Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Afrika není nebezpečné místo

Cestování

  6:30
Po světě jsme procestovali mnoho set tisíc kilometrů po 92 nádherných zemích. Jen po Africe, za volantem našeho vlastního auta, máme za sebou slušných 96 000 km, z toho asi čtvrtinu po prašačkách nebo vůbec žádných cestách. Snažíme se cestovat systematicky, poslední roky se ale věnujeme spíše černému kontinentu a to výhradně z praktických důvodů. Půjčit si totiž auto v jednotlivých zemích Afriky je buď nemožné, nebo velmi drahé.

I v dešti běhají místní děti nahé. foto: Alexandr Bílek

Z toho důvodu používáme auto vlastní, kterým jsme do Afriky  přejeli po vlastní ose. Poprvé přes Gibraltar, kdy jsme se vrátili po 27 000 km zpět, podruhé z Turecka a  už tam zůstalo. Díky tomu odpadá významná finanční položka, kterou bychom museli  za půjčení auta vynaložit, na což peníze nemáme. Nyní se ho snažíme maximálně využít a všechny africké země co nejpoctivěji procestovat. A příliš nepospícháme. Afrika je bezesporu nejsložitější a nejnepředvídatelnější kontinent, a tak jsme rádi, že už máme za sebou celých 31 zemí. Pokud náš plán něco nebo někdo nezhatí, budeme třeba jediní na světě, kteří procestují všechny africké země a všechna místa UNESCO. A to je pro nás velká výzva.

Důležité je, že nám nejde jen o obyčejné projetí všech zemí z bodu A do bodu B po hlavních asfaltových silnicích, které jsou již téměř v každé zemi (z těch, které máme za sebou, silnice téměř neexistují jen v Demokratické republice Kongo nebo v Jižním Súdánu). To je dávno překonané, není na tom nic složitého a moc smyslu by nám to nedávalo. Dokáže to dneska prakticky kdokoliv a s čímkoliv. Stačí mít čas a chuť, odhodit zbytečné předsudky, obavy a strach, který opravdu v drtivé většině zemí není na místě a jede se. A co je tedy naším cílem?

Náš cíl, naše celoživotní radost i boj

Primárně se snažíme navštívit všechna místa, která jsou zapsaná na prestižním seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO, což nás prakticky vždycky donutí každou zemi procestovat docela podrobně. K dnešnímu dni jich je kolem tisícovky a čas od času jich několik přibude. V každém případě se jedná o velice významná místa buď pro zemi, nebo konkrétní lokalitu. Adept na zapsání na tento prestižní seznam musí prokázat mimořádnou jedinečnost, bouřlivou historickou minulost anebo přírodní jedinečnost. Pokud se tento akt podaří, místo získává nejlepší možné ocenění a punc výjimečnosti. Tento přijímací proces může trvat mnoho let a nakonec nemusí být vůbec úspěšný. Kandidát si musí být jistý, že jeho místo je prostě jedinečné.

Místa na seznamu UNESCO jsou často turisticky velmi exponovaná, také ale bývají velmi odlehlá, nedostupná a navštíví je třeba jen několik dobrodruhů za rok. Ve většině zemí jich bývá jen několik, zato jsou vždy rozmístěna po celém území tak, že i samotný fakt konkrétní místo najít bývá velmi obtížný. A když se stane, že některé z těchto významných míst z jakýchkoliv důvodů navštívit nezvládneme, nestihneme, oblast je nepřístupná nebo nebezpečná, nebo místo přes veškerou snahu nenajdeme, nebo ho najdeme, ale cítíme, že jsme ho opravdu poctivě neprozkoumali, rovnou počítáme s tím, že se tam budeme muset ještě v příštích letech vrátit. Takových cílů na vysbírání máme bohužel hodně. A když už cestujeme, samozřejmě si zjišťujeme i další zajímavá místa v našem okolí, a tak nezůstaneme jen u tohoto seznamu.

Pokud náš plán něco nebo někdo nezhatí, budeme třeba jediní na světě, kteří...

Cíl je jasný, vše důležité chceme vidět na vlastní oči, poznat lidi, zvyky a udělat si v rámci časových možností na jejich zemi nějaký názor. Nejde nám o nic víc, než o vlastní mentální obohacení.  K tomuto účelu jsem založil v roce 2004 Klub nezávislých cestovatelů UNESCOCLUB, který je pro všechny cestovatele zdarma, památky UNESCO překládáme do češtiny a celoživotně se může kdokoliv zapojit do systematického cestování a soupeření s ostatními nebo třeba jen sám se sebou. Klub cestovatelů najdete na adrese www.unescoclub.cz a inspirovat se cestováním můžete mimo jiné i na našich expedičních stránkách www.alexandrbilek.cz.

Co k cestování potřebujeme

Druhou nejvýznamnější položkou by v našem rozpočtu, hned po vozidle, byly náklady za ubytování, které díky bohu odpadají taktéž, neboť spíme v autě. Máme to prostorově trochu úsporné, ale praktické i pohodlné. Udržet ale pořádek v jedné „místnosti“, která slouží jako ložnice, kuchyň a sklad potravin, není zase tak jednoduché, neboť neustálý prach a špína nás nutí věnovat úklidu auta alespoň hodinu denně. Třetí významnou položkou jsou náklady za stravu, což máme vyřešené tak, že si jídlo vozíme z 80% z ČR, zbytek dokupujeme ve větších městech průběžně a to i balenou vodu po kartónech. K vaření používáme benzínový vařič, což je to nejpraktičtější, co může být.

Ženy vypadají skoro jako muži.

Žádné shánění plynových bomb, jen potřebujeme mít po ruce stále alespoň deci benzínu. Co se týče osobní hygieny, máme na střeše nádrž s vodou, kterou příležitostně doplňujeme, a na boku vozidla je namontována klasická sprcha. Voda se během dne ohřeje, a tak zimou při sprchování netrpíváme, naopak takové sprchování vedle nádherné tisíce let staré památky nebo pár metrů od žirafy je zážitek k nezaplacení.  Když to tedy shrneme, máme pojízdný dům se vším „komfortem“ s improvizovanou postelí a pokud se na část expedice přidá další jedna nebo dvě osoby, využívají speciální stan na střeše auta. Peníze tedy potřebujeme z 90% jen na opravy auta, palivo, víza a vodu.

Jaké vymoženosti máme my a jaké mají oni?

Do Afriky se moc lidí nehrne, snad jen dobrodruzi a skalní cestovatelé. Do značné míry za to může mýtus  nebezpečnosti. Není sice jednoduché se po Africe pohybovat mimo hlavní tahy, přesto to není zase tak složité. Ucelená infrastruktura  včetně řady vymožeností, které běžně používáme doma, nám tu je logicky odepřena, to je fakt.  My, lidé, jsme díky okolnostem, pokroku, neustálému zvyšování komfortu a nepřeberným možnostem stále náročnější, ale často si to vůbec neuvědomujeme. Nějak to plyne samo. Uvědomit si blahobyt, ve kterém žijeme, si můžeme naplno třeba právě v Africe. Nemám sebemenších pochyb o tom, že žijeme v nejlepší zemi na světě, je zde bezpečno, svoboda a levné jídlo, možnost se svým životem udělat, co je libo, je zcela na nás, na naší šikovnosti a vytrvalosti.

Pokud se nám nevede, bude to pravděpodobně naší vinou.  Sociální systém, který náš stát provozuje, jsem nikdy nevyužil, přestože většinu roku žiji téměř na hraně svých finančně hubených možností. Nevlastním žádný majetek ani finanční rezervu, věřím ale, že náš systém nepatří mezi ty nejlakomější, i když je jasné, že někteří z nás asi spokojení nejsou.  Chtěl jsem tím říci, že v Africe většina vymožeností prostě neexistuje, na pomoc státu se nedá, až na výjimky, nijak spolehnout. Nikdo od státu stejně nic neočekává. Všichni si musí umět poradit sami nebo se musí postarat rodina.

Takhle vypadalo naše auto skoro celou cestu

Drtivá většina afrických rodin chodí pro vodu s kanystry, malé děti, bezprostředně poté, co se dokážou postavit na nohy, jsou hned učeny nosit na hlavě alespoň jednu plnou plastovou lahev vody na rozdíl od nás, kterým stačí otočit kohoutkem a voda prostě teče. Lékaře máme v blízkosti 24 hodin a délka dožití je u nás dvojnásobná oproti obyvatelům černého kontinentu. Co se týče neustále skloňované korupce u nás, přesto že o tom nic nevím, podle občasných rozhovorů s místními a logiky věci předpokládáme, že to srovnání s třetím světem nesnese.

