Úterý 16. dubna 2024, svátek má Irena
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Angola, vraky lodí a mosty uprostřed ničeho

Cestování

  6:43
Ráno odvážíme auto do servisu. Rozhodli jsme se, že využijeme přátelské povahy místních opravářů a nečekaně nízké ceny za jejich práci, navíc se specializují na Land Rovery. Necháme opravit tekoucí olej z motoru, který nás trápí již 30 000 km. Zakázku přebírají bez zbytečných řečí, ale má to jeden háček. Musíme pro hlavního technika poslat taxi. Ujišťujeme se, že rozumí tomu, co potřebujeme a odcházíme.

Rezavé vraky na pobřeží působí hrozivě foto: Alexandr Bílek

Vydáváme se na obhlídku města, kde se nachází desítky koloniálních budov a zajímavých zákoutí, což nám zabere celé dopoledne. Pak se už jen líně šouráme podél moře k vrakům, které jsou vidět v dálce. Jsme středem pozornosti, podél moře polehává v písku bezpočet mládeže, povídají si a smějí se, ale jakmile procházíme kolem nich, všechna legrace končí, debaty jsou přerušeny a nikdo z nich z nás nespustí oči. Pár odvážlivců se zvedá a pomalu jde za námi, jakoby měli v úmyslu jít tím samým směrem od samého začátku, ale drží se nás po celou dobu v respektující vzdálenosti a se zájmem nás sledují. Když zastavíme, zastaví taky. Když se otočíme, otočí se taky. Je to vtipné. Párkrát zastavíme a začnu na ně přátelsky mávat, ale jen málokdo se odhodlá k podobné reakci.

Vraky jako dokonalá kulisa

Vraky tu odpočívají dva, jeden je již úplně po smrti, leží tu již jen zbytky strojovny, motor a jiné masivní kovové součásti. Druhý, asi o 2 km dále, zprvu vypadá jako jen zrezavělý ale netknutý, jakmile se však přiblížíme a nakoukneme skrz díru v trupu, není tam vůbec nic, jen širé moře. Celou loď si již živel vzal, zachovalá strana, která nebyla vystavena letitému intenzivnímu vlnobití, tak vypadá spíše jako dokonalá filmová kulisa, ale je již otázkou velmi krátkého času a vše zanikne ve spirále zapomnění. Mladík, který se k nám odvážil přijít nejblíže, nám ukázal krátké akrobatické divadlo, které můžete vidět v přiloženém videu. Odměníme ho školními potřebami a pak nás doprovází přes soukromé pozemky na hlavní silnici, kde se loučíme.

Procházíme chudými zákoutími plnými odpadků a postávajících nebo posedávajících lidí pod improvizovanými přístřešky. Párkrát uděláme kšeft místním prodavačům, tu si koupíme banány, tu zase ananas a tamhle zase sušenky. Mladíci posedávající ve stavebním kolečku se na nás culí a naznačují, že když se posadíme, odvezou nás. S díky odmítáme, ale nějaký dolar od nás za svůj široký úsměv dostávají na přilepšenou.

Vyzvedáváme si auto až pozdě odpoledne, všichni se tváří spokojeně a vypadá to, že oprava byla úspěšná. Ve směnárně jsme dostali nejlepší možný kurz, za 150 USD 25 000 KZ, což nám vychází přesně na opravu. Každopádně jsme rádi, že jsme se k tomu kroku odhodlali, protože za tutéž práci kdekoliv jinde bychom zaplatili několikanásobně víc. Dělalo na tom pět chlapů sedm hodin za 3.500 Kč.

Opuštěné obří mosty uprostřed ničeho působí bizardním dojmem

Původně jsme se chtěli vrátit do vnitrozemí a jet po hlavní silnici do Luandy, hlavního města Angoly. Chtěli jsme se již trochu posunout a vyhnout se případným potížím v terénu. Občas máme takový pocit, že by se nemělo jít problémům naproti, zvláště když na trase nemáme žádný plánovaný cíl. Jenže právě cestování místy, kam by žádný rozumný řidič dobrovolně nejel, přináší ty nejlepší a nejméně čekané zážitky, takže když to jde, volíme vždy spíš než dobrou cestu tu horší. Z mapy je zřejmé, že podél pobřeží vede kus silnice, která je evidovaná jako asfaltová, pak asi 200 km prašné a následuje zase 50 km asfaltové do měst Benguela a Lobito.

Mapa je stará 5 let, a tak si říkáme, že už tyto dva úseky určitě za tu dobu spojili. Přímo se to nabízí, proč by dělali asfaltku do odlehlých míst, pokud by nevedla opravdu někam? Ale je to Afrika, takže jak brzy zjistíme, je to samozřejmě úplně všechno jinak. Mostoví inženýři evidentně předběhli silničáře o několik let. Do města Lucira skutečně vede asfaltka, ale těsně před vjezdem do hornatého terénu končí. Následuje 170 km úsek přes hory, jedeme průměrnou rychlostí 20 km/h, všude je prach a kamení. Za celou dobu nepotkáme ani jedno jediné auto a trvá nám to přejet celý den.

Holky mají pevně přivázaná prsa špagátem, až nás to za ně bolí. Jiné se zase...

Určitou naději však pro tuto oblast předurčuje asi 20 profesionálně postavených obřích mostů, které jsou v různých fázích výstavby, většina z nich je již ale kompletně připravena na napojení. Jenže nikde není sebemenší náznak jakýchkoliv příprav na stavbu silnice, natož že by se na ní makalo. Mosty stojí opuštěné v horské krajině stovky metrů od kamenité cesty, zasazené do strání, obklopené velmi strmými svahy nebo v úplně volném prostoru. Někdy to působí jako by spadly z měsíce. Nevedou k nim žádné příjezdové cesty, dokonce zde nejsou ani žádné vyjeté koleje, které zákonitě museli během stavby vzniknout, vše je zarostlé a opuštěné.

Holky se svázanými prsy

Těsně před příjezdem na pevnou silnici, v prudkém, téměř kolmém kopci sbíráme pár rajčat, která vypadla z nějakého náklaďáku. Jsou super, taková se u nás sehnat nedají. Voňavá, neforemná, nedokonalá. Vyndáme sůl a hned v nás mizí. Míjíme pár místních lidí, které s jejich souhlasem a samozřejmě za úplatu, fotíme. Holky mají pevně přivázaná prsa špagátem, až nás to za ně bolí. Jiné se zase myjí u studny a své malé spící děti mají opodál položené v písku. Docela nás ta cesta vydrncala.

Na tržišti koupíte cokoli. Tahle žena prodávala ryby
Praní prádla v Angole

Jak se dozvídáme od místního starosty, který nás oslovil u benzínové pumpy, v roce 2008 vláda s velkou slávou u příležitosti nějakého sportovního svátku investovala do infrastruktury miliardu dolarů, což jsou na africké poměry slušné peníze. U nás by se za tu částku postavilo 25 km dálnice, tady dvacetkrát víc. Korupce je v této zemi skloňována ve všech pádech a prý právě ona stojí za tím, že peníze došly. Mosty tak budou stát osamocené prý ještě hodně dlouho.

Baia Farta – příkladná angolská vesnička

Zajíždíme do přímořské vesnice Baia Farta. Velká část vesnice je čistá a uklizená. Odpadků je sice pořád spousta, ale jsou pěkně na hromadách a připravené k odvozu, což vidíme v Angole poprvé. No vida, takže to jde! Neválí se všude po okolí, nebo alespoň ne v takovém množství, jako je obvyklé. Poprvé také vidíme popelářské auto, které nakládá odpadky. Chlapci mají roušky, neboť jen pohled na tu špínu musí být infekční a smrtelně nebezpečný.

Popelnice jsou bohužel v nejpokročilejším stavu rozkladu a nedokážeme si představit, jak by je mohl někdo vůbec uchopit a vysypat. To je spíše na odvezení celé popelnice na skládku. I tento hnus je ale za určitých okolností fotogenický, především když se v odpadcích hrabou prasátka, slepice a psi, chlapi klábosí opření o ploty, opodál hrají kluci fotbal a krásné dívky v neuvěřitelně čistých šatech, uprostřed toho všeho marastu kojí své potomky nebo si povídají o úrodě. To celé tvoří dokonalou koláž barev a „vůní“.

Obrovská hejna much

U moře probíhá obchod s rybami, což je běžná činnost ve většině přímořských vesniček, kde je hlavním zdrojem obživy právě rybolov. To je přesně to, co hledáme. Jistota zajímavých rozhovorů s místními a nekonečná studnice dobrých fotek. Staré barevné loďky, ženy sedí na zemi u obrovských hromad ryb, které jim muži vysypali do písku bezmyšlenkovitě, a za pomoci dokonalých zautomatizovaných pohybů je otvírají a suší, nebo je jen hromadí na sebe. Lodičky se pohupují na klidné hladině a občas jedna o druhou zavržou.

Zbytky lodě na pobřeží

Procházíme mezi nimi, jsme opět středem pozornosti. Lidé často chtějí vyfotit, sami od sebe na nás volají a pózují, aniž by se jich někdo prosill. Jen nechápeme, jak mohou tisícihlavá hejna much žít v tak neuvěřitelné symbióze s lidmi, kterou lze vidět právě zde. Jsou jich tisíce na metru čtverečném, ještě nikdy jsme taková hejna neviděli. Když se zvednou, vytvoří hnusný černý bzučící mrak, lidé ale na ně nijak nereagují, jen když jim vlétne pár kousků do pusy, odplivnou si. Když se ale k moři přiblížíme, je plné plovoucích zbytků od ryb a šupin, ve kterých se prohání místní děti. Vůbec se nám do té vody nechce. Za městem rozděláváme oheň a jdeme spát, ráno chceme dorazit do hlavního města Luanda.

Autor:

Pylová sezóna: Jak poznat alergii u svých dětí?
Pylová sezóna: Jak poznat alergii u svých dětí?

Alergie je nepřiměřená reakce imunitního systému na běžné, obecně neškodné látky v okolním prostředí. Taková látka, která vyvolává alergickou...