23. srpna 2014 7:00 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Zimbabwský
highlight a hraniční naschvály

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Budova je složena z řady kopulí, které jsou posázeny kameny. Uvnitř je krásné... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Budova je složena z řady kopulí, které jsou posázeny kameny. Uvnitř je krásné... | foto: Alexandr Bílek
Jednou vyděláme, jednou proděláme, jednou máme vstupy zdarma, podruhé zaplatíme rádi i několikanásobně více. Někde stojí litr nafty 2 Kč, někde 50 Kč a někde i 350 Kč. Vše se v dlouhodobém horizontu ale stejně zprůměruje a nakonec se rozdíl mezi výhodou a nevýhodou setře. Autoservisy, které během expedic musíme navštívit, nejsou v naší pomyslné statistice žádnou výjimkou.

Uvedu příklad. Nečekaně a nepochopitelně přívětivý k nám byl například značkový servis Land Roveru v Burundi, kde za mnohahodinovou práci spojenou se servisem našeho auta, které bylo v dost zuboženém stavu, nechtěli ani dolar, přestože jsme se velmi snažili za jejich služby zaplatit. Důvodem odmítnutí nebylo nic jiného než jejich obrovský obdiv k našim cílům, nemohli uvěřit, co již máme za sebou, nevěřili, že jsme projeli oblast, kde nikdy žádné auto neprojelo, dokud jsme jim neukázali fotky.

Samozřejmě také chovali velké sympatie k našemu autu a co si budeme namlouvat, svou roli sehrála určitě i nějaká ta dávka lítosti. Myslím, že jsme vypadali po projetí Jižního Súdánu a severního Konga dost zoufale. Na druhou stranu zase jiný značkový servis pro nás neudělal vůbec nic, pokazil, co mohl, vyměnil něco, co bylo nové a za hodinu práce a dva umazané prsty místního technika v kravatě jsme museli zaplatit 250 USD. Další servis, který jsme využili po vyjetí z NP Matobo, nás příliš nenadchnul.

Byl sice jako jediný na ráně, vypadalo to, že jsme na tom správném místě, ušmudlaní automechanici svoji ochotu vychytrale dávkovali, čímž nás přesvědčili o tom, že jsou schopni odstranit jakýkoliv problém a ještě ke všemu to nebude tak drahé. Jenže jsme se opět spálili, a tak jsme zase o něco chytřejší. Na první dojem se prostě spolehnout nedá. Máme ale osvědčenou jednu metodu, která funguje dokonale. Je nepohodlná, ale ušetří spoustu peněz a zaručí jistotu poctivé opravy. Pokud auto necháváme opravit, vyplatí se po celou dobu být jim za zadkem.

Moc zvířat zde není, ale přesto se jedná o krásný klidný park bez turistů a nezbývá nám nic jiného, než jeho návštěvu doporučit. Na své si přijdou také milovníci architektury.

Sledovat vše a nespustit je z očí. Nejen že vidíme, co rozebírají, co vyměňují a opravují, ale také se přiučíme. Co na tom, že jsou nervózní a utahovací klíče jim padají z ruky častěji? Tuto teorii vždy razí Veronika, která má obdivuhodnou výdrž a není pro ni problém nad nimi stát třeba půl dne. Já zase raději zadám úkoly a jdu obhlídnout okolí. Vždy když je po mém, je to drahé a nekvalitní. To je již známá jistota. A bylo to i v tomto případě. Opravy netrvaly déle než 2 hodiny, seděli jsme v nedaleké restauraci a klábosili s místním personálem. Když došlo na placení, stálo to 350 USD a navíc, což jsme zjistili později, nikdo nic neopravil. Olej nám teče z nápravy dál, tenký svár stabilizátoru prasknul po sto kilometrech a mlácení v podvozku neustalo. Ale je evidentní, že nejsme stále dost zkušení a máme se stále co učit.

Great Zimbabwe, UNESCO

Hned dopoledne přijíždíme na zimbabwskou památku, která je považována za národní highlight. Great Zimbabwe je nádherné, téměř omračující místo, které si zaslouží skutečný obdiv. Památka byla na seznam UNESCO zapsána už v roce 1986 a jedná se ruiny města, které bylo podle legendy hlavním městem královny ze Sáby. Lokalita nabízí mimořádné svědectví o civilizaci Bantu lidu Shona v období 11. až 15. století. Město, které se rozkládá na ploše téměř 80 hektarů, bylo důležitým obchodním centrem a je známo od středověku.