Co se děje u nás, je proti tamním samovládcům, vojenským režimům, despotickým diktátorům s největší pravděpodobností úplná legrace. Západní země pro své lidi nikdy v historii nedělali více než nyní, všichni něco chtějí a stát, aby se svým voličům zavděčil, pořád přerozděluje více a více peněz. A my? Jsme naopak spokojeni čím dál méně, reptáme, reptáme a reptáme.

Pokud taková Afrika je, chceme ji takovou poznat

Vždy, když se nás lidé ptají, co tam v té Africe vlastně pohledáváme, proč jezdíme tam, kde je špína, nemoci a nebezpečí, odpovídáme vždy stejně. Chceme navštívit všechny země světa, je nám jedno, jestli tam je hezky nebo ne, jestli prší nebo praží slunce, jestli jsem po kotníky v bahně nebo na vydlážděné cestě, jestli je nám zima nebo vedro, dokonce nám nevadí ani to, že tam musíme řešit neustále nějaké potíže.

Také se nedá vyloženě říci, že bychom někdy byli v přímém ohrožení života, že...

To není ani za mák důležité. Pokud taková Afrika je, chceme ji takovou poznat. Nejsme odborníci na ten nebo onen stát nebo kontinent, jen pozorujeme ty nejobyčejnější lidi při tom, co je pro ně přirozené, čteme si v jejich očích, snažíme se jejich život pochopit a následně naše pocity prezentovat dál. Když máme problém, je to nepříjemné, drahé a často stresové, přesto s odstupem času to jsou pro nás vždy ty nejhezčí zážitky. Když někdo, kdo nic nemá, nezištně pomůže třeba naše převrácené auto postavit na kola, stráví svoji pomocí mnoho hodin a pak ho musíme přemlouvat, aby si své zasloužené peníze vzal, nestačíme se divit. 

Bláznivé nápady?

Že je naše cestování bláznivé? Z úhlu pohodlného gauče, plné ledničky a ovladače na televizi asi ano. Jenže jsme na světě jen na malé krátké návštěvě, země je plná krásných a šokujících míst, milých lidí, přírody, z jejíž krásy se nám motá hlava, osudů, neuvěřitelných náhod, radosti i smutku, a protože není v našich silách během krátkého života navštívit úplně všechno, rozhodnutí navštívit všechna nejkrásnější a nejvzácnější místa na světě bylo rozumnou volbou. Tato místa jsou již vybrána a jsou uvedená na seznamu UNESCO. Je to podle hlav moudrých v Paříži asi to nejlepší, co v každé zemi je.  

Nebezpečí a nemoci? Do značné míry mýtus!

Máme osobní zkušenost, že nikdy není všechno tak horké, jak to vypadá. Neriskujeme a spoléháme při tom na přirozenou slušnost většiny obyvatel, instinkt a také na štěstí, kterého máme zatím poměrně dost. Vzhledem k tomu, že jsme především diváci, spíme ve svém autě, sprchujeme se v našem autě, drtivou většinu potravin máme z naší země, pijeme balenou vodu, máme řadu očkování, pravděpodobnost, že se někde nakazíme nějakou nemocí, je velmi malá. Necestujeme jako klasičtí batůžkáři, kteří někdy prostě musí s místními jíst z jednoho hrnce, pít vodu ze studny nebo spát v jejich chýši. Špína se dá umýt a také ji vždy smyjeme. Máme proti ostatním jednu nespornou výhodu, pro nás toto nepohodlí brzy končí a budeme zase zpět v našem sterilním prostředí. Bereme to jako zkušenost, při které si lze velmi dobře uvědomit, co máme, i když si myslíme, že skoro nic nemáme.

Také se nedá vyloženě říci, že bychom někdy byli v přímém ohrožení života, že by byla Afrika nějak zvláště nebezpečná, že jsou na nás líčeny pasti místními apod. Ne. Pár drobných excesů se stalo, hodně toho bylo popsáno ve všech předešlých 49 reportážích, vnímáme to ale spíše v rámci okolností jako zajímavé epizodky k zamyšlení. Pokud jsme o něco přišli, potom zřejmě zlodějíček potřeboval tu konkrétní věc víc než my. Že by ale měl někdo z nás na cestách opravdu permanentní strach? To rozhodně ne. Lidé jsou po celém světě primárně hodní, a pokud narazíte na darebáka, tak to je asi tak často, jako na něj narazíme doma. Obraz bezpečí v Africe je prostě stejně zdeformovaný, jako je například názor velké části společnosti na Islám. Přestože 99,9% muslimů reprezentují velmi slušní lidé a rozdali by se, aby vám mohli pomoci, často je pohled ve společnosti na ně neprávem opačný, přestože ti radikální tvoří jen zanedbatelné množství z nich. 

Fascinující je úplně všechno

Chudoba v Africe je nebetyčná, nikdo si to nedokáže představit, co znamená nemít VŮBEC NIC, a proto vždy když se ukážeme, je kolem nás hotový poprask. Jsme pro ně objektem, který je vytrhne z každodenního stereotypu, jsme pro ně blíže nespecifikovaná šance ke změně. Co když právě dnes přišel ten jejich vysněný den změny, na který čekají celý život? Přesně tak to cítíme. Sledují nás stovky očí, lidé na nás pokřikují „muzungu“, což je synonymum pro bohaté, i když někdy to vyznívá velmi posměšně, což jim rádi odpouštíme.

Podávají nám ruce, dotýkají se nás. Často si říkáme, takhle se asi cítí americký prezident Obama, když přijede mezi své sympatizanty.  Naší nejčastější činností je nekonečné mávání z okénka našeho auta a rozdávání drobných dárků. Všichni bez výjimky jsou zvědaví a vždy stojí o to, abychom se jim podívali do očí, projevili o ně zájem, podali jim ruku, přijali pozvání do jejich chýše, dali jim nějaký drobný dárek, uvařili čaj. Pro tento „každodenní obřad“ máme sebou opravdu velké množství praktických drobností od našich milých dárců, kterými se dá udělat opravdu veliká radost.

Že je naše cestování bláznivé? Z úhlu pohodlného gauče, plné ledničky a...

Stačí obyčejný bloček nebo propiska, kterých jsme měli od firem www.spindl.info  a www.fromin.cz  čtyři tisíce kusů, zrcátka a zapalovače od firem www.origo.czwww.atlelektro.cz , kterých jsme rozdali kolem třech tisíc, a věřte nebo ne, jejich radost je nefalšovaná. Hlad po čemkoliv je takový, že stačí často jen pět loků coca-coly z plastové lahvičky, která leží na palubní desce, byť je téměř uvařená, děti se mohou ale kvůli ní přesto utlouci. Afrika je návyková, nádherná, krásná, poučná a určitě bychom se mohli od jejích obyvatel pár věcí přiučit.

Co by to mělo být? Milujeme jejich bezbřehý optimismus a smíření s osudem, radost z hloupostí, deště, dvou klacíků svázaných k sobě a čtyř plastových víček místo kol tažených na provázku nebo jejich radost z toho, že se jim podařilo tento konkrétní den svoji rodinu nakrmit. V chýších žijí celé generace rodin pospolu, to je obdivuhodné a myslím, že by to prospělo i mnohým z nás, alespoň na týden v roce. Jejich úsměv je léčivý, jejich velké pronikavé oči, hubené černé ruce, často vypouklá bříška nebo specifická výchova těch nejmenších dětí, jsou fascinující a nezapomenutelné.

Máte-li možnost, seberte se a cestujte

Moc bychom přáli všem z vás, kteří nemáte cestování moc v krvi, abyste se přestali obávat, vzali třeba auto, naplnili ho nějakými drobnostmi a jeli třeba jen na pár týdnů přes Gibraltar do Maroka, Západní Sahary, Mauretánie, Senegalu a zpět. Je to obrovská škoda, že hodně velká část lidí, se kterými přijdeme do kontaktu, obdivují naše cesty a zážitky, závidí a myslí si, že jsme nějak extra odvážní, že máme hromadu peněz a hromadu času. Nejsme a nemáme.

Do Afriky se moc lidí nehrne, snad jen dobrodruzi a skalní cestovatelé. Do...

Na druhou stranu si ani náhodou nemohou připustit, že by se sebrali a odjeli alespoň na chvilku sami. Nic extra pro takové cesty, které vás rozhodně nabijí jako nic jiného na světě, nepotřebujete. Ani ten jazyk není důležitý. Prostě v těchto zemích vše plyne samo a vždy to nějak dopadne. Do zemí, které jsem zmínil, se dostanete za pár dní, silnice jsou nádherné, spousta zajímavých lidí a zážitků vás nemine. Nepotřebujete hromady peněz, jen 2-4-6 týdnů času. A když se vrátíte, příště pojedete znovu a dál. Vsaďte se  o co chcete.

Autor: