Luxor: největší muzeum světa pod otevřeným nebem

Název El Karnak se užívá k označení rozsáhlé aglomerace zborcených chrámů, kaplí a ostatních staveb různého data. Královské pohřebiště Údolí králů a tradici pohřbívání do skal pravděpodobně zavedl Amenhotep I. nebo Ahmos, první panovník Nové říše a zakladatel 18. dynastie. Nejstarší panovník, který zde je pochován, je Thutmose I., poslední je Ramesse XI.

Luxorský chrám je rozsáhlý staroegyptský chrámový komplex ležící na břehu řeky Nil. Byl založen přibližně roku 1400 před naším letopočtem. V Luxoru se nachází šest velkých chrámů a je označován jako největší muzeum světa pod otevřeným nebem. Luxorský areál leží přímo v centru u řeky. Nachází se zde neuvěřitelně zachovalé památky, monstrózní sloupořadí, na kterých jsou vytesané do sloupů nebo stěn chrámů dokonale čisté obrazy.

Původní barvy na stropech nebo částech sloupů jsou neskutečně fascinující. Těžko se dá věřit, že se jedná o barvy původní, podle místního guida ale jsou. Na mnoha místech probíhají velmi jemné restaurátorské práce, které je zajímavé pozorovat.

Ještě působivější a mnohem větší je Karnak, který se nachází tři kilometry od Luxoru. Dříve dokonce spojovala široká cesta lemovaná sfingami obě místa, na které každý rok probíhala důležitá náboženská slavnost.

Dnes je zde k vidění jen pozůstatek této aleje sfing. V dobách Nové říše měly sfingy beraní hlavu, za vlády panovníka 30. dynastie Nachtnebefa byly během restaurátorských prací nahrazeny klasickými druhy s královskými hlavami.

Ozbrojený doprovod musí mít každý

Do celé této významné oblasti se individuální turista sice dostane, vyžaduje to ale hodně silné nervy a dost času. Egyptská vláda se totiž po Luxorském masakru na německý autobus v roce 1997, kdy bylo doslova podříznuto 60 turistů u chrámu královny Hatšepsut, rozhodla zavést opatření, které ukládá policii a vojákům, aby každý turista měl ozbrojený doprovod. Ve skutečnosti se jedná o nesmyslnou "šaškárnu", která má jen dát práci tisícům nevyužitých státních zaměstnanců.

U check pointů na silnici, kterých jsou desítky, nám bylo vždy přiděleno jedno, dvě nebo i tři auta plná policistů. Jejich přítomnost nás ale zdržovala, neměli jsme svobodu, kterou potřebujeme, nemůžeme zastavovat a fotit na každém kroku, nemůžeme jen tak zastavit u místních obyvatel, když máme policii a vojáky vpředu i vzadu, nemůžeme si uvařit nebo zajít na WC. Někdy se nám podařilo nezastavit a projet, často jsme se v dopravní zácpě pokusili vytratit a schovat se.

Celkem nám dělalo doprovod jen mezi Káhirou a Luxorem asi 20 aut s 80 policisty. Jsou jako děti, pokud můžou, mají zapnuté sirény, blikají a troubí a dělají nám v zácpách krásně průjezdnou cestu. Bavilo je dokonce, když houkali na úplné samotě. Prostě jako když dáte dětem hračku.