Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Mexičtí Tojolobalové: Mayové, o kterých se nemluví

Cestování

  7:00
Nežijí u azurového moře, uprostřed neustále pulzující džungle, ani u šumících vodopádů. Turisté a možná i většina obyvatel země o nich mnoho neví. Nazývají se Tojolobalové [tocholobalové] a žijí v pohraničí Mexika a Guatemaly. Živí se zemědělstvím, chovem dobytka a prodejem plodin na tržišti. Jsou chudí, málo vzdělaní a svébytní.

Před kostelem zapózovala mladá tjolobalka se svým bratrem a jejich nádherně provedenými vázami. foto: Jiří Špaček

Za Tojolobaly v Mexiku se musí na jih do státu Chiapas za město Comitán de Domínguez, pomyslnou poslední velkou křižovatku před Guatemalou. Odbočka vpravo vás zavede do nechvalně známé příhraniční Tapachuly u Tichého oceánu mezi migranty z Latinské Ameriky, Afriky i Asie toužící získat práci v USA. Odbočkou vlevo zamíříte na Yucatán a můžete dojet až ke Karibiku mezi teenagery ze Spojených států, kteří mají tendenci skákat do všeho, kde je voda. I mezi aligátory, což bývá překvapivé setkání pro oba zemské predátory. Obvykle si ho ale "vychutná" jen jeden z nich.

Chceteli dnešní Tojolobaly potkat, musíte pokračovat bez odbočování na jih. Největším centrem Tojolobalů je jejich jediné město Las Margaritas, kde mají svůj trh. Většina z nich žije v malých okolních osadách jakými jsou například vesnice Veracruz a Saltillo, ze kterých jsou fotografie.

První setkání s místními zemědělci na nás zapůsobilo tak silně, že nikdo neudělal jedinou fotografii. Spřežení dvou, na české poměry neskutečně velkých volů zapřažených do mohutného, z klád stlučeného povozu, jehož šířka suveréně zabere naše dva jízdní silniční pruhy, nás míjelo pomalu a majestátně. Celý výjev na obyčejné polní silnici byl jak nahlédnutí do jiného století. Ale není moc rozumné na tom hledat něco romantického, oba náctiletí vozkové by ihned a bez rozpaků vyměnili svůj povoz za náš terénní vůz. Vesnice vítá cedulí "Bienvenidos A Veracruz". Žena zpracovávající fazole na své zahradě se před námi ukryla a jen ze zvědavosti vyhlížejí spíše muži a děti. Náš průvodce a přítel profesor José Luis Escalona Victoria se tu vyzná a jde přímo za rodinou, ve které prováděl více jak roční terénní výzkum.

Ženy pracují ve svých tradičních oděvech, případně v modernějších šatech, ale s krajkově zdobeným výkrojem.

Původ Tojolobalů není znám

Původ Tojolobalů je nejasný a oni sami jej neřeší, podobně jako ostatní mayská etnika, pokud se jim to nehodí do jejich způsobu obživy, tedy prodeje suvenýrů a podobných aktivit. V oblastech Llanos de Comitán a La Selva Lacandona jich žije necelých 50 tisíc. Přesné statistiky jsou k dispozici, ale neodpovídají skutečnosti. V Mexiku jsou obecně problémy s registrací obyvatel. Zatímco na vesnici a v komunitách se o ni postará místní správa, ve městech je požadován rodný list, který je pro mnoho rodin z nejchudších vrstev z přilehlých slumy nedostupný. Jednoduše na něj nemají peníze. Když takový člověk "bez papírů" zmizí, tak oficálně nikdy ani nežil. Jedním z důsledků je tak i rozšířený obchod s "nechybějícími" lidmi a lidskými orgány, který probíhá spíše v severní části Mexika.

Tojolobalové jsou v rámci rodiny etnik Mayů žijících v Mexiku odlišní především tím, že se jich nijak netýká cestovní ruch. Pracují na polích a žijí z toho, co vypěstují a zpracují, prodají, smění a případně z dotace mexické vlády, která jim platí peníze za to, že dále provozují zemědělskou činnost a nemigrují. Nejčastěji pěstují fazole, kukuřici, brambory a banány, chovají kozy a hovězí dobytek. Na počátku minulého století pracovali jako nádeníci, tzv. peóni na velkostatcích, tzv. finkách. Vlastní půdu získali až v 90. letech minulého století po zapatistické revoluci. Někteří její hlavní představitelé mají pocházet právě z řad Tojolobalů.

Náš průvodce José Luis Escalona Victoria vymlacuje fazole z lusků. Studenti ve výzkumném ústavu CIEASAS, kde byl dodendávna ředitelem, mu říkají „profe“, místní Tojolobalové ho znají jako „Pepina“.

Víra je pro komunitu velice důležitá

V tojolobalských vesnicích, a nejen v nich, vládne společně politika i náboženství. Příslušnost k té či oné církvi zde určuje, zda-li vás nechají ve vesnici žít. Ve Veracruzu jsou ve střetu tradiční katolíci a adventisté. Rozdílná příslušnost rozděluje vesnici, přátele i bratry na dva nesmiřitelné tábory. Spory se obvykle vyhrotí vyhnáním nekatolíků z obce, někdy končí i smrtí. Vzhledem k tomu, že každý z této krajiny přísluší k nějaké církvi, prolíná se náboženství s názory místních i regionální politiků. Prohlásit zde o sobě, že jste ateista, vás může zcela zdiskreditovat až pod úroveň, na které jsou ještě ochotni se s někým vybavovat. To už je lepší na ně mluvit jen česky. Cizinec promlouvající podivným jazykem je přijatelnější než neznaboh.

Tojolobalové provádějí každý rok pod záštitou katolické církve poutě po svatých místech v celé oblasti. Setkávají se tak s ostatními z jiných komunit a posilují své vidění a chápání světa. I proto je příslušnost k jednomu kostelu, jedné církvi tak důležitá: má držet komunity pohromadě a v harmonii. Každé narušení, čímž je i přechod k jiné církvi, tak může být nahlíženo jako ohrožení fungování celé společnosti. Taková obrana či xenofobie, podle úhlu pohledu, není vlastní jen mexickým vesnicím, z podobného důvodu se u nás bráníme výstavbě mešit.

Vláda a místní politici se snaží region pozvednout na vyšší úroveň, čímž je třeba výstavba asfaltové silnice až do vesnice, fungující základní škola nebo dostupná zdravotnická pomoc. Základní vybavenost obce, na jakou jsme ve střední Evropě zvyklí jako na samozřejmost, je v menších obcích nedostižným luxusem. Mexiko, země plná kontrastů, tak vždycky přinutí uvědomit si, jak dobře si tady u nás v Česku všichni žijeme.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...