21. května 2008 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Kotel Kalkata

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
33 tisíc lidí se tísní na čtverečním kilometru. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 33 tisíc lidí se tísní na čtverečním kilometru. | foto: Foto Profimedia.cz
Na multikulturní svatbě v Kalkatě, kterou Dominique Lapierre ve své slavné knize překřtil na Město radosti. Na chodníku najdete obývací pokoje, sprejeři zdobí zdi srpem a kladivem a odbory tu mají i taxikáři.

Ženich čeká u oltáře, zatímco otec k němu za zvuku amerického slaďáku pomalu přivádí nevěstu. V lavicích sedí západně oděné příbuzenstvo a jen pohled na Globální vesnice. Ženich Kanaďan narozený v Polsku si v Kalkatě bere členku místní čínské komunity.usmívající se tmavou tvář indického kněze, omamná vůně exotických květin a pro Středoevropana poněkud kýčovitá výzdoba kostela upozorňují na to, že svatba se odehrává v zemi, kde je křesťanství okrajovým náboženstvím. Nevěsta je Indka čínského původu. Ženich Kanaďan narozený v Polsku. Berou se v Kalkatě a žít budou v Torontu. Rodina se na svatbu sjela z pěti zemí v Evropě, Americe a Asii. Globalizace v praxi.

Svatba se koná těsně před příchodem čínského nového roku na okraji kalkatské Tangry, jediné čínské čtvrti v Indii. „Můj táta byl ve 30. letech minulého století jedním z prvních, co si tady založili koželužnu,“ vypráví nevěstin otec John Lee. Práce s hovězími kůžemi je hinduistickým Indům, pro něž je kráva posvátné zvíře, zapovězena, a tak si Číňani v Kalkatě na koželužství vytvořili výnosný monopol.

Když se ale vláda rozhodla přesunout páchnoucí koželužny na okraj města, bylo33 tisíc lidí se tísní na čtverečním kilometru. Johnovi jasné, že s byznysem je konec. Opět jako jeden z prvních tedy továrnu zavřel a místo toho ve stejné budově po nejnutnějších úpravách otevřel čínskou restauraci. Dnes ji provozuje už šestým rokem a na výnosy si nemůže stěžovat. Všechny jeho čtyři děti studují a pracují v cizině, většinou v Kanadě. Není divu, že když se pak rodiny sejdou – což bývá většinou u příležitosti oslav nového roku – připadá si člověk uvnitř čínské čtvrti skoro jako na americké střední škole. Alespoň soudě podle oblečení a sebevědomí teenagerů.

„Jiný svět“, jímž je čínská Kalkata, vyniká také díky tomu, že jeho obyvatelé se snaží jasně vymezit vůči Indům žijícím v okolních slumech. Restauratéři a zbylí koželuzi žijí v domech působících ve srovnání s okolními chatrčemi trochu jako pevnosti, do města vyjíždějí autem s vlastním řidičem a své děti odmalička vedou k tomu, aby uměly rozlišovat mezi „my“ a „oni“. O úklid se jim starají indičtí chlapci z venkova, jimž taková práce poskytne nejen přístřeší, ale i stravu a mzdu. Moje otázka, jestli chodí také do školy, byla ale vyloženým faux pas.

Cyklorikšové patří k těm nejchudším.Ho Chi Minh Street
Čtrnáctimilionová Kalkata má pověst nejšpinavějšího a nejlidnatějšího města v Indii a možná je na tom něco pravdy – na čtverečním kilometru tu žije průměrně 33 tisíc lidí. A je to znát. Chodník, po němž jdete, se najednou plynule změní v „obytnou zónu“ a vy zjistíte, že jste v něčím obýváku. Lidé žijí úplně všude – natáhnou plachtu z vršku zábradlí na chodník, podepřou tyčí, zapálí oheň na plynovém hořáku a domov je na světě. Těsně před jejich obydlím projíždí nekonečná řada smrdutých žlutých, neustále troubících taxíků a jejich děti se batolí po chodníku mezi kroky desetitisíců kolemjdoucích. Evropan zvyklý na soukromí pro intimní úkony je neustále nucen obracet oči jinam. Jenže kam? Kamkoli pohlédnete, díváte se někomu do kuchyně, do ložnice, na záchod. Rozdělení města na slumy a „slušné čtvrti“, na které je člověk předem připraven, tu nefunguje. Všechno je zároveň slum a zároveň slušná čtvrť.

Masy chudých lidí bez vzdělání odjakživa tvoří ideální voličstvo komunistických stran.Gejzír barev a vůní na květinovém trhu pod mostem Howrah. Není proto divu, že ve volbách v Západním Bengálsku zvítězila v roce 1977 Levá fronta vedená komunisty. Údiv však vzbuzuje to, že komunisté sedí v tamní vládě dosud. Pravděpodobně díky své chameleonské schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám se tak bengálští komunisté stali světovou raritou – nejdéle vládnoucím komunistickým kabinetem vzešlým z demokratických voleb. Po svém nástupu v 70. letech přejmenovali úředníci levicového magistrátu i mnoho ulic. Projít se teď můžete nejen po Lenin Sarani, ale také po Ho Chi Minh Street, kde se kouzlem kalkatského paradoxu ocitlo i americké velvyslanectví. Srp a kladivo jsou nejčastějším motivem místních sprejerů a své odbory tu mají dokonce i taxikáři.

Drak je hlavní postavou oslav čínského nového roku v Indii.Pro turistu jsou ale některé levicové zvyky výhodné – silné odbory totiž v Západním Bengálsku každou chvíli pořádají nějakou stávku. Tu dnešní vyhlásila dokonce jedna vládní strana, aby dala najevo pohoršení nad policejní střelbou do patnáctitisícového davu vesničanů v Biháru. Chudí zemědělci požadovali, aby bylo zastaveno vyvlastňování pozemků a jejich přeměna na tovární zástavbu. Pro nás je stávka příležitostí k tomu vyrazit do města obvykle nesnesitelně přecpanou veřejnou dopravou.

„Haura Haura Haura Haura,“ vykřikuje v obrovské frekvenci průvodčí jednoho z desítek autobusů, které zásadně nestaví, název konečné stanice. Oficiální zastávky neexistují a většina autobusů nemá ani čísla. Navzdory chaotickému dojmu, který zdejší veřejná doprava vzbuzuje, ale všechno funguje, a každý se nakonec dostane tam, kam potřebuje. I my. Máváme na průvodčího a naznačujeme, že bychom chtěli nastoupit. Chvíli běžíme podél autobusu, až se chytíme tyče a průvodčí nám nacvičeným pohybem pomůže nahoru. Za chvíli jsme na mostě Howrah, o němž mnohé zdroje tvrdí, že je nejfrekventovanější na světě. A docela dobře mohou mít pravdu – odhaduje se, že přes něj denně přejdou až čtyři miliony lidí a přejede ho 150 tisíc vozidel.

Díky stávce je dnes most ale neobvykle klidný – taxikáři asi zůstali doma. Zato zMístní tržiště. pěšího provozu přecházejí oči. Co všechno se dá nosit na hlavě! Obrovské pytle naplněné květy afrikánů, které se nesou na květinový trh pod mostem, klece s ptáky i bedny plné květáku. Mezi autobusy se se svým lidským nákladem proplétají rikšové na kole i ti, co jsou do vozíku zapřaženi sami – i přesto, že se je vláda už několikrát snažila zakázat, protože prý kazí městu image. Konci své živnosti se ale dvacet tisíc rikšů vehementně brání. Většina z nich neumí číst ani psát a tahání vozíku je jediné, čím se kdy živili a co umějí. Zatímco rodinky z jiných částí Indie se tedy při návštěvě Kalkaty fotí nejraději před běloskvoucím Památníkem královny Viktorie a vůbec jim nevadí, že jde o monument z britské éry, „západní“ turisti si místo anglických parků na břehu řeky fotí bosé „lidské koně“, jak se jim přezdívá.

V čínské čtvrti ještě dožívají poslední tradiční koželužny.Fotku malého, šlachovitého rikši táhnoucího čtyřčlennou indickou rodinku jsem si domů přivezla i já. Kdykoli se na ni podívám, přepadne mě schizofrenie, kterou trpí každý cestovatel do zemí takzvaného třetího světa. Chudoba je totiž velmi fotogenická. A při každém cvaknutí spouště je nemožné nepomyslet na to, že naše fascinace barvitostí indického „středověku“ jaksi nejde dohromady s řečmi o tom, jak je třeba třetímu světu pomáhat, aby už nebyl třetí. Fotit je jedna věc a žít tady druhá.

Sbohem Kalkato
„V Indii pro sebe nevidím žádnou budoucnost,“ vysvětluje nevěsta Jessica Lee, pročGejzír barev a vůní na květinovém trhu pod mostem Howrah. odjela do Kanady a do Kalkaty už se nehodlá vrátit. Mohla přitom zdědit restauraci svého otce. „Finančně se mi v Torontu daří o dost hůř, ale jsem tam o hodně šťastnější,“ krčí rameny. V Kalkatě ji tak neudrží ani slibné výdělky z restaurace jejího otce, kterou by mohla jednou převzít. Ve městě totiž téměř úplně chybí to, čemu Západ říká zábavní průmysl a bez čeho si Jessica po pár letech v Kanadě už nedovede život představit.

Takže až si vydělají na důchod, prodají restauraci a odstěhují se za dcerou a jejím manželem do Kanady i její rodiče. Ekonomický úspěch kalkatských Číňanů tak jejich komunitě přináší pomalý zánik. Z třiceti tisíc čínských usedlíků v Tangře dnes zbylo zhruba pět tisíc a další každým rokem odcházejí. Za typickou čínskou kuchyní s příchutí Indie, která se zrodila tady v Kalkatě, se tak napříště bude jezdit do Toronta.