Výchozím bodem pro výpravu do hor, jejichž vrcholky se vypínají do 4000 metrů, je Marrákeš. Toto historické velkoměsto samo nabízí nespočet lákadel. I v zimě je v něm pod palmami příjemně teplo, přes den kolem 20 stupňů. Dozrávají pomeranče a kvetou růže.
Za pěkného počasí jsou zasněžené vrcholky Atlasu na dohled. Do Ukaimidinu je to autem 70 kilometrů, cesta po místních silnicích zabere zhruba dvě hodiny. Během nich lze pozorovat, jak se příroda mění z vyprahlé krajiny s palmami, olivovníky a argániemi přes lány opuncií až po skaliska, na nichž se objevuje první sníh.
V Ukaimidinu, který je s výškou 2650 metrů nejvýše položeným lyžařským střediskem v Africe, leží sníh v průměru 100 až 120 dní v roce. Lyžuje se zhruba od polovina prosince do počátku dubna. I uprostřed sezony se ale může stát, že na sjezdovce vykukují kameny, proto je lépe nechat vlastní lyže doma a spolehnout se na jednu z místních půjčoven. Ty jsou překvapivě solidně vybavené, i když na carvingové oblouky lze předem zapomenout.
Dvousedačková lanovka je adrenalinový zážitek
Přijatelně upravené jsou jen spodní pasáže sjezdovek, na nichž se učí lyžovat Maročané a na některých se sáňkuje. Horní část nejdelší, tříkilometrové trati snad nikdy rolbou upravena nebyla, je vhodná spíše pro milovníky jízdy ve volném terénu. Rolby zde nejsou samozřejmostí - jednu sem letos v lednu mimořádně přivezli na setkání Mezinárodního ski-klubu novinářů (SCIJ) až ze španělské Sierry Nevady.
S cestou dolů od horní stanice lanovky ve výšce 3269 metrů pomůže některý z místních průvodců - instruktorů. Zaplatit si jejich služby není od věci - trasy jsou mizerně značené, takže mnozí váhají, kudy se ještě mohou spustit z příkrého svahu. Místní vás navedou s klidem sobě vlastním.
Už 43 let v Ukaimidinu vede lyžařské kurzy Muhammad Binnání, který byl jedním z prvních lyžařů v marocké historii. "Můj otec chodil do hor na lov a v zimě mě brával s sebou. Nejdřív jsem sáňkoval. Pak jsem viděl lyžovat mladé Francouze a chtěl jsem to zkusit. První sezonu jsem pořád padal," vzpomíná 62letý Binnání. Absolvoval nespočet kurzů, školil se i ve francouzském Chamonix. Byl také prvním Maročanem, který si pořídil carvingové lyže.
Pro evropské lyžaře je pobyt v Ukaimidinu exotickým návratem do minulosti. Ve středisku je jedna dvousedačková lanovka, která byla postavena v roce 1963 a poslední rekonstrukci zažila před 15 lety. Pro slabší povahy je už jízda na ní adrenalinovým zážitkem. Při nedostatku sněhu je běžné, že se u horní stanice vyskakuje mezi kameny.
V provozu je i šest vleků - talířků, které také mají leccos za sebou. Při nasedání je potřeba se trochu soustředit, neboť zařízení s lyžařem cukne tak, že mu pořádně "srovná" záda. Usměvaví maročtí vlekaři si navíc moc nelámou hlavu nad tím, zda je po celé délce vleku sníh.
Oslové jako skibusy
Pro unavené lyžníky jsou přistaveny místní skibusy v podobě oslů. Samozřejmě nejsou zadarmo - majitel zvířete si klidně řekne o 50 dirhamů, tedy v přepočtu asi 120 korun. Vyplatí se smlouvat, jako ostatně v Maroku o všem. Při troše štěstí lze snížit cenu za dopravu na polovic.
Cestou do některého z hotelů, které svůj věk také nezapřou, se lze zastavit v bistru Chez Juju (U Žužu). V nabídce mají marocká i evropská jídla a různé nápoje včetně alkoholických. Lyžaři z ciziny oceňují hlavně pivo, i když není točené, a mohou si objednat dokonce i svařené víno. Maročané ale dávají přednost silnému sladkému mátovému čaji.
