27. února 2015 6:56 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Guinea
a obchod s orangutany

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Na kraji města jsme se zastavili u malé říčky, která slouží především k... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na kraji města jsme se zastavili u malé říčky, která slouží především k... | foto: Alexandr Bílek
Z Pobřeží Slonoviny jsme se potřebovali velmi rychle přemístit přes jediný existující pozemní hraniční přechod do Guinei a co nejrychleji pokračovat do Senegalu, neboť nám i toto vízum následující den mělo propadnout.

Z tohoto důvodu jsme se původně rozhodli využít Guineu jen pro rychlý tranzit, protože v roce 2015 na podzim se stejně budeme do oblasti vracet, protože nám bude chybět k procestování kromě Guinei ještě Sierra Leone a Libérie, kam se nám nepodařilo z časových důvodů získat víza. Nakonec nám to ale nedalo a navštívili jsme alespoň částečně národní park Nimba, který je jako jediný na seznamu UNESCO a vízum jsme si za pomocí různých zmizíků, kyseliny a dalších vymožeností protáhli o 10 dní, což nám bohatě stačilo.

Zkáza během několika hodin

Most mezi oběma zeměmi je již několik let po smrti, jeho železobetonovou konstrukci nahlodanou zubem času odnesl již před pár lety mega proud vody po vskutku apokalyptických deštích. Tam, kde dříve byla vesnice, již bylo jen pět metrů hluboké koryto, na jejímž dně v době našeho průjezdu líně tekla jen asi metr hluboká říčka. Místní katastrofa úplně překreslila mapu tohoto regionu, voda prý zcela smazala z povrchu zemského asi třicet vesnic. 


Živel se valil úplně všude a lidé se na tuto zkázu dívali namačkáni na jediném kopečku široko daleko, tyčícím se uprostřed proudu. Kam prý oko dohlédlo, byla voda. Bylo to prý strašné, voda přišla úplně nečekaně a stejně nečekaně bylo po všem.

Úředník byl zrovna pást krávy

Tímto přechodem prý projede jen asi jedno auto za týden a lidé se zde nepohybují vůbec žádní. Protože jiný přechod z Pobřeží Slonoviny do Guinei prý neexistuje, je jasné, že obchod mezi těmito dvěma zeměmi cestou je vyloučený. Musím přiznat, že dvě takto izolované sousední země jsme viděli asi poprvé. Většinou jsou hraniční přechody mezi sousedy rušné, obchod a volný průchod mezi nimi je normální. Úředníci byli překvapeni, že se tu někdo vůbec objevil a museli jsme čekat půl dne, než úředníka, který měl u sebe razítka, někdo sehnal. Byl prý na pastvě se zvířaty.

Razítko z brambory by stačilo

Protože nám chybělo razítko do karnetu z přechodu, který jsme museli při vstupu do Pobřeží Slonoviny „lišácky“ obejít vstupem na jejich území mimo hraniční přechod a následně pokoutně a pod rukou sehnat razítko, které náš vstup zlegalizovalo, razítko v karnetu kvůli autu nám stále chybělo. Než nám úředník otisknul razítko do pasu, čímž nám vlastně naše vízum zneplatnil, požádal jsem ho, aby ho řádně navlhčil, že ho potřebuji velmi čitelné. 

Nikdy jsme nepochopili, jak je možné, že v 21. století přetrvává namáhavé tahání vody na hlavě

On byl tak milý, že si došel pro novou lahvičku s inkoustem, pečlivě polštářek potřel, několikrát to vyzkoušel nanečisto a pak, s velkým obřadem a viditelnou důležitostí nám ho do pasu doslova praštil. Několik kapek inkoustu dokonce zasáhlo jeho i skleněné okénko. Razítko bylo úplně vlhké, což jsme potřebovali, ihned jsem si pas vzal, otisknul jsem si ještě neuschlé razítko na dlaň a otisk jsem přenesl do karnetu. Tím jsme měli zlegalizovaný i tento dokument.

Obchod se šimpanzím masem

Přestože jsme po cestě viděli několik malovaných cedulí, které informují o zakázaném obchodu s orangutaním masem a následcích nerespektování této restrikce, kousek od jedné z cedulí přesto statný dvoumetrový černoch části tohoto roztomilého zvířátka vesele prodával. Tu hlava, tu packy, tu předloktí. Hrozné. Místní věří, že pokud snědí jejich maso, budou stejně mazaní a stejně inteligentní jako oni. Je vidět, že se považují často za méně chytré a méně inteligentní, než orangutani. 

Stejné to je i s masem gorily, kdy místní věří, že když snědí její maso, budou velmi silní. Když jsem chtěl udělat fotku, popadl ho amok, začal na nás házet kameny a vyhrožovat, vytrhával mi fotoaparát z ruky a kopajíc nám do auta nás donutil raději odjet. Na jiném místě nám jeden z místních zase pro změnu nabízel za 50 USD mládě orangutana s nádhernýma očima. S díky jsem odmítnul, ale dal jsem mu alespoň 10 USD za to, že bude na něj do doby, než ho prodá, hodný. Přes všechny zákazy se zde s těmito zvířaty i masem z nich stále a velmi čile obchoduje.

Jedna televize na vesnici

Protože jsme z Krkonoš, mile nás překvapilo poměrně velké město LABE, kde jsme si udělali několikahodinovou přestávku, kterou jsme využili k opravě auta a návštěvě krásné kavárny, kterou bychom v těchto končinách neočekávali. Vlastníkem je jeden Polák, který tu zakořenil již před osmi lety. A to prý náhodou. Rozbilo se mu auto, čekal několik týdnů na součástku do své Toyoty a nakonec zde koupil restauraci. Neuvěřitelný příběh. Město Labe se sto tisíci obyvateli leží v centrální části Guinei a je jakousi křižovatkou, kde se potkávají silnice ze všech stran. 

Na kraji města jsme se zastavili u malé říčky, která slouží především k zavlažování místních políček, kterých je kolem města spousta. Protože ale nemají místní lidé čerpadla, celý den se střídají místní ženy u přehrazené části řeky a ve stejném rytmu nabírají vodu do lavorů a lijí ji za sebe do rezervoáru, ze kterého se políčka zavlažují. Zpívají si u toho a optimismus jim vyzařuje z každé části těla. Dřina a optimismus!! Jsou opravdu dobří…

Guinejská řeka Labe

Guinejská řeka Labe

Co je pro chudé části Afriky typické, je alespoň jedna televize v každé vesnici. Pokrok nikdo nezastaví, a tak se najde vždy alespoň jeden podnikavec, který sežene starou televizi a pořádnou anténu, kterou pověsí na strom a z plácku před svou chýší učiní centrum kultury. Přes den se tu tlačí u příšerného obrazu jen několik desítek dětí, ale večer, když se setmí, posedává jich tu klidně stovka včetně domácích zvířat. 

No a protože mobilní telefony jsou dnes již opravdu všude, většinou majitel televize a současně majitel elektrické přípojky rozjede byznys s nabíjením telefonů a za nepatrnou částku je dobíjí celé vesnici. K tomu začne prodávat po domácku vyrobenou šťávu s vodou, kterou jiní členové rodiny stáčejí do plastových sáčků, na kterých udělají uzel. Místní si tak pytlíček kupují, ukousnou roh a nápoj během nějaké mexické telenovely popíjejí.

Voda, voda, voda…

Protože v Africe bývá voda velmi daleko, není skoro nikdy čistá a ani průhledná, ale protože jiná není, je pro všechny obyvatele i zvířata nezbytná. Hlavní činností všech žen a dětí je nošení vody a dřeva na hlavě. Když máme možnost, vždy místním nabídneme, že jim pomůžeme a vodu jim odvezeme. Bývají z toho hodně vtipné situace, především pak když přijedou domů o hodinu nebo dvě dříve a manžel, ležící na zemi a pokuřující je trochu vyvedený z míry. Necháváme si tak naložit kanystry jak na kapotu, tak na střechu a všichni jsou pak pověšeni na autě ze všech stran a pomalu se suneme do jejich hliněného domku.

Nikdy jsme nepochopili, jak je možné, že v 21. století přetrvává namáhavé tahání vody na hlavě, když už dávno byly vymyšleny alespoň vozíky a kárky. Já bych udělal cokoliv, abych si práci ulehčil, ani by mě nehnulo něco celý život tahat na hlavě, ale oni se žádnou inovací nekalkulují. Tomu prostě nerozumím. Vždyť již staří Římané dokázali přivézt vodu z 50 km vzdálenosti při převýšení pouhých 15 metrů, což je možné vidět například na památce UNESCO ve Francii, na akvaduktu Pont de Guard. 

Guinejská řeka Labe
Jak se v Africe chodí pro vodu

Nikdo dodnes nechápe, jak takový nicotný sklon mohl někdo vyprojektovat a postavit. A tady se nikdo o nic nepokouší. Pravdou je, že ženy toho unesou na hlavě nepochopitelné množství, na zádech mají často ještě jedno nebo dvě děti a třeba motyku. Pokud se chlap náhodou zapojí, spíše jen ženě pomůže s nákladem na hlavu a pak jde vedle ní s cigaretou v puse bez jediné zátěže. To je paradox, který je v Africe všudypřítomný.

Přes cestu se nám postavila řeka, a tak jsme nuceni využít služeb místního převozníka. Pohon je ruční, přes řeku je natažené lano, přívoz je přichycen na jedné straně a převozník v rukavicích tahá lidskou silou za lano, nebo otáčí ráčnou a pomalu nás přepravuje na druhou stranu. Místní lidé platí zcela nicotnou částku, v přepočtu asi dvacet haléřů, ale od nás si to nechá pěkně zaplatit. Nezlobíme se, nesmlouváme, dostává asi 20 USD. Zaslouží si to, taková příležitost vydělat si něco navíc asi přichází jen několikrát za rok.

Jediné guinejské UNESCO

Hora Mount Nimba se nachází na hranici Guinei, Libérie a Pobřeží Slonoviny a tyčí se nad okolní savanou. Její svahy pokrývají husté lesy na úpatí travnatých horských pastvin. Jsou domovem mimořádně bohaté flóry a fauny, žijí zde endemické druhy jako je například ropucha živorodá nebo šimpanzi, kteří používají kameny jako nástroje. V roce 1981 byl národní park zapsán na seznam UNESCO, o 11 let později bohužel také na seznam světového dědictví v ohrožení. Důvodem pro toto rozhodnutí je skutečnost, že je rezervace ohrožena přílivem utečenců z oblastí válečných konfliktů, kteří vypalují lesy a loví zvěř.

Alexandr Bílek
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.