První zemí, jež odstartovala naše poznávání Afriky před několika lety, bylo Tunisko, kam jsme dorazili po vodě trajektem z Janova. Dva a půl týdne jsme brouzdali křížem krážem touto turisticky známou destinací. Na severu po pobřeží, kde se nachází nejsevernější místo Afriky – Ras Endjella až k alžírským hranicím. Od Mekky pro chudé - Kairouan, čtvrté nejposvátnější muslimské město, napříč daleko na východ k vodám Středozemního moře na mys Africa. Zpátky k alžírským hranicím a dolů přes původní úkryt Berberů na vrcholu Table de Jughurta, přes obrovské solné jezero Chott el Jerid na jih do bílých i oranžových pouštních písků. První zkušenost v písečných dunách za branou pouště nám připravila i fázy vyprošťování. Naštěstí kousek od civilizace s dostatkem vody a potravin.
Kamením a skalami jsme se přidrkocali k Libyi. Ta si nás moc neužila, vzali jsme to hopem, neboť Kaddáfí do své země nepustil nikoho bez průvodce, a pořádný průvodce také něco stojí. Tím se cestování po této, jinak nádherné pouštní zemi, stává drahým až luxusním. Na hranicích na nás čekal brýlatý trpaslík v nažehleném obleku s kufříkem v ruce a už z dálky mával oprýskanou žlutou libyjskou značkou v ruce. Vše bylo domluveno a objednáno dopředu, byrokracie tedy netrvala dlouho.
Cesta Saharou
Abychom alespoň něco ušetřili, tak jsme si ho nastěhovali do auta. Na 4 dny se uvelebil na předním sedadle a já se mačkala na zásuvkovém systému místo lednice. Vyrazili jsme napříč saharskou zemí, pěkně podél pobřeží. Z každého domu a každého bilboardu se na nás culil neoblomný sebezbožňující se diktátor, celým jménem Muammar Muhammad Abu Minyar al-Gaddafi. Měl se děsně rád, bohužel však skoro jediný.
Být v Libyi a nezastavit se ani u jednoho z pokladů země by byl hřích. Nádhernou velice zachovalou památku po Féničanech, starobylé město Leptis Magna, rozkládající se na pobřeží Středozemního moře není možné objet bez povšimnutí. Zmačkaní z auta jsme se protáhli při procházce amfiteátrem, trhem, lázněmi nebo dokonce nevěstincem, ten zajímal našeho průvodce ze všeho asi nejvíce. Expres pouť po této zemi jsme zakončili návštěvou válečného pohřebiště Tobruk. Myslím, že náš průvodce byl rád, že ve zdraví a bez úhony dorazil na hranice a zbavil se nás. Že jezdit v Libyi je jako ruská ruleta ví asi každý, a jsou na to zvyklý, ale že by za volantem seděla ženská, to už je trochu moc...
Po 1800km jsme přejeli hranice plné byrokracie do země pyramid, nádherných pouštních oáz a pozoruhodného barevného podmořského světa. Egypt byl první zemí, kde jsme strávili poněkud více času. A to hned dva měsíce, courali jsme se tajemnou a romantickou oázou Siwa, Bílou a Černou poušťí poblíž Bahariya, a oázou Dakhla plnou zajímavých islámských pamětihodností a velice pohostinných lidí. Trochu nervů jsme ztratili v hektické Káhiře, kde jsme měli i první špatnou zkušenost s českými úřady. Na rozvrzaném voru jsme se přes Suez dostali až na Sinai, egyptský divoký západ.
Suché, kamenité a nehostinné místo, jehož pláže jsou omývány jedním z nejkrásnějších moří světa. Podnikli jsme výstup na horu Gebel Musa neboli Mojžíšovu horu s pražícím sluncem nad hlavou, nebylo tedy divu, že jsme se nechali zlákat chladivými vlnami Rudého moře. Podmořský svět a korálové útesy jsou zde tak barevné a nádherné. Nedá se to jen tak obejít a tak se z nás stali potápěči. Pro potápění je Rudé moře ráj, viděli jsme spousty nádherných míst a vodních živočichů.
Žádné předsudky
Podél řeky Nil, nejdelší řeky světa jsme se přes Karnak, Údolí královen a Abu Simbel dostali do přístavu Aswan, odkud jsme jedinou možnou cestou vyrazili do Súdánu, trajektem po jezeře Nasser. S trochou obav jsme svěřili naše auto se všemi věcmi na „kocábku“ a nastoupili na jinou, větší (po africku) luxusní loď. Jezero skrývá spousty pokladů zatopených nubijských vesnic. Archeologové odvedli bezvadnou práci právě na Abu Simbel, historická památka, která byla kousek po kousku posunuta o 65m výše od hladiny jezera Nasser. Naserovo jezero, neboli Asuánská přehrada byla postavena na řece Nil a způsobila zatopení nubijského okolí. Vzala s sebou nejen domorodé vesnice, ale i pradávné chrámy.
Za tři dny jsme opět seděli na sedačkách Nissana, časově se posunuli zpět do 15tého století a spolu s malajskou rodinou a holandským párem, které jsme poznali při nakládání aut a užili si s nimi mnohahodinové cesty na palubě obrovské lodi mezi 5× denně se modlícími muslimy, jsme sjížděli k hlavnímu městu Súdánu – Chartúm. Tam se naše cesty rozdělily. My čekali peklo a zatím přišel ráj. Vstřícní, přátelští a pohostinní súdánští lidé s úsměvem na tváři s námi popíjeli kávu u kávové lady a o své zemi s nadšením vyprávěli. I tady v zemi černých lidí, jak Súdán nazvali středověcí muslimové, je nespočet nádherných míst jako stvořených ke kempování. V Chartúmu jsme poznali nejen několik súdánských Arabů, kteří nás částečně zasvětili do tajů této země, a v jednom obrovském národním kempu, jsme se poprvé setkali s těmi nejčernějšími z černých. Předsudky se ztráceli.