Obvodové i vnitřní zdi jsou nádherně a citlivě rekonstruovány, v podstatě se jedná o neuvěřitelně precizně poskládané kameny, které z dálky vypadají jako jednolité zdi. Nádherné a originální jsou dveřní průlezy, což si můžete prohlédnout na fotkách, které jsou součástí reportáže. Atmosféru dokonale podkreslují desítky zvláštních palem nebo vzrostlých kaktusových stromů. Nejkrásnější je však výhled z nedaleké hory, kde je vytvořena dokonalá vyhlídka. Místí obyvatelé měli tehdy obdivuhodný přehled, co se děje v poměrně veliké vzdálenosti od nich.

Lokalita nabízí mimořádné svědectví o civilizaci Bantu lidu Shona v období 11. až 15. století.

Rozhled je prostě famózní. Na samotný vrchol vedou tři cesty, ta nejnáročnější míří kolmo vzhůru úzkou průrvou mezi skalisky, delší cesty vedou po mírnější, zato delší trase. Přesto se dá na vrchol vyškrábat do několika desítek minut. Za návštěvu památky jsme nemuseli platit vůbec nic, byla to prý pro ně čest nás zde přivítat, což bylo velmi milé. Nechali jsme zde za vstřícnost alespoň 200 ks propisovaček, které věnovalo nejlepší informační centrum ve Špindlerově Mlýně – www.spindl.info. Děkujeme za ně, udělaly jim velkou radost.

Spát ve frontě se nevyplácí

Hranice jsou obvykle velmi přitažlivá místa pro všechny cestovatele. Je zde vždy relativně vysoká pravděpodobnost, že zde bude buď nějaký zádrhel, problém, malér, nedorozumění a následovat bude improvizace, řešení, které je vždy kombinací cukru a biče. Trochu se musíme podvolit, dát úředníkům prostor, aby ukázali, že jsou těmi nejsprávnějšími lidmi na svém místě, musíme obvykle nějaký nesmysl skousnout, ukázat jim, že jsou jedničky zdviženým palcem, prohodit pár zdvořilostních vět, ale také musíme být v našich požadavcích zdravě nekompromisní a nemůžeme souhlasit se vším, co si vymyslí.

Na oplátku se dají jejich pravidla, byť kuriózní, nesmyslné, nelogické a téměř vždy striktní, obejít za pomoci nějakého bezcenného dárku nebo pár dolarů. Téměř vždy se jedná o dávku adrenalinu a zážitků. Hlavní je, že se dá jakýkoliv, téměř neřešitelný problém, vyřešit. Stalo se nám nedávno, že úředníci tvrdohlavě lpěli na nějakém nepodstatném razítku, které nám někdo jiný nedal. Hrozilo zadržení a nejméně tři dny čekání.

Po hodině vyjednávání to zpravila jedna lahev nedopité Coca-Coly. Čím víc se ale blížíme k civilizovanějším zemím, těchto zážitků ubývá. Hranice mezi Zimbabwe a JAR jsme proto považovali za rutinní přechod, kde nás snad nemůže nic překvapit. A překvapilo. Když pominu fakt, že na nás již podruhé někdo vytasil českou 200Kč bankovku a chtěl ji vyměnit za dolary a že zimbabwskou stranou hranic jsme projeli za 5 minut, na území JAR to bylo jiné. Nemile nás překvapila fronta, která se táhla z odbavovací budovy, kde jsme chtěli vyřídit dokumenty. Venku stálo asi 100 lidí, což bylo zatím nejvíce, co jsme kdy na hranicích zažili. Šli jsme si tedy stoupnout na konec fronty, jenže ta fronta na tom rohu nekončila, vedla za další roh, pak za další a další a další.

Město, které se rozkládá na ploše téměř 80 hektarů, bylo důležitým obchodním centrem a je známo od středověku.

Pak pokračovala přes celé parkoviště kolem dalších budov a neměla konce. Náš odhad byl kolem 1.500 čekajících lidí. Rozhodli jsme se proto najít druhý konec fronty, který se nachází u úředního šimla. Vnikneme s úsměvem dovnitř a co tam bylo, nás šokovalo ještě víc. Fronta se zde točila jako šnek kolem zdí, děti brečely a vzduch byl vydýchaný. Fronta pokračovala do další velké místnosti. Uvnitř mohlo být dalších možná 500 lidí. Když jsem se zeptal muže, který byl již téměř u konce, jak dlouho tady čeká, řekl 14 hodin. Byl s tím smířený, jeho oči stejně jako výrazy v obličeji ostatních byly moc smutné, celkově působili všichni znatelně unaveni, čemuž se asi nikdo divit nemůže. Muž, kterého ve frontě přemohl spánek a byl opřený o zeď, byl všemi v tichosti předