Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kde je střecha Etiopie? V přírodním parku Simien

Cestování

  6:00
Z Gondaru míříme na další opravdu mimořádně krásné a unikátní místo, a to jak v africkém, tak světovém kontextu. Národní park Simien leží severovýchodně od Gondaru a na seznam UNESCO byl zapsán už v roce 1978. Protože jsme již před pár lety v tomto parku byli, jeli jsem tentokrát, jak se říká, na jistotu.

Park patří díky rozsáhlé erozi na Etiopské náhorní plošině divácky k vůbec nejatraktivnějším na světě. foto: Alexandr Bílek

Na úpatí hor se nachází zoufale chudé město Debark, ve kterém sídlí správa Národního parku a je nutné zde vyřídit povolení ke vstupu. Povinností je také najmout si místního rangera, kterých tu je kolem stovky. Jsou většinou v zelených maskáčích nebo modrém mundůrku. Samozřejmostí je dlouhá přes rameno pověšená puška. Proč? Prý pro naši ochranu. Co se nám může bez našeho ochránce stát nám ale odmítá prozradit.

Protože máme kartu člena Unescoclubu, snažíme se vyjednat vstup zdarma. V kancelářích je velké množství úředníků, ale jen jeden o tom může rozhodnout. Neváháme zajít za ředitelem a po dvacetiminutovém rozhovoru nám píše rukou na papír, že nám uděluje vstup zdarma. Je to forma jakési autorizace, kterou dostávají například novináři nebo vysocí státní úředníci. Přestože jsme alespoň rangera chtěli zaplatit, ředitel trval na tom, že je nám k službám zdarma. Neradi platíme, takže s radostí souhlasíme.

Protože máme jednu sklápěcí zadní sedačku rozbitou a zůstává sklopená, musí se náš ochránce trochu uskromnit. Pušku má opřenou až zapíchnutou o stropní čalounění a pokaždé, když se uvolní, tak ji tam rve silněji. Jeho prst se stále dotýká spouště. Přesto máme takové podezření, že jde o zbraň, která je nefunkční. Dostává od nás litr vody v krásné hranaté lahvičce Fromin, sušenku a mažeme mu chleba s pestem. Zdá se, že je spokojený. Vyrážíme. Silnice je velmi rozbitá, naše auto ale zvládá tento terén bez potíží.

Asi po dvaceti kilometrech přicházíme o pneumatiku, rána byla ohlušující a pneumatika to má bohužel za sebou. Vše co je na střeše, váží kolem 500 kilogramů a samotné auto je plně naložené a nakloněné. Protože náš ochránce neprojevil vůbec žádnou snahu nám pomoci, museli jsme si poradit sami. Sedí opodál a zasněně kouká do dálky. Protože jsme stáli z kopce, auto se 2x z heveru vysmeklo, a tak to vše trvalo trochu déle. Pro něho to bylo asi pěkné divadlo, já zase málem vylítnul z kůže. Naštěstí jsme to po dlouhé hodině zvládli a odjíždíme.

Oprava auta - podívaná pro rangera.
Oprava auta - podívaná pro rangera.

Národní park Simien byl na seznam UNESCO zapsán v roce 1978, výstavba silnice přes hory a růst populace má ale za následek rychlé mizení vzácných druhů savců, a proto byla oblast v roce 1996 zapsaná na jiný, tentokrát na nelichotivý Seznam světového dědictví v ohrožení.

Přesto park patří díky rozsáhlé erozi na Etiopské náhorní plošině divácky k vůbec nejatraktivnějším na světě. Jsou zde rozeklané vrcholky hor, hluboká údolí a strmé propasti až 1 500 metrů hluboké. Park se rozkládá na ploše 220 čtverečních kilometrů, v nadmořské výšce od 1 900 do 4 620 metrů nad mořem. Jeho nejvyšší bod patří vyhaslé sopce Ras Dashen, známé také jako "střecha Etiopie". Žijí zde některá vzácná zvířata jakými je například dželada hnědá, orlosup bradatý, liška habešská a kozorožec habešský, který nežije nikde jinde na světě.

Opičáci Dželada

Dželada je zřejmě druh paviána, který se stal druhem velmi ohroženým. Žije jich tu prý jen 30 tisíc kusů a to jen zde v etiopském Národním parku Simien a v sousední zemi Eritrea. Je to jediný druh primátů, který žije ve stepích a živí se výhradně trávou a rostlinkami. Stáda těchto opic čítají kolem 300 kusů, v noci sestupují po prudkých, někdy až svislých srázech, které jsou pro ně paradoxně nejbezpečnější.

Národní park Simien byl na seznam UNESCO zapsán v roce 1978.

Zde tráví noci bez obav, že by je někdo napadl. Jiný odvážlivec, který by riskoval téměř jistý pád z útesu, zde nežije. Náhorní etiopská plošina je pokryta trávou, která tvoří hlavní součást jejich jídelníčku. V zimě vytrhávají kořínky, které dokážou s chirurgickou přesností vytrhnout díky palcům, které jsou neuvěřitelně pohyblivé. Palce mají po člověku nejdokonalejší, až za nimi jsou "borci" jako je gorila nebo šimpanz.

Pokus se přiblížit

Přes veškeré naše obavy jsme vystoupili z auta a přiblížili se opatrně ke stádu. Nebylo to moc příjemné a i náš ranger byl ve střehu. Přibližovali jsme se k opicím malými krůčky a snažili se odhadnout hranici, která pro ně už nebude akceptovatelná. Párkrát jsem zmáčkl spoušť u našeho Canonu, ale kromě několika zvednutí hlav jsem nezaznamenal žádné vzrušení. Když jsme byli asi 2 metry od jedné z nich, vše se rázem změnilo.

Vypadalo to, jako bych právě sešlápl nášlapnou minu. Ve stejný okamžik všichni opičáci zvedli hlavy a pár jich na nás začalo cenit zuby. Když cítí nebezpečí, začnou velmi rychle přetahovat horní pysk tak, že odhalí svoji holou čelist několikrát za vteřinu. To je znamení, že se máme koukat klidit tam, odkud jsme přišli.

Chcete procestovat Afriku?

Expedice po všech afrických zemích pokračuje, ve 13 předešlých reportážích jsem se snažil přiblížit podrobnosti o přesunu naším expedičním autem z Česka do Turecka, řada reportáží se týkala Egypta a Súdánu. V následujících dílech budeme chronologicky pokračovat a budeme mapovat naše zážitky a zkušenosti proložené fakty o každé námi procestované zemi a místech, zapsaných na prestižním seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Následovat budou státy Etiopie, Džibuti, Keňa, Uganda, Rwanda, Kongo, Burundi, Tanzánie, Západní Sahara, Mauretánie, Mali, Burkina Faso, Benin, Togo, Ghana, Pobřeží Slonoviny, Guinea, Senegal, Maroko, JAR, Mozambik, Lesotho a Svazijsko. Po Africe jsme již autem procestovali přes 80 tisíc kilometrů a naše expedice nekončí. Auto máme zaparkované v Nairobi a v březnu 2014 se již chystáme na další etapu, která rozhodně nebude jednoduchá. Na webu a na sociálních sítích brzy zveřejníme naši předpokládanou trasu a nabídneme dvě volná místa i podmínky spolujízdy. Pokud by měl někdo ze čtenářů serveru Lidovky.cz zájem, bude mít možnost se přihlásit.

Na druhou stranu byl rozdíl, pokud jsem tam stál já, to jen opičáci vyhrožovali, ale když vystoupil z auta náš ranger? Okamžitě se dali na zběsilý útěk. Evidentně nemají tito lidé u opic dobrou reputaci. Ranger tvrdil, že jim opice ožírají úrodu a místní je proto nemají za to rádi.

Setkání po letech

Během projíždění parkem jsem zažil zajímavé setkání. Na kraji jednoho z útesů byl vrtulník a vedle ležel v obležení hromady dětí jiný ranger. Když jsem zastavil, nestačil jsem se divit. Já i on jsme se poznali. V roce 2009 mi zde dělal 2 dny společnost. Srdečně jsme si potřásli rukama a on se z toho setkání skoro rozbrečel. Dal jsem mu nějaké praktické dárky a děti jsem také neopomenul.

Na kraji jednoho z útesů byl vrtulník a vedle ležel v obležení hromady dětí...

V těchto horách je hrozná zima, všichni měli rýmu, všem tekly nudle z nosu a pomalu zamrzaly. Nikdo si je neutírá, zdá se, že jim to nevadí. Tohle je u dětí celkem normální, alespoň v Africe, ale aby i starší chlap neměl kapesník? Býval bych se tam zdržel déle, ale protože došlo k objímání a jeho nudle se mi nalepila na oblečení, byl jsem rozhodnut pokračovat.

Po stopách UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: procestovat všechna místa na seznamu UNESCO. Dosud má za sebou už 260 míst v 87 zemích. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

Po parku jsme nenajeli tolik kilometrů, kolik jsme měli naplánováno, protože jsme přišli o další pneumatiku a tím pádem jsme byli bez rezervy. To nebyla dobrá situace, a tak jsme se o trochu opatrněji začali vracet zpátky. Protože se začalo rychle stmívat a měli jsme k bráně ještě kolem 20 km, rozhodli jsme se tu přespat.

Ranger s tím problém neměl, tím spíš, když jsem mu zašustil před obličejem s 30 USD. Uvařili jsme si vynikající večeři a zdálo se, že náš ochránce nic lepšího nikdy nejedl. Večerní sprcha nepatřila k těm nejlepším zážitkům, protože teplota byla kolem 5 stupňů, pro našeho rangera to ale bylo asi hodně zajímavé podívání.

Přestože si ustlal pod stromem asi 30 metrů od nás, nespustil z nás oči. Nabídnutou sprchu ale s díky odmítl. Když jsme se ráno probouzeli, naše auto se začalo kymácet ze strany na stranu. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, protože naše okna byla zamlžená. Oblékl jsem se a vysoukal se ven. Zděšení, řev a útěk několika opičáků nás moc pobavil. Blbnuli na střeše, zatímco náš skvělý ochránce spal jak dřevo.

V příští reportáži se dozvíte o starověkém městě Aksum a podzemních kostelech v Lalibele.

Autor: