Přesně v této situaci jsem se ocitla v srbském Bělehradu. Rušný všední den, spousta lidí v ulicích i obchodech, a najednou si všímám, že mám otevřenou tašku. Bez peněženky. Postup je jasný: blokace kreditních karet, návrat po vlastních stopách (protože co kdyby náhodou), telefonáty na české úřady. Kvůli několika dokumentům, které jsem v peněžence také měla, pro jistotu kontaktuji i velvyslanectví, kde mi radí obrátit se na policii a celou věc nahlásit. Nejbližší stanici ale není nejjednodušší najít, když se mi to na druhý pokus daří (poté, co se nezávisle na sobě ptám na ulici dvou anglicky hovořících policistů), ukazuje se, že ještě nemám vyhráno.
Policie zasáhla proti zločineckým skupinám na Balkáně. Kradly identity a padělaly doklady |
„Chcete nahlásit krádež?“ přivítá mě další anglicky mluvící policista na vrátnici. „To nejde,“ ujistí mě hned na počátku. Divím se a nechápu, proč mi policie odmítá pomoci. „Musíte si najít překladatele z angličtiny do srbštiny,“ vyjmenovává podmínky poskytnutí pomoci srbské policie mladý důstojník. Cože? Anglicky mluví na stanici snad každý druhý, jak jsem se sama přesvědčila. Znovu volám na velvyslanectví, abych se optala, zda jde o standardní postup a kde překladatele sehnat. Ukazuje se, že stačí někdo z ulice. Na velvyslanectví mě ale ujišťují, že by překladatele měla zajistit srbská policie. Ta se nicméně ochotně netváří. Velvyslanectví mi radí vydat se na jinou policejní stanici, kde mají oddělení pro cizince a výpověď bych snad mohla poskytnout v angličtině. Na hledání další stanice ale nemáme čas.
Kamarádi mi mezitím shánějí pomoc. První ochotnou obětí je mladá maminka, která běží vyzvednout syna do školky. Nakonec ale svolí, když ji i sám mladý důstojník z vrátnice ujišťuje, že půjde o záležitost pěti minut. O patnáct minut čekání později se paní moc omlouvá a loučí. Srbští policisté přihlížející našemu marnému čekání krčí rameny a hon na překladatele začíná nanovo. Druhou ochotnou obětí je učitel matematiky. Ukazuje se, že jde o člověka iniciativního a také velmi kritického k postupům srbské policie, což zjistím z prvních pár vět našeho rozhovoru. Sám se ten den vydal na policejní stanici pro své doklady. Zbytečně. Po dalších několika minutách čekání, kdy přešlapujeme v nevelké chodbě bez židlí, si můj nový překladatel promluví s důstojníkem na vrátnici. Policista konečně zvedne sluchátko, chvíli s někým hovoří a následně nás pošle nahoru.
Co dělat v případě ztráty či krádeže peněz a dokladů v zahraničí?
|
Ve třetím patře už na nás čeká další policista s výložkami na uniformě. Bez pozdravu a aniž by se na nás podíval, nás přísným tónem hlasu usadí. Ne zrovna přátelským tónem se ptá, proč jsem přišla. Prohlédne si můj pas a nechává si od překladatele diktovat, co se vlastně stalo a o co vše jsem přišla. Když po několika minutách všechno vyťuká do zažloutlého, minimálně deset let starého počítače, spráskne ruce a oznámí mi, že se pro záznam výpovědi můžu zastavit zítra v poledne. Tato informace mě znovu vyvede z míry, příliš nerozumím tomu, proč mi nemůže záznam vytisknout a orazítkovat hned. Bráním se proto, že zítra už v Bělehradu nebudu, dost možná už ani v Srbsku ne. Že mířím do Kosova, raději před ani jedním z nich nezmiňuji.
Můj překladatel opět bere iniciativu do svých rukou. Chvíli s policistou o něčem spiklenecky hovoří a jak chápu, ptá se ho, zda by proces nešel urychlit. „Přinejhorším ti to pak pošlu poštou,“ usměje se na mě, když se pan policista nenechává obměkčit. Srbská policie totiž vidí potíž i v tom mi papír zaslat do Česka. To ale nepřichází v úvahu, trvám na svém, že ten papír potřebuji již dnes. Policista nakonec souhlasí, že to tedy zkusí ‚nějak vyřešit‘. Společně tak seběhneme o patro níž, kde se v zatuchlé chodbě po několika dalších úmorných minutách dočkáme archu A4 popsaného cyrilicí a s razítkem srbské policie. Policista, který vedl celý výslech, mi srdečně a s úsměvem třese rukou a srbsky přeje hodně štěstí. Jeho veselý hlas k nám doléhá, i když už jsme dávno o patro níž.
„My Srbové máme rádi Češky,“ vysvětluje mi pak můj překladatel. Je možné, že právě to mě zachránilo od čekání na poštovní zásilku z Bělehradu. Zkušenost mi ale ještě velí zkontrolovat, že dokument opravdu obsahuje všechny údaje. Vzápětí zjišťuji, že ne – kromě toho, že ve výpovědi chybí zmínka o ukradených platebních kartách (na kartu na MHD ale přitom policista nezapomněl), ukazuje se, že chyba nastala i v případě mého data narození.
A tak kolečko vrátnice – kancelář – smrdutá chodba začíná nanovo. Bojím se reakce nevrlého policisty, ten nás ale kupodivu vítá ve stále dobré náladě a bez reptání své chyby napravuje. Obávám se sice, že jen v potvrzujícím dokumentu určeném pro mě a pro české úřady a ne v oficiálním dokumentu zachycujícím mou výpověď, ale to mě napadne až později. Tentokrát celý proces nebude trvat déle než deset minut. Po něm se s námi policista loučí ještě o poznání vřeleji, což je po chladných a odmítavých reakcích, s nimiž jsem se na stanici předtím setkala, příjemná změna.
Když podruhé vycházíme před oprýskanou budovu pamatující ještě bývalou Jugoslávii, slibuju svému překladateli, že až přijede do Česka, pozvu ho za to hodinové martyrium na pivo. Dřív to nepůjde, ukradli mi totiž veškerou hotovost. Můj zachránce se soucitně usmívá a přikyvuje. Oba už tušíme, že i kdyby se peníze a doklady třeba našly, kdo ví, jestli by se ke mně vinou byrokracie, nedůslednosti a „ochoty“ srbské policie vůbec dostaly. Čeká mě tak ještě kolečko běhání po úřadech v Česku. Tuto zkušenost ale už nic nepřekoná.
