Zřícenina na kraji Českého ráje, založená ve 13. století, která svou slávu prožila ve století patnáctém, malebná příroda, cesta navíc vede skalní průrvou zvanou Studený průchod... To bude ono!
Studený průchod zpestřuje cestu na Drábské světničky.
Stezka na Drábské světničky pod červenou značkou je zajímavější. Každou chvíli narazíte na strmou rokli.
Vyrazili jsme, na nebi slunce, které příjemně hřálo. Děti šlapaly a otec si mohl v duchu blahořečit, jaký to je úžasný výlet.
První mrak přeběhl přes rodičovu mysl ve chvíli, kdy zbytky zříceniny na vysokých skalách objevily. Pěšina k nim se vinula po okraji skal, parádní vyhlídku na kraj kolem Mnichova Hradiště ovšem zkalil v té chvíli „rozprch“ čtyř dětí do různých stran i směrů. Zatímco jedno mizelo v předu, druhé chtělo skákat po skalách, třetí kdesi vzadu zkoumalo rostliny, čtvrté viselo otci na krku. Byl to takový předkrm, jak se totiž ukázalo, nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř...
Ke zřícenině jsme dorazili zázrakem bez nehody, studený pot z čela byl otřen, velký placatý kámen posloužil jako místo na svačinu. Sérii klidných výdechů pro uklidnění přerušil pád chleba se sýrem do prachu cesty. Bylo na čase vyšplhat do skal.
Drábské světničky. Vstupní brána.
Vstup na zříceninu je romantický, pokud milujete příběhy o loupežnících. Ostré stupně vytesané do skály se ostře dvakrát stáčejí. Jsou vymleté a tvarované pro nohy dvoumetrových baskeťáků. Ne tak dobře se hodí pro dvanácti, deseti, šesti či tříleté nohy.
Ale vytáhli jsme se nahoru, vlevo láká železný žebřík, vpravo nahoře se rýsují zbytky komnat, nad nimi je na skalní věží patrné zábradlí.
Drábské světničky. Zbytky hradu nejsou pro gaučáky.
Drábské světničky.
„Půjdeme doprava,“ velí rodič. To je naposledy, co ke své hrůze vidí děti pohromadě. Ratolestem se nadšením rozšiřují zorničky a skákají jako kamzíci ke komnatám. Pohříchu ne všechny stejnou rychlostí. Zatímco ti rychlejší už mávají seshora od zábradlí, to nejmenší prolézá skrz otvor do první komnaty.
Drábské světničky. Všude jsou průhledy, všude se dá spadnout.
Drábské světničky. Hloubka pod nohama.
Malebná zřícenina hradu Drábské světničky byla vystavěna na vysokých skalních věžích, odkud se naskýtá nádherný výhled. Vedle výhledu se ale dá ze skalních věží také spadnout, napadá mě s hrůzou. Stačí jedno zakopnutí...
Drábské světničky. Parádní výhled na roviny pod skalami Českého ráje.
Zábradlí na vrcholu - vypreparované ze železných trubek - skvěle ochrání dospělého, který se o ně opře v úrovni pasu, dítě se ale pod ním lehounce prosmýkne a zkoumá okraj skály.
Následujících 20 minut proto průzračný vzduch prořezává kadence štěkavých příkazů: „Nelez tam!“, „Nechoď tam!“, „Vrať se!“, „Ne, tudy! Tamtudy jdi!“
Drábské světničky. Jedna komnata má i mříž. Hra na žalář může začít.
Drábské světničky. Ve skalách jsou vytesané komnaty. Hlubokou proláklinu zakrývá dřevěný chodníček.
Znenadání se otec ocitá v chodbě, průchod do komnaty stráží zavřená mříž. Za mříží vidí své děti, nemůže za nimi, prolezly tam jakousi úzkou chodbičkou a nyní šplhají do okna - za ním se otevírá desítky metrů hluboká propast. Zoufalství se mění v hysterii, hlavně nezařvat, ať se neleknou, opakuje si stále dokola otec.
V jakémsi přízračném deliriu probíhá zbytek prohlídky. Přes lávku vysoko nahoře, která spojuje dvě skalní věže, po sestup po železném žebříku.
Drábské světničky. Most přes propast, který spojuje dvě skalní věže.
Drábské světničky. V kamenech lze nalézt množství vyrytých nápisů.
Není zřejmé, jakým zázrakem nakonec otec se všemi dětmi vypadl ze zříceniny, nicméně v pořádku se všichni scházejí pod dřevěnou střechou altánu pod skálou, kde je vidět i pravděpodobný tvar hradu v dobách jeho slávy.
Drábské světničky jsou parádní místo na výlet. Parádní místo, pokud vyrážíte čtyři dospělí a máte na starosti maximálně jedno dítě.
Drábské světničky. Předpokládaná podoba hradu.
