Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách UNESCO: Lesothský průsmyk Sani už je přístupnější

Cestování

  9:00
První dny v Johannesburgu jsme strávili vybalováním zásob, které jsme si přivezli z Česka, a nakupováním dalších potravin, ovoce, zeleniny, vody a jiných potřebných věcí včetně hromady náhradních dílů, které budeme na další etapu expedice potřebovat. Místní supermarkety jsou prvotřídně zásobeny a oproti ostatním hlavním městům v Africe je to jediná africká země, kde se dají nakoupit potraviny za stejné ceny jako u nás doma.

Skalní malby mají mimořádnou hodnotu a vyznačují se rozmanitostí námětů a zobrazováním zvířat i lidí. Ilustrují duchovní život lidí kmene Sanů, kteří už však v oblasti nežijí. foto: Alexandr Bílek

 Z Česka jsme si tentokrát přivezli pouze 90 kg potravin, dalších 50 kg jsme nakoupili zde v Johannesburgu. Zbytek času jsme strávili příjemným vysedáváním v restauracích, kde jsme ladili plány pro následující týdny.

Naše auto bylo z loňské expedice, která byla co do obtížnosti nejnáročnější, ve velmi nejistém stavu, což nám dělalo starosti. Již loni proběhla spousta oprav, většinou ale amatérských v no-name vesnicích, kde často neměli ani šroubovák, a tak jsme doufali, že nyní ho necháme u profíků pořádně prověřit. Protože máme namířeno do zemí, kde nejsou servisy, mnohdy dokonce ani silnice, chceme mít naprostou jistotu, že je auto v cajku. Domlouváme si proto servis, který se specializuje na Land Rovery a to na kraji města. Tajně doufáme, že to nebude stát více, než 500 USD, což je taková magická cifra, která sice bolí, ale nezkazí nám celý den. Současně investujeme alespoň do dvou pneumatik BFGoodrich, které jsou sice drahé, ale známe jejich kvalitu a očekáváme od nich, že vydrží i 100.000 km.

Jedna blbá zpráva za druhou

První blbá zpráva přichází už dopoledne, jeden z diferenciálů, který mimochodem měníme každý rok nejméně jednou, podle servisu velmi brzy odejde a je nutné ho vyměnit. Souhlasíme, ale protože prý není k sehnání dřív než za několik dní, ochotně nám jeden použitý „navždy půjčili “, což bylo sice o polovinu levnější, ale v jakém stavu se nachází, to nevíme. Raději bychom si připlatili za nový, ale co se dá dělat. 

Jenže během této opravy nám aktivně vyndali i část převodovky a hromadu dalších věci s tím, že to bylo rozbité, takže se začínáme strachovat, kolik ta sranda nakonec bude stát. Víme, že nám cena určitě zkazí náladu, jde jen o to, na jak dlouho. Majitel servisu zřejmě tušil, že bohatí nejsme, neboť jsme za ním chodili snad každou hodinu s dotazem, jak se věc vyvíjí a asi z nás cítil neklid. On měl ale pochopitelně své zájmy a naše peníze prostě chtěl. Když jsme si auto přišli vyzvednout, takticky navodil takovou tu falešnou přátelskou atmosféru, kdy nám nabízel pivo, snažil se konverzovat, nezapomenul nám připomenout, že už je tři hodiny po zavíračce, ale že to nevadí no a takové ty průhledné řeči, které jsme mu nebaštili. No a tak to pokračovalo asi půl hodiny, což nás utvrzovalo v tom, že to drahé bude. Povídali jsme si a přitom se dozvěděli, že je to Řek, jeho kolega zase Belgičan a že tu jsou již po 3 generace. 

Příroda je tu nádherná, nebe vymetené, vzduch řídký a hory strmé, pokryté velmi...
Na cestě

Po několika pivech pronáší dost nepříjemné xenofobní narážky na místní černošské obyvatelstvo. Těmi svými hloupými poznámkami si nás ale definitivně znepřátelil. Když si tam naťukal všechny ty položky, tiskárna vyplivla dost dlouhou fakturu.Odložím téměř plnou lahev s pivem a jdu se podívat na konečnou cifru. Jsem v šoku, tohle jsem nečekal, 30 000 R, tzn. něco přes 60 000 Kč. Jenže než se stačím probrat, tiskárna začne zase tisknout. Doufal jsem, že to je jen kopie, jenže je na ní další částka. 12.000 R, tzn. dalších 25 000 Kč. Přestože jsem byl připravený na vysokou částku, na takovou ale ne. Tak daleko má fantazie nesahala. Po zaplacení nám zbývá už jen 3.500 USD v hotovosti. Co bude pak, nevíme. To teda pěkně začínáme. Nezbývá než doufat, že už se nám nic vážného a drahého nestane. Na druhou stranu to vypadá, že je naše auto opraveno, a tak alespoň z toho máme dobrý pocit. Hold cestování něco stojí.

Přesouváme se do Lesotha

Hned ráno skočíme do auta a do půl hodiny se prokličkujeme pryč z Johannesburgu. Chvilku to trvá, než si zase po několika měsících zvyknu, jezdí se zde vlevo, stejně jako v Namibii nebo Botswaně. Silnice jsou v JAR naštěstí z 95% z prvotřídního asfaltu, ale musí se překonávat fakt velké vzdálenosti. Abychom nahnali zpoždění způsobené opravou auta, jedeme po placené dálnici, kde se shodou okolností vyhneme placení. Večer asi po 700 km přijíždíme do městečka Undenberg, což je brána do Národního parku Dragensberg (Dračí hory). 

Po dosažení vrcholu jsme si vyřídili administrativu pro vstup do Lesotha. To...

Před šesti lety byl Sani Pass jednoznačně výzvou pro všechny cestovatele - dobrodruhy a milovníky offroadů. Bez terénního auta a navijáku nebyl průjezd po této straně možný. Po celé trase byly obrovské cedule, které upozorňovaly na skutečnost, že se bez pohonu na všechna 4 kola průsmykem projet nedá a že tam také nikoho nepustí. Tenkrát jsem ale jel s mojí desetiletou dcerou, jejím o rok starším kamarádem a mojí máti. Přes bránu jsem se dostal, tvrdil jsem, že naše půjčené auto je 4x4 (ale nebylo). Vyjeli jsme ale pouhých 6 z 8 km, musel jsem to na nátlak všech otočit, protože nám permanentně hrozilo zřícení z vysokého srázu. Bylo to tenkrát hrozné, všichni utíkali z auta ven, když se nekontrolovatelně po zledovatělém povrchu sunulo na okraj strže, kde nebylo vůbec žádné svodidlo. 

Do dneška si pamatuji, jak jsem zařval, všichni ven!! Tolik nadávek, co jsem si tenkrát vyslechnul jsem na svůj účet ještě neslyšel. Tenkrát jsem si řekl, že už riskovat s dětmi nebudu, ale že to někdy zopakuji, až budu lépe vybavený.Každopádně si pamatuji, že jízda zpět byla ještě horší než se vyškrábat nahoru. Vše bylo zmrzlé, všude zřícené balvany, které se daly objet jen po těsném okraji srázů, riziko, že se auto zřítí, bylo tak 50:50. Auto jsme museli proto jistit lanem, které bylo zafixováno za jiný balvan. No a po čase jsem tady opět, s naším Land Roverem se těšíme na výjezd nejobávanějším průsmykem v Africe!

Průsmyk Sani a Dračí hory

Spali jsme jen kousíček od celnice, která leží na samém úpatí Dračích hor, v naprosté pustině, čisté a krásné přírodě. Park Ukhahlamba – Drakensberg je na seznamu UNESCO od roku 2000 a zasluhuje pozornost především díky mimořádným vzdušným čedičovým pilířům, ostrým propadlinám a zlatavým pískovcovým jeskyním. Krásu umocňují také vysoce položené pastviny, prudce zařezaná údolí a skalnaté rokliny. Biologická rozmanitost oblasti chrání velké množství endemitů a ohrožených druhů, zvláště ptáků a rostlin.

Nejnižší teploty tu bývají kolem -20 stupňů, což není na takovou nadmořskou...

V této atraktivní lokalitě se také nachází mnoho jeskyní a převisů s největší koncentrací maleb v Africe jižně od Sahary, které po dobu více než 4000 let tvořil kmen Sanů. Skalní malby mají mimořádnou hodnotu a vyznačují se rozmanitostí námětů a zobrazováním zvířat i lidí. Ilustrují duchovní život lidí kmene Sanů, kteří už však v oblasti nežijí. Protože hory jsou na území jak Jihoafrické republiky, tak Lesothského království, obě země je mají na seznamu UNESCO. Příroda je tu nádherná, nebe vymetené, vzduch řídký a hory strmé, pokryté velmi jemnou travičkou. Vypadá to, jako by ty kopce někdo každý den sekal a udržoval na nich dokonalý anglický trávník.

