Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Bílá paní, pobřeží koster a prapodivné rostliny

Cestování

  6:36
Brzo ráno, ještě dlouho před svítáním, opouštíme nádherné a romantické místo položené mezi skalisky plné netopýrů a stovek drobných zvířátek, kde byl fantastický výhled na pohoří Mt. Brandberg. Ještě není ani pět hodin, ale chceme dojít ke starým malbám co nejdříve a současně chceme využít ještě zavřené pokladny a vyhnout se tak nutnosti brát sebou průvodce.

Jedná se o pobřeží dlouhé asi 500 km a patří prý mezi nejnehostinnější místo na světě. Domorodci mu říkají „Místo, které bůh stvořil z hněvu“. foto: Alexandr Bílek

Místní vláda si památky velmi váží a cítí zde velký turistický potenciál. Postavila zde bránu, pokladnu a licencovala turistické průvodce.

Korytem řeky k vzácné památce

Auto necháváme pod dohledem přiopilého hlídače, a přestože nám vrávorající se vnucoval své služby a chtěl nás doprovodit, s díky jsme odmítli. Přesto s námi kousek šel, ale našemu tempu nestačil, a tak se vrátil a hlídal nám alespoň auto a to tím stylem, že si lehnul přímo na kapotu. Ke skalnímu masivu se dá dostat asi po hodině chůze pískem, trávou, po obrovských balvanech a po vyschlém korytě řeky. Chvílemi se nám cesta ztrácela, ale vždy jsme našli stopy v písku, které nám nakonec ukázaly cestu. Okolní příroda působí majestátním dojmem.

Obrovské balvany, které se za staletí nakutálely do úzké rokle, působí skoro fantasmagoricky. Velmi vysoké svahy a kolmé skalní hřebeny v kombinaci s úzkým korytem vyschlé řeky, kterým procházíme, působí stísněně. Nádherné, jemné i hrubé, hebké i ostré, nízké a vysoké trávy, do kterých se vítr čas od času opírá a šustí s nimi, působí uklidňujícím dojmem, chvílemi si připadáme, že jsme na celém světě úplně sami, za což může především hluboké ticho šířící se tímto zvláštním prostorem a netknutá příroda. Procházíme kolem uschlých nebo zkamenělých kmenů stromů či jejich pozůstatků, které zasáhl už dávno mocný blesk, některé musíme složitě přelézat.

Brandenbergská Bílá paní

Dojít na místo trvalo asi hodinu. To, že jsme pravděpodobně v cíli, jsme zjistili díky bizardnímu plechovému komínku, který se lesknul v houští před námi jako něco, co do koloritu této přírodní scenérie vůbec nezapadá. Později jsme zjistili, že se jedná o trubku sloužící jako odvětrávání suchého záchodu, který zde byl postaven, aby turisté neočůrávali okolní přírodu. Kolem malého vzácného místa vedou schody a krátké dřevěné lávky. Velká informační tabule pak podrobně popisuje, o co tady vlastně kráčí.

Lidé malbu polévali vším možným, včetně třeba Coca-Coly, aby se barvy kvůli...

Krásné malby byly na skalní převis vytvořeny místními Křováky před zhruba 2 tisíci lety, vícebarevné a zachovalé malby podle odborníků působí spíše středozemním dojmem a převládá mezi nimi názor, že dřívější obyvatelé museli mít nějaké kontakty se středozemím Evropy, ale existuje více hypotéz. Bílá paní je štíhlá, měří 39,5 cm x 29 cm, drží luk a šíp, od pasu dolů je bílá, zbytek těla je hnědý až černý. Jedná se o nejvýraznější postavu ze všech. Obraz byl vytvořený z okru, dřevěného uhlí, manganu, krve a vaječného bílku. Malby byly objeveny na počátku 20.století a od té doby byly systematicky vážně poškozovány, stejně jako jiné malby v jiných částech Afriky, které jsme také navštívili.

Lidé malbu polévali vším možným, včetně třeba Coca-Coly, aby se barvy kvůli focení rozjasnily, čímž památku ničili. To, co zde vydrželo tisíce let, mohlo být velmi rychle zničeno. Vláda to na poslední chvíli zarazila. Dnes je povinnost odložit lahve i jídlo před památkou na věšáku před hlavní cedulí a až potom se může k památce dojít. Samotný převis byl nějakou dobu chráněn pletivem, ale po stížnostech turistů ho prý úřady odstranily a nahradily plotem. Nyní se lze před Bílou paní posadit, opřít se bradou o plot, prohlížet si toto impozantní dílo a rozjímat u toho. Asi půl hodiny zde posedáváme, užíváme si té krásy, vyšší přidanou hodnotou je právě fakt, že tu s námi není vůbec nikdo a to ani průvodce. Nemáme rádi, když nás pořád někdo kontaktuje, dohlíží na nás apod. Vracíme se k autu.

Fotka za 20 EUR

Po cestě máme ještě jednu malou zastávku, chceme se tu potkat s obyvateli kmene Himba, kteří jsou známí jako etnikum žijící v regionu Kunene (severní část Namibie) a v jižní části Angoly, odkud původně přišli. Jejich vzhled je velice charakteristický, jsou jen skromně ošaceni a hlavní důraz kladou na zdobení a úpravu vlasů. Ženy nosí ručně vydělávanou kůži z kozy nebo krávy kolem pasu, hruď a břicho se prakticky po celý život nezakrývá. Obuv spíše nepoužívají, nebo si ji vyrábějí ze starých pneumatik nebo kůže. Skupinka, na kterou narážíme, však působí velmi turisticky, za fotku chtějí nekřesťanské peníze, a tak jejich skoro vyděračskou nabídku s úsměvem odmítáme. 20 EUR za fotku? To jsou opravdu velcí střelci. Beztak máme v plánu v dalších dnech nedaleko hranic s Angolou najít vzdálené vesnice, kam se turisté jen tak nedostanou. Za hlasitého a nespokojeného halekání a mumlání odjíždíme.

ár kilometrů za bránou vybíráme spontánně první místo, ke kterému se však musí...
Přes celou bránu jsou dvě obrovské lebky a zkřížené hnáty, působí to dost...

Polodrahokam na střeše auta

Po cestě z města Uis směrem k pobřeží se povaluje obrovské množství polodrahokamů. Občas zastavíme a hledáme, říká se o této oblasti, že kdokoliv vyleze pár metrů od silnice, nemusí ani kopat, může jen sbírat. Pár růžových šutrů jsme našli a předháněli jsme se, kdo najde hezčí a větší. Každý jsme hledali na jiné straně silnice. Zatím měla Veronika větší štěstí ale jen do té chvíle, než jsem přitáhnul růžového obra, který se vymykal všemu, co jsme zde doposud viděli. Váhu kamene jsme odhadovali na 30 kg, ale později jsme zjistili, že má o 15 kg víc.

Po cestě z města Uis směrem k pobřeží se povaluje obrovské množství...

Je nádherný, čistý, skoro až průhledný. A netrvalo dlouho, snad jen pár vteřin, co jsme se po krátké mlčící odmlce podívali současně jeden druhému do očí a následovalo: „Néééé, to snad nemyslíš vážně? Proč ne? Povezeme ho tisíce kilometrů přes Angolu, D.R.Kongo, R.Kongo, Gabon a pak ho musíme ještě dostat nějak do letadla,“ nezapomíná mi Veronika připomenout. Ale protože nebylo myslitelné takového krasavce tady nechat, pěkně jsme ho očistili, zabalili ho do deky, šoupnuli ho do velkého zavazadla a přivázali ho ke střeše. Jen mohu prozradit, že po velkých útrapách, o kterých bude řeč v dalších týdnech, jsme ho opravdu přivezli domů a tento nádherný šutr s velmi zajímavou historií patří mezi dominanty UNESCOCLUBu v hotelu Hromovka ve Špindlerově Mlýně.

Místo, které bůh stvořil z hněvu

Jedeme podél pobřeží, je hustá mlha a vlhko. Za normálních podmínek je možné zahlédnout několik vraků ztroskotaných lodí, mezi nejznámější pak patří vrak lodi Winston. Máme ale smůlu, jsme rádi, že vidíme pár metrů před sebe. Přesto nám to nedá a pokoušíme se k moři dostat po vlhkém písku, ale velmi brzy zapadneme a máme co dělat, abychom auto dostali zpět na silnici. Vysíleni pokračujeme k bráně Národního parku Skeleton Coast (Pobřeží koster). Jedná se o pobřeží dlouhé asi 500 km a patří prý mezi nejnehostinnější místo na světě. Domorodci mu říkají „Místo, které bůh stvořil z hněvu“. Pobřeží dostalo svůj název podle velkého množství ztroskotaných lodí, všude se povalujících koster velryb a lachtanů. Pokud loď uvízla v této oblasti, byla v pasti. Na volné moře se kvůli silnému příboji dostat nemohla a ve vnitrozemí byla poušť Namib bez zdrojů pitné vody a potravy. Byla to tak jistá vstupenka na onen svět.

Pobřeží dostalo svůj název podle velkého množství ztroskotaných lodí, všude se...

Přes celou bránu jsou dvě obrovské lebky a zkřížené hnáty, působí to dost strašidelně. Uvnitř sedí precizně oháknutý úředník, který si nás pečlivě zapíše do knihy a po pár minutách pokračujeme dál. Nic se neplatí, jde jen o to, aby měli přehled, kdo se pohybuje v tomto parku. Pár kilometrů za bránou vybíráme spontánně první místo, ke kterému se však musí dojít pěšky. Jsme hrozně zvědaví, jak takové pobřeží koster vypadá a musíme přiznat, že vypadá přesně tak, jak název napovídá. U moře se povaluje obrovské množství všeho, co vyvrhly bouřlivé vlny na břeh včetně mnoha koster. Největší zde byla kostra asi 15 metrové velryby, částečně snědena, částečně vysušena, každopádně na ní bylo ještě velké množství masa. A stejné to je po celém pobřeží. Jsou zde mraky stop, prý tu jsou i leopardi, což dokazuje i zachovalá lebka u vstupní brány. Pohled na pobřeží působí jako by pobřeží zasáhla vlna tsunami. Není místečka, kde by něco nebylo. Dokonce i kontejner, který vypadl z některé zaoceánské nákladní lodi. Prázdný.

Staré těžařské zařízení na ropu

Zastavujeme se u jednoho vraku rybářské lodě, která tu ztroskotala někdy v sedmdesátých letech. Je zde ještě motor, kormidlo, části trupu apod. Nejfotogeničtější však je bývalé těžařské zařízení na ropu, které zda bylo postaveno v šedesátých letech, ale podle všeho nikdy nebylo spuštěno, sešlo prý z plánů. Vlhké prostředí a agresivní sůl pak dokonaly zkázu. Ještě nikdy jsme neviděli tak krásně zrezlé předměty, jako jsou nádrže nebo spadlá věž. Obrazce, které agresivní prostředí vytvořilo ze rzi, jsou dokonalým uměleckým dílem uprostřed nehostinné přírody. Poušť s vysokou vlhkostí dokázala z tvrdých a odolných plechových plátů udělat doslova papír.

Rostlina, kterou jsme hledali a našli

Dojíždíme až do Torra Bay, kde je prázdný kemp a dál již vede cesta jen do oblasti, kde mají vědci svoji základnu. Jedeme tedy k bráně směrem do vnitrozemí. Zde je nádherná skalnatá i písečná oblast, skály díky erozi mají neuvěřitelné tvary a postupem času přibývají květiny, keře, stromky a tráva. To vše se změní velmi rychle na 50km úseku. Poušť postupně vystřídá celá paleta barev od bílé, žluté, červené, černé, tříslově modré, hnědé i okrové. Jen nechápeme, jak je možné, že na úplně žlutém písku leží souvislá tenká vrstvička černého hrubého písku. Stačí strčit prst centimetr hluboko a je tam úplně žlutý písek, zatímco navrchu tmavý až černý ve vrstvě asi 2mm. Jako by to někdo udělal úmyslně. Jak to ta příroda dokázala? To nám není jasné.

Během cesty hledáme květiny, které jsme si již dříve na internetu našli, a které jsou vzácné. Mezi tu nejvzácnější však patří Welwitschia Mirabilis, kterou se nám dlouho nedařilo najít a už jsme trochu panikařili. Neodjedeme přeci odsud bez toho, abychom tak vzácnou rostlinu viděli? Má jen dva listy, i když se zdá, že jich má více ale to je klam. Roste dostatečně daleko od ostatních a semínka, ze kterých by mohly vzejít další květiny, dokáže sama zahubit tím, že změní složení půdy. Dožívají se až tisíce let a rostou asi centimetr za 5 let. Nakonec se nám jich podařilo objevit velké množství, takže jsme spokojeni. Jedná se o endemickou rostlinu, která se nachází pouze v extrémním ekosystému, jako tento a tady. Nenajdou se nikde jinde na světě než mezi 20.-24. stupněm jižní šířky v Namibii. Rostou ve vyschlých řečištích a na otevřených pláních, kde je plný sluneční svit přes 300 dní v roce.

Zastavujeme se u jednoho vraku rybářské lodě, která tu ztroskotala někdy v...

Listy Welwitschie jsou prý nejdelší v celé rostlinné říše. Její délka může být až 7 metrů a šířka ohromných 1,8 metru. Dlouho bylo záhadou, jak získávají vodu, když žijí v místech, kde prší tak jednou za několik let. Vědci již mají jasno, vodu získávají kondenzací mlhy, na listech se vytvářejí kapky, které následně ke kořenům sklouznou. Welwitschia je zázrakem evoluce, původně prý šlo o strom rostoucí v pralese. Před milióny lety prales ustoupil a stala se z místa poušť. Tato rostlina byla jediná, která dokázala přežít a změnit se. Jediným opylovačem je speciální druh ploštice, který jsme viděli na každé rostlině.

Autor:

Prodej bytu 4+1 84 m2
Prodej bytu 4+1 84 m2

Kosmonautů, Jindřichův Hradec - Jindřichův Hradec V
3 150 000 Kč