Na cestě do Eritrey, zapovězené země s krvavým režimem

A to není všechno, lidé jsou velmi přátelští, neobvykle nevtíraví a řekl bych, že v sobě mají zvláštní, těžko popsatelné charisma, oči rozzářené a smutné zároveň.

Všude se stává, že obchodníci své chování neudrží na uzdě, jsou zvědaví, pokřikují po nás a všelijak na sebe upozorňují. V obrovské konkurenci prodávajících většinou uspějí jen ti, kteří jsou nejhlasitější a nenechají se odradit. Nejhorší to bývá, když se už opravdu připravujeme k odjezdu, sedáme do auta a startujeme.

Vědí totiž dobře, že mají poslední šanci z toho něco "vytřískat". Tady jsme ale cítili, že jsou uctivější a pokornější než obvykle, působili až bázlivě, ale spíš nechtěli nic přepísknout, přeci jen turisté zde nejsou úplně běžní. Ano, Meroe je místo, na které se nezapomíná.

Odjíždíme a teprve nyní, když se naše auto opravdu rozjelo, svůj dosud spící temperament ukázují všichni na maximum. Za hlasitého pokřikování, mávání a potlesku se vzdalujeme a oni to vydrží až do okamžiku, než  najedeme na silnici. Naším dalším důležitým cílem je druhá a poslední památka UNESCO na území Súdánu, Gebel Barkal.

Žádní vojáci a policisté? Neobvyklé!

Silnice se trochu zlepšila, už se dá jet jinak než brzda-plyn-brzda-rána do hlavy, máme před sebou asi 300 kilometrů. Jedeme na severozápad, všude je více písku a kamení, nekonečné pouštní plochy někdy mohou působit dost smutně, my si to ale užíváme. Vesniček je stále méně, občas nám přes cestu proběhne pár divokých velbloudů. Policejní ani vojenské kontrolní body zde nikde nejsou. Zdá se nám to divné a nepochopitelné, neboť tisíce kilometrů, které za sebou již máme, to byl standard.

Pozdě večer dojíždíme na místo, které patří mezi památky zapsané na světový seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO již od roku 2003. Protože jsem zakladatelem klubu pro nezávislé cestovatele pod názvem UNESCOCLUB a jeho hlavní náplní je systematicky navštěvovat všechna místa zapsaná na tomto prestižním seznamu, vždy když se blížím k místu, které není tzv. "profláknuté" a kde se dá předpokládat, že zde bylo jen opravdu pár lidí, jsem z toho nadšený o to víc, než obvykle. Fyzické odškrtnutí proběhne až později, až bude k dispozici internet a to je další moment, kdy mám dobrou náladu. Toto místo rozhodně patří mezi ty speciální.

Dostaneme se do Eritrey?

Po celou dobu jízdy se Veronika probírá stohy papírů umístěných v několika šanonech, které jsme si vytiskli k této expedici a zvažujeme, zda se dá věřit informacím, kterými nás eritrejská ambasáda v Berlíně a Chartúmu zásobuje během celé cesty. Tvrdí, že se do této země ze Súdánu dostat již pár týdnů nedá. Doufáme, že vyšťouráme informace o tom, že by to přeci jen nějak šlo. Jsme velice nedůvěřiví k oficiálním informacím, i když někdo tvrdí, že to možné není, stejně se o to alespoň pokusíme.

Hledání památky UNESCO v Gebel Barkal

Nyní zpět k místu, kde právě jsme. Jedná se o stejnojmenné městečko Gebel Barkal a hledáme něco, co by mohlo připomínat památku, kvůli které sem vážíme cestu. Kupodivu zjišťujeme, že nemáme sebou jediný obrázek, jak by to mělo vypadat.

Hned za městem nacházíme posvátnou horu a vedle ní zajímavý hřbitov. Ten nás zaujal jako první, protože jsme jich po cestě již několik zahlédli a nepochopili jsme, že to je místo pro poslední odpočinek místních. Každý hrob je totiž opatřen jedním kamenem, který je špičkou zabodnutý do země nebo tam jen tak leží. Nikde žádné jméno a jiné údaje o zemřelém, každá rodina si pamatuje jen ten svůj kámen. Alespoň tak jsme to pochopili na místě.

Nedaleko objevujeme pár pyramid ve stylu těch v Meroe. Kolem nich již není žlutý, ale bílý písek a pyramidy jsou v trochu horším stavu. Po přečtení zajímavostí z místa ale zjišťujeme, že toto místo má dost pohnutou minulost a stojí za to o tom něco vědět.

V této oblasti je totiž pět archeologických nalezišť, které se rozkládají na území dlouhém více než 60 kilometrů v údolí Nilu. Jsou svědectvím napatanské kultury (900 až 270 př.n.l.) a meroitické kultury (270 př.n.l. až 350 n.l.) druhého království Kush. Nachází se zde hroby, s pyramidami i bez nich, chrámy, obytné komplexy a paláce. Od starověku je kopec Gebel Barkal spojován s náboženskými tradicemi a folklórem.

Největší paláce považují místní obyvatelé dodnes za posvátné. Přesto, že jsou památky pro místní velice důležité a hrají svoji roli v náboženství dodnes, jsou zcela volně přístupné a ne zrovna v dobrém stavu. Súdán byl ve starověku ve stínu Egypta a je v něm dodnes. Býval pro Egypťany zdrojem zlata a dalších surovin a v neposlední řadě i zásobárnou otroků.

Práce pro detektiva

Celou oblast jsme se pokusili procestovat, naše snaha ale nebyla odměněna již žádným dalším objevem. Místní o dalších stavbách buď nevědí, nebo již prý neexistují. Snažili jsme se v našich dokumentech zjistit, kde je hledat, ale bez výsledku. Protože to hlavní jsme viděli a dost možná to bylo to jediné, co tu je, v podvečer jsme se rozhodli z této oblasti odjet.

Instinkt nám říkal: pryč odtud

Té noci se nám moc spát nechtělo, byli jsme dost nervózní ze situace, která byla před námi. Máme platná víza do Eritrey, které vládne jeden z nejhorších režimů na světě. S ničím si nezadá se Severní Koreou a zvěrstva, která se tam dějí podle zprávy OSN, jsou nepopsatelná.

Získat vízum nebylo vůbec lehké, vyřizovali jsme ho osobně v Berlíně a podle úřadu o vízum žádá jen pár občanů ročně. Samotná procedura trvala asi 14 dní a museli to schválit úředníci v hlavním městě v Asmaře. Předpokládali jsme ale, že nám ho stejně zamítnou. Nezamítli.

Zjistili jsme, že existují pouze dva otevřené pozemní přechody do této země, a tím je přechod ze Súdánu a z Džibutska. První na ráně byl ten súdánský, a tak jsme se logicky rozhodli o to pokusit. Jenže pár dní před tím nás začala kontaktovat e-mailem i telefonicky eritrejská ambasáda z Chartúmu a tvrdila, že přechod je již uzavřen a že není jiná možnost, než letět.

Jejich informační sprcha ve stejném duchu ale pokračovala každý den, připojila se i ambasáda z Berlína. Ještě se mi nikdy nic podobného nestalo, aby měla nějaká ambasáda takovou starost, kde jsme a kam jedeme. Přišlo nám to přitažené za vlasy. Shodli jsme se, že zjistíme, jaká je pravda a další den jsme se vydali na 800 kilometrů dlouhou trasu do města Kassala, odkud to je do hlavního města Eritrey jen 400 kilometrů.

Asi 200 kilometrů před Kassalou začalo přibývat vojenských kontrolních bodů, někdy jich bylo i několik za sebou. Pár jsme jich projeli, ale na jednom jsme se zasekli. Po dlouhém čekání, kdy bylo jejich záminkou ověřování platnosti dokladů, přijel nějaký generál s kabátem plným vojenských ocenění.

Začal nepříjemně gestikulovat a jediné, čemu jsme rozuměli, bylo, že nás mohou zavřít. Pochopili jsme, že dál nemůžeme a to ani do města Kassala. Atmosféra nebyla dobrá, naše obvyklá taktika neomalenosti a jemné drzosti i legračního vzdoru by zde evidentně nezabrala, naopak by nám s největší pravděpodobností uškodila. Nezbylo nám nic jiného, než se otočit a být rádi, že jsme rádi.

Aniž by nám bylo jasné, proč nemůžeme dál, instinkt nám velel, ať se na to vykašleme a jedeme zpět směr Chartúm a Etiopie. Džibutsko máme samozřejmě také v plánu a máme tam vízum, pokusíme se tedy do Eritrey dostat z této strany. Nic jiného nám nezbývá.

V příští reportáži o expedici ALL AFRICA 2013 se dozvíte, jak jsme se dostali ze Súdánu do Etiopie a také o první památce UNESCO na naší trase.