Vše je jinak a nejvýše položená hospoda v Africe

Jedna věc se zde od mé poslední návštěvy ale změnila a ani nevím, jestli to je dobře, nebo špatně. Již se totiž zcela spolehlivě nejedná o nejtěžší horský úsek v Africe, celá trasa je totiž celkem dobře upravena, nikde žádné balvany ani sesuvy půdy. Jsou zde velmi prudké stoupáky, to ano, občas se ani na maximální otočení volantu nedá vytočit a musí se zacouvat těsně nad propast, ale dnes se již tímto úsekem s jistou dávkou opatrnosti dá projet i autem bez náhonu na všechny čtyři kola. Negativum vidím v tom, že zmizel náročný, velmi nebezpečný úsek, který řada cestovatelů vyhledávala právě kvůli jejímu charakteru. 

Na druhou stranu, toto nádherné místo má možnost navštívit řádově více turistů,...

Užít si silnou dávku adrenalinu, projíždět nad propastmi, od kterých je dělí jen několik centimetrů, byla deviza k nezaplacení. Na druhou stranu, toto nádherné místo má možnost navštívit řádově více turistů, o což se zřejmě zasadil majitel místní restaurace, která se pyšní titulem nejvyšší hospoda v Africe v nadmořské výšce 2750m. A že ta panoramata opravdu stojí za to je nezpochybnitelný fakt.

Zmačkaná auta a nejvýše položená hospoda v Africe

Po dosažení vrcholu jsme si vyřídili administrativu pro vstup do Lesotha. To nám zabralo asi patnáct minut, během kterých jsme si obhlíželi několik zdemolovaných aut, která měla tu smůlu, že těch pár centimetrů oddělující jejich kola od propasti, jim nestačilo. Že jakákoliv chyba znamená cenu nejvyšší, je úplně jasné. Jiná možnost prostě není. Každý řidič má jen dvě možnosti, buď to projede, nebo udělá chybu a zemře. Když jsme se posadili zpět do auta a chystali se k odjezdu, přišel za námi zvědavý majitel té nejvýše položené hospody v Africe a s velkým zájmem si prohlížel nás i auto. Po krátké konverzaci nám nabídnul speciální nálepku na naše auto a snídani ve své restauraci s nejkrásnějším výhledem na světě. 

Po dosažení vrcholu jsme si vyřídili administrativu pro vstup do Lesotha. To...

Původně jsme to v plánu neměli, ale to místo je tak nádherně magické, že jsme se u něj nakonec zdrželi celé dopoledne. Výhledy z opravdového vrcholu, terasa, sluníčko, omeletky, čajík, krásná horská restaurace, paráda. Při snídani pozorujeme dravce doslova z ptačí perspektivy, jsou totiž při svém plachtění níže, než my. Krouží nad údolím s neuvěřitelnou lehkostí a hledají kořist. Maličcí ptáčci jsou ostražití a bojí se i jejich stínu. Jsou vycvičení, když se blíží, znehybní se a vyčkávají, až přeletí. Se zájmem sledujeme auta v serpentinách, která se líně škrábou na vrchol. Klábosíme s majitelem a dostáváme od něj překvapivé informace. Je to neuvěřitelné, ale v zimě cesta uzavřena není, průsmykem se jezdí celý rok, je tu prý spousta sněhu i malý lyžařský vlek a hluboké koleje zabrání pádu do rokle. 

Nejnižší teploty tu bývají kolem -20 stupňů, což není na takovou nadmořskou výšku zase moc. To u nás ve Špindlerově Mlýně bývá běžně kolem 25 pod nulou, před cca 10-15 lety jsme zažili i rekord -36 stupňů! Na stěnách je spousta fotek a výstřižků z novin, některé již časem zežloutlé, některé i několik desítek let staré, pojednávající o průsmyku samotném, sesuvech, nehodách i historii restaurace, na kterou je majitel opravdu pyšný. Je ale zřejmé, že úprava cesty sem na vrchol byla jeho iniciativa, nemohlo to tu být dříve vůbec rentabilní, těžko by se tu někdo uživil, když průsmykem projíždělo jen pár dobrodruhů denně. Nyní jsou bungalovy plné, v restauraci sedí lidé a užívají si toto unikátní prostředí.  

Autor:

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Přípravář staveb/rozpočtář

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Jihočeský kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč