Již v roce 1907 bylo na severu dnešní Namibie vyhlášeno chráněným parkem území o rozloze přibližně osmdesát tisíc kilometrů čtverečných. Postupem času se zmenšovalo, až na současných 22.912 km² (o něco více než dva Středočeské kraje dohromady). Z toho samotná pánev má 4.731 km², zbytek parku jsou travnaté pláně, dolomitové skály, křoviska, lesy a několik menších pánví sezónně naplněných vodou.
Vyschlé jezero
Díky geologickým změnám před miliony let bylo dno pradávného jezera vyzdviženo (1100 m n. m.), následkem toho vyschlo, stejně tak i řeky přivádějící vodu. Pokud přijde na přelomu roku dost dešťů, pánev se někdy i zčásti zaplní. Jinak jsou pro zvířata jediným zdrojem vody napajedla při jižním okraji pánve. Po celém parku je 32 přírodních napajedel, ale jelikož některá v sušších obdobích roku vysychají, bylo zřízeno i 35 umělých a pomocí čerpadel plněných napajedel. Jsou to nejvhodnější místa k pozorování zvěře. Národní park Etosha je oplocený (cca 1700 km plotu), zvěř tedy nemůže volně migrovat (narozdíl např. od parku Chobe v sousední Botswaně), ale zase je tak více chráněna.
První setkání se slony
My vjíždíme do parku východní Von Lindquistovou branou. Po deseti kilometrech jízdy po asfaltové silnici lesem stromů tamboti dorážíme do ubytovacího resortu Namutoni. Po zaplacení poplatků a postavení stanu se vydáváme ještě na cestu kolem Fischer’s Pan, jedné z menších pánví přímo sousedících s Etoshou.
Na pláních se pasou stáda zeber, antilop, žiraf a pakoňů. U napajedla Aroe pozorujeme dvojici slonů, která se mazlí choboty, dávají si vzájemně napít, bublají do vody a až když se k nim začala blížit mohutná samice, zjistili, že jsou oba samci. Sloni přicházejí ze všech stran, jeden na nás dokonce útočí, stojíme mu v cestě k vodě a asi nemá dobrou náladu, jen se proti autu rozeběhl, ale po pár metrech zpomaluje a už zdánlivě v klidu nás obchází.
Pobyt v parku
Ubytování je uvnitř parku možné jen ve státem vlastněných resortech Namutoni, Halali a Oukaukuejo. Ty jsou také oploceny, brány se zavírají a otevírají v předem přesně daných časech, v závislosti na východu a západu slunce - pozdní příjezd do kteréhokoliv z kempů je pokutován.
V každém z nich je restaurace, jednoduché až luxusní bungalovy a chatky, kempová místa s elektrickými přípojkami a sociálním zařízením, plavecký bazén, malá samoobsluha, čerpací stanice atd. My jsme předem neměli nic zamluvené, vždy bylo všude dost míst na stanování, dostupnost jiného druhu ubytování jsme nesledovali.
Kdy park navštívit?Vhodné období pro návštěvu je od dubna do listopadu, kdy bývá pěkné počasí, ale občas v noci i velmi chladno. V prosinci přicházejí deště, jsou-li vydatné, plní se i vyschlá koryta řek a napájí pánev. Méně srážek je jistějších v březnu a dubnu, pořád ale bývá občas zataženo. Nelze však říci, že by nějaká část roku byla k návštěvě méně vhodná. V období naší zimy a jara, kdy je vláhy hodně, se zvířata více pasou a jsou roztroušena po parku, během léta a podzimu se stahují na dosah napajedel. |
Pohyb mezi divokými zvířaty
Ráno stráž přesně na čas bránu zase otevírá, většinou už před ní stojí kolona vozidel s turisty natěšenými na probouzející se divočinu. Výhodou parku je, že lze v něm jezdit vlastními auty, bez větších problémů i osobákem s náhonem jen na 2 kola. My měli Hyundai Getz a projeli jsme všude, bylo ale období sucha.
Je zakázáno otvírat u vozidel dveře a vystupovat. Na motocyklech a v kabrioletech se sem nesmí. V parku jsou na šesti místech částečně oplocené toalety a pikniková stanoviště, kde je opuštění vozidla povoleno. Nacházejí se na místech, kde je nižší šance střetu s nebezpečným zvířetem, ale spoléhat se na to nemůžete. Užitečné rady, jak se chovat při setkání se zvířaty, naleznete i v níže uvedeném knižním průvodci.
Resort Halali
Druhý den se hned po otevření brány vydáváme na jihozápad. Po pár set metrech potkáváme tři lvice, které nám apaticky kříží cestu. Během dne ještě pozorujeme kromě zeber, antilop a pakoňů i stádo žiraf a buvolců káma, šakaly a přímorožce.
V resortu Halali zase nejdříve vyřizujeme běžné formality, stavíme stan a po lehkém obědě a vyprání prádla se vydáváme na vyhlídku Etosha, která leží asi jeden a půl kilometru v samotné pánvi. Je to vlastně jen ohraničená cesta s otočkou, žádná vyhlídková konstrukce, nic takového není v celém parku.
Další důležité odkazy: |
Obyvatelé parku
Pro mě se symbolem parku Etosha stala zebra. Ještě v druhé polovině 20. století žilo v parku více než tři sta tisíc těchto lichokopytníků, stav byl po zmenšení parku zredukován na současných asi patnáct tisíc. Početnější je zřejmě populace antilop skákavých, těch bývaly miliony, ale to bylo také v době, kdy byl park větší. Tyto dva druhy se často pohybují spolu.
V jejich společnosti se dají vidět i pakoně žíhaní. Potkáváme je spolu často, jak u napajedel, tak i ve velkých stádech pasoucích se na pláních. Populace slonů afrických není nijak redukována, naopak se úspěšně rozrůstá, jejich počet se odhaduje na dva tisíce kusů. Nosorožci jsou už také běžnější, dvourohých je již přes 300, je však štěstí se s nimi setkat přes den. V noci je ale u osvětlených napajedel pravděpodobně uvidíte.
Sloni v NP Etosha.
Žiraf si určitě všimnete, se šelmami je to horší. Šakali, lišky, hyeny a lvi se pohybují i poblíž cest, gepardy, levharty a karakaly jen tak nezahlédnete. Kromě šelem a velkých zvířat se zde vyskytují želvy, veverky a mnoho druhů ptáků, např. pštrosi, orli, supi, čápi, dropi, jeřábi a snovači. Park je nádhernou přehlídkou zvěře typické pro Afriku.
Resort Okaukuejo
Další den se přesunujeme do resortu Okaukuejo. Cestou potkáváme mimo již uvedené i hyeny, jeřáby rajské, dropy, toko žlutozobé a rudozobé. Po ubytování ještě navštěvujeme druhou a poslední vyhlídku na pánev Etosha, Pan. Večer zase trávíme u osvětleného napajedla pozorováním nosorožců.
Předposlední den začínáme v koloně čekající na otevření brány a směřujeme do Strašidelného lesa (Sprokieswoud). Je to les stromů Moringa ovalifolia, tvoří kmeny a větve bizarních tvarů, dřevo je křehké, lehké a kořeny nesahají příliš hluboko. Část lesa je oplocena, ale zarůstá křovinami a travou, okolo je vše pěkně spaseno.
Rozhled z věže, kemp Okaukuejo.
Kousek odsud pozorujeme lovícího Hadilova písaře. Vracíme se na hlavní cestu a jedeme kolem vyschlé přehrady Charl Marais k napajedlu Ozonjuitji m'Bari, je tady jen stádo antilop skákavých.Dál po hlavní cestě už nemůžeme, do západní části parku mají povoleno vjezd jen místní touroperátoři, k západní bráně Galton je to odsud ještě asi 150 km. Otáčíme se a jedeme kolem napajedel Leeubron, Okondeka a Wolfsnes zpět do Okaukuejo. Obědváme na vyhlídce na napajedlo, pořád přicházejí a odcházejí stáda zeber, úžasné, pak lenošíme u kempového bazénu a večer zase díky žárovkám pozorujeme hyeny a nosorožce.
Poslední, pátý den, od rána jen pozorujeme cvrkot u napajedla Okaukuejo, v poledne se s těžkým srdcem vydáváme na jih, už zase po pěkné asfaltce, k patnáct kilometrů vzdálené jižní bráně Ombika. Silnice vede lesem mopanů motýlových, nedaleko napajedla Ombika míjíme pár slonů klidně spásajících listy keřů. Loučení s národním parkem Etoshaje tak nakonec docela dojemné.
Martin Pluhař, HedvabnaStezka.cz