Jak setřít bílou barvu
Naším cílem byl právě západ a jih, kde začínají jedni z nejzajímavějších kmenů Afriky. Na západ do Dárfúru nám nebylo vydáno povolení, neboť peklo v této oblasti neskončilo a asi ani brzy neskončí. Ovšem pohoří Nuba, příhraniční oblast dnešního Jižního Súdánu, je také velmi zajímavá. Dlouhá léta krvavých bojů několika občanských válek a genocidy odstřihly tuto část od okolního světa. Byli jsme jedni z hrstky Evropanů, kteří se těmito končinami brouzdali, pokud jsme„bělocha“ potkali, byl většinou zavřený ve své Toyotě s nápisem UN, Červeného kříže či jiné pomoci a mezi domorodce se moc nevměšovali. V takovém případě, kdy je člověk odlišné kůže v takové oblasti, je cestování a poznávání ráj. Místní lidé byli nejprve překvapeni, ale za chvilku roztáli a vřele nás u nich v Kadúglí vítali.
  |
U dětí byla reakce poněkud horší, nebo spíš jiná. V roce 1983 se zastavil veškerý cestovní ruch, 22 let války nebylo vidět jiné barvy kůže než černé. Pro ty malé bezstarostné děti to bylo nepochopitelné, většinou se báli a plakali. Když nakonec zjistili, že si s tou osobou s divnou barvou kůží ostatní povídají, a ve spousty případech slušnou angličtinou, začali nás pošťuchovat, sahat nám na ruce a utírat tu bělobu z naší kůže. Každý by rád byl v malinkém okénku té krabičky, kterou jsme nosili na krku. Foťák byl v tu chvíli nejzajímavější a my byli středem pozornosti.
Užili jsme si tu i pěknou saunu. Přes den hodně přes 40°C a v noci jen krůček na 28°C. Jenže s Kadúglím, i přesto, že tam bylo báječně, jsme se neloučili úplně bez problémů. Vysoké horečky, a těžké zdravotní potíže mě postihli těsně před odjezdem. Věřte, v takovém horku se špatně marodí. Zázračné bylinky a semínka mě postavili alespoň trochu na nohy a my mohli pokračovat dál. Jednu z nejzajímavějších částí cesty jsme, se svatebním zdobením Hennou, po měsíci opouštěli směr Etiopie.
V čase jsme se posunuli opět jinam. Tentokrát ze Súdánu o 600 let vpřed, do 20 století. Do přeplněné Etiopie. Po otřesné cestě jsme se rychlostí 30km/h dodrkocali k pohoří Simiens, kde se také pyšní nejvyšší hora této hornaté země Ras Dashen 4620m a bydlí tu i endemický druh paviánů dželada. Málo času a neustálý boj s žebráky nás hnal kupředu. Objeli jsme Lalibelu a jiné klenoty a hnali se napříč zemí za hyenami. Nikdy mě nenapadlo, že budu stt tváří v tvář jednomu z nejnebezpečnějších a nejodpornějších zvířat africké buše. I přesto, že nás boj s žebráky hnal ze země pryč, i tak jsme se zdrželi měsíc. Etiopie je kávovým rájem. S jídlem na tom také nejsou špatně. V Harer, domově hyen jsme se nechali zlákat k posezení v příjemné etiopské restauraci. Kozí kotlík a obrovská nakyslá placka injera s několika druhy omáček, luštěnin a mas. Injera je národní jídlo, a tak nechybí v žádné hospůdce a restauraci. Po večeři káva, to si člověk vážně nemůže nechat ujít. Příprava je učiněný rituál, čerstvě pražená a servírují ji v krásných hliněných konvičkách do malinkých šálečků.
Alkohol a tabák
Etiopská krajina je nádherná, kopcovitá, zelená a malebná. Ovšem plná, spíš až přeplněná. Na 1 km2 je vměstnáno zhruba 80 obyvatel (dneska už asi zase o pár víc). Člověk si nemůže ani pořádně odskočit, aby mu k tomu neštěbetal tucet místních. S domorodci jsme navíc neměli nejlepší zkušenosti, vystřelili jsme tedy do míst tradičních kultur, kam jsou přitahovány kroky téměř každého cestovatele – Údolí Omo (Omo Valley). Sobotní trh nabídl barevné pokoukání, domorodci z mnoha kmenů si sem přišli doplnit zásoby.
Nejrušnější ovšem byla část, kde se prodával alkohol a tabák. Podroušení Mursiové a Hamaři se pak motali po cestách do svých vesnic. Cestovatelský bůh byl zrovna vzhůru a seslal nám samotného hamarského náčelníka malé vesničky v bílé Toyotě, aby nás vymotal ze spleti cest, cestiček a pist. Nakonec jsme u něj ve vesnici strávili poslední noc při podivné místní večeři. Podávaly se sorgamové šišky, teplé mléko a káva. Vše servírováno v kalabaších, což je vydlabaná usušená dýně sloužící jako talíř, hrnek, naběračka, peněženka a podobně. Večeři zakončil ceremoniál přivolávání boha dešťů. Jižní Etiopii a severní Keňu zasáhli největší sucha. Kolem chatrčí postavených z materiálu „co vítr dal“, patřících kmeni Dasaneč jsme opustili pátou zemi putování.
Jak jsme přejeli keňské hranice a jestli se dostali do cílové destinace se dozvíte v příštím dílu.
