Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Byl to hrozný šok. Zpětně myslím, že jsem to udělala špatně. Přijela jsem v neděli večer a místo aklimatizačního dne jsem musela hned druhý den rovnou do školy. Doma jsem italsky mluvila celkem obstojně, zatímco první týden v Římě jsem nerozuměla skoro nic. První přednáškou bylo navíc italské právo pro žurnalisty, takže jsem během hodiny a půl rozuměla maximálně 50 slov. Tehdy jsem si myslela, že snad s brekem uteču. Dobře, že jsem to neudělala. Naučit se dá všechno a při ústní jsem to nakonec zvládla. Nejvtipnější historkou mého prvního dne bylo, když jsem asi dvacet minut znuděně seděla na autobusové zastávce. Kolem se belhala stará babička a ptala se, na co že to tam čekám..? Po mé odpovědi se začala smát a řekla, že dneska nepojede nejspíš nic, protože je stávka. Jak jsem ke své nelibosti brzy zjistila, ty tam pak probíhaly minimálně jednou za dva týdny. Na to jsem si jako studentka pochopitelně nikdy nezvykla a rozhodně na to nikdy nezapomenu.
Tereza VyhnálkováOd gymnázia chtěla Tereza (25) pracovat jako novinářka. Během vysoké školy propadla kouzlu Itálie. Nejprve strávila měsíc studiem ve Florencii a pak jeden semestr studovala právo, žurnalistiku a PR na římské univerzitě. Postupně se tak dostala k práci ve sféře public relations. Dnes pracuje jako PR Consultant agentuře. Po ročních předělávkách loni vydala knihu o životě Silvia Berlusconiho, vycházející z diplomové práce psané v Římě. |
Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký italský zvyk, který vám ležel v žaludku?
Po italsku dokážu existovat jen ve volných chvílích, jinak jsem typická Pražačka. Všude spěchám a naháním minuty k ničemu. Italové mají ležérní přístup ke všemu. Na přednáškách jsem věčně čekala na profesory i ostatní studenty, jízdní řády tam pro jistotu nevedou. Moje vyšilování, že se kvůli cizímu přičinění dostavím pozdě, tak bylo pro okolí naprosto nepochopitelné. Nejvíc jsem pak narazila asi po návratu do Prahy. Jako chodec jsem se v Římě naučila drze chodit na červenou a přecházet si, kde se mi zlíbí. Než jsem si pak zvykla na Prahu, tak mě párkrát málem zajeli. Ještě mě taky napadá situace, kdy si kamarádka (Češka, co mě přijela navštívit) objednala cappuccino před večeří. Tehdy se na ni nevěřícně přišli podívat asi čtyři číšníci.
Lidovky.cz: Chcete se tam ještě někdy vrátit?
Vracím se tam neustále, není to přece daleko. V březnu jsem byla týden na horách v Livignu a v květnu na 5 dní přímo v Římě. Mým snem je jednou strávit tři jarní/letní měsíce v Toskánsku. Kdysi jsem měsíc studovala ve Florencii a ta oblast je kouzelná. S jistotou ale vím, že bych v Itálii nikdy nechtěla trvale žít. Jejich otevřená srdce a temperament mě sice hrozně dostávají, často to však hraničí s hysterií a výlevy pod balkonem prostě nejsou nic pro mě.
Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v Itálii chybělo? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Strašně mi chyběl český chléb. Italové mají pomalu všechno pečivo jen z kvasnic, mouky a vody, tedy tvrdé duté a takové nijaké. Na druhou stranu je to trochu paradox, protože když jsem se vrátila do Prahy, začal mi chybět ten italský. Českým jídlem Itala zrovna nenadchnete. Pamatuju si, jak jsem na večeři s přáteli upekla brambory s masem a smetanou. Když jsem pak viděla, jak se v tom kamarádky přítel šťourá, musela jsem se smát. Údajně mu na tom nejvíc vadila cibule, zatímco Čech by si jí v tom nepatrném množství sotva všiml.
Češi v ciziněSledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám. Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě". |
Lidovky.cz: Jaké byly první asociace, které jste slýchávala, když jste řekla, že jste z Česka?
„Che Bella ragazza di Praga!“ (Jaká pěkná holka z Prahy.) Italové jsou pro své lichotky celosvětově proslavení, takže to asi není žádné překvapení. Když jsem si pak s někým povídala déle, většinou vyjádřil touhu přijet do Prahy. Nezapomněl si přitom samozřejmě říct o číslo, abych mu případně mohla dělat průvodkyni. Na to si tam holka ale musí dávat pozor. Lehkovážné předání čísla leckdy způsobí i měsíční obtěžování. A věřte mi, že nechcete, aby vám někdo před celou ulicí dělal scény.
Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Jistě, v mnoha směrech. Vezměte si třeba tolikrát omílaného Silvia Berlusconiho. Kromě této nesmrtelné postavičky je pro italskou politiku typický třeba dvoukomorový systém (tzv. bicamerismo perfetto), v němž je stejně poslanců i senátorů. Aby zákon prošel, musí být schválen v obou komorách naráz. Během studií jsem italskou politiku sledovala víc než bych chtěla. Psala jsem totiž o expremiérovi Berlusconim a jeho mediálním impériu diplomovou práci. Za poslední rok jsem z toho všeho ale dost vypadla. Politika je pořád stejně nudná písnička.
