšího feministického románu Eriky Jong Strach z létání.