Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

’Novozélanďané vaří nejdéle čtvrt hodiny, česká jídla jsou pro ně složitá’

Češi v cizině

  6:59
Jan Buchar se na Nový Zéland přestěhoval kvůli své přítelkyni. Zprvu nevěděli, co mají čekat. Nakonec sehnali práci na farmě a věnují se včelám. „Když jdete na Novém Zélandu do supermarketu, venku je zima a potkáte člověka v péřové bundě, který si vykračuje bos. Je to tam velmi normální. Dále je pro mě nepochopitelné to, že chodí v ponožkách po zahradě, ale do domu pak vejdou v botách a ještě si dají nohy na stůl,“ říká. Server Lidovky.cz přináší další díl seriálu Češi v cizině.

Jan Buchar foto: Archiv Jana Buchara

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Když jsme s mou přítelkyní přijeli na Nový Zéland, už jsme měli zajištěno několik kontaktů na včelařské farmy. Jedna byla nedaleko od Aucklandu, kam jsme letěli. Z tohoto důvodu jsme se s majiteli dohodli, že budeme pracovat u nich. Má přítelkyně nevčelaří, ale já včelařím od svých dvanácti let, takže jsem už měl co nabídnout. Problém byl v tom, že majitelé byli velmi zvláštní a neuvěřitelně lakomí lidé. Bydleli jsme více než 20 km od nejbližšího města bez auta a dohoda byla, že budeme část naší pracovní náplně věnovat na ubytování a stravu. Problém byl v tom, že strava byla absolutně nedostatečná. Majitelé nám dávali 3 obložené chleby na celý den. Když jsme si chtěli cokoliv dojet koupit, tak to nebylo možné, protože 20km pěšky člověk neujde. Po několika málo dnech jsme zjistili, že majitelé mají pro sebe druhou večeři, navíc nám nedali slíbené množství peněz, tak jsme po docela ostré hádce odešli. V ten okamžik jsme si připadali jako nejsvobodnější lidé na světě. Měli dohodnuté místo u jiného, velmi renomovaného včelaře, který se k nám choval velmi laskavě a naši práci ocenil. Toto byla první a na dlouho jediná špatná zkušenost s Novým Zélandem. Možná to bylo moc dobře, že jsme byli pak víc spokojení.

Kdo je Jan Buchar?

Na Nový Zéland jsem odjel kvůli přítelkyni, která byla naočkována svou kamarádkou, co se právě odtamtud vrátila. Když jsme se jednou dohodli, že tam tedy pojedeme a vyzkoušíme nějaký jiný životní styl, shodli jsme se, že nebudeme jako tisíce dalších mladých lidí, trhat někde v sadu jablka, ale budeme dělat to, co umíme. Oba z vysoké školy- lesnictví, nebo budeme dělat to, co umím já dobře a jí nevadí -  včelařství. Tento plán nám vyšel. V současné době pracujeme na farmě, která má přes léto 7000 včelstev a majitelé si naší práce váží. Přítelkyně povýšila až na vedoucí medárny, kde má pod sebou šest Novozélanďanů a já dělám řadového včelaře. Rád pozoruji odlišnosti mezi našimi kulturami, mezi přístupem ke včelaření.
Domnívám se, že náš národ není tak zkažený, jak si mnozí myslí. Naštěstí nejsme tak přehnaně sebevědomí, jako jiné národy.  Doufám, že globalizace nesetře i to málo našeho, co nám ještě zbylo.
 

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
U nás v Česku je spousta zvyků, které mohou cizincům být proti srsti, nebo jim přijít zvláštní. Každý národ má něco. U nás je zvykem přezouvat se v bytě. Tam ne. Myslím, že to je dobrý zvyk.  Pro Novozélanďany je to ale velmi zvláštní. Pro nás je zvláštní, když jdete na Novém Zélandu do supermarketu, venku je zima a potkáte člověka v péřové bundě, který si vykračuje bos. Je to tam velmi normální. Dále je pro mě nepochopitelné to, že chodí v ponožkách po zahradě, ale do domu pak vejdou v botách a ještě si dají nohy na stůl. Myslím, že si tam málo váží práce druhého člověka. Tím, že ten druhý musí neustále někde uklízet. Dále mi přijde velmi zajímavý zvyk to, že není obvyklé napít se alkoholu přes týden. Například zvyk dát si po práci tři piva a dost tam není. Novozélanďané velmi často přes týden nepijí, ale v pátek a sobotu požívají alkohol tak nezřízeně, že se zpijí pod obraz. Toto se v Česku opravdu moc nevidí.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Do Česka se rozhodně vrátit chci. Mám zde rodinu, přátele a tuto zemi mám rád. Jsou věci, které mi v Česku opravdu vadí. Na Novém Zélandu je mnohem vyšší vymahatelnost práva, nižší korupce a mnohem lepší politická kultura. Někdo říká, že se u nás Češi na sebe jenom mračí, nejsou ochotni pomoci a tak podobně. Nevidím to tady tak špatně. Umím se vžít do role policisty na letišti v Ruzyni - nemůže se celý den jenom usmívat. To prostě nejde. Stejně tak holka za kasou v supermarketu. S jejím platem a zodpovědností bych se neusmál, ale rovnou brečel.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
V cizině pokaždé našim přátelům vaříme česká jídla. Vždy jsou nadšeni a doporučují nám, abychom si otevřeli restauraci. Když ale přátelé vidí, že připravit naše jídla netrvá 15 minut, říkají, že je to velmi složité a tudíž pro ně nevhodné. Nechtějí uchopit myšlenku, že na dobré jídlo si musíme počkat. Ale stojí to pak za to! Naučili jsme se i péci chleba podobný tomu našemu, ale chybí nám žitná mouka. Naštěstí už jsme se naučili dělat knedlíky smícháním hladké mouky s krupicí. Pak taková svíčková, houbová nebo jiná omáčka, tím vždycky překvapíme na gurmánské akci.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Děti nemáme, zatím. Až budeme mít, tak je budeme vychovávat doma v Česku. Je třeba udržovat českou populaci a také je důležité to pozitivní ze zahraničí a cest šířit doma. Přes děti je to jedna z možných cest. Myslím, že je třeba této zemi vrátit to, že nám dala vzdělání a kulturu. Tím, že budeme děti vychovávat tady, budeme udržovat alespoň to, co nám z naší kultury, zvyků a tradic zbylo a tím se bránit postupné hamburgerizaci.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Asociací je celá řada. Na Novém Zélandu o naší zemi je poměrně velké povědomí, ovšem buďto lidé ví strašně moc (navštívili Prahu, Český Krumlov a znají nějaké naše výrobky) nebo nic a  ti lidé tvrdí, že Československo je komunistická země a máme se tu velmi špatně a oni nám tam posílají máslo a my jim za to posíláme automobily Škoda 120 GLS.  Já, jakožto velký patriot jim ale velmi trpělivě vysvětluji, že situace se již dávno změnila a už jen fakt, že jsem tam a nežádám o azyl nasvědčuje to tom, že se u nás tak špatně nemáme. Potom se porozhlédnu kolem sebe v jejich bytě a ukážu jim předměty vyrobené v Česku a oni se nestačí divit, že jim svítí nad hlavou český křišťálový lustr, pečou v zapékací míse ze Sázavy, u sousedů zaparkovaná Škoda Octavia, vystřelí si z české kulovnice připijí si pivem z Budějovic. Potom se naopak ptají, zda jíme jejich jehněčí nebo máslo. Takových situací jsme zažili hodně. Asi před měsícem nás v Česku navštívil náš šéf s manželkou. Oni moc nevěřili našemu vyprávění, jak tu žijeme. Nicméně to riskli a přiletěli. Když jsme je vyprovázeli na další cestu po Evropě, říkali, že mají z naší země mnohem lepší pocit než z Rakouska, odkud k nám přijeli. To mě velmi potěšilo.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Když jsme na Zélandu, tak moc politiku nesleduji, protože jejich TV zprávy jsou dost nudné. Protože tamní kriminalita není tak veliká, reportéři nemají o čem hovořit. Když už tedy někdo někoho vykrade, tak to probírají tři dny a je to hlavní téma. Pokud už je ale nějaký politický problém nebo skandál, tamní politici zpravidla sami odstupují z funkcí. U nás se koryt drží zuby nehty a tvrdí, že za to může minulá vláda.

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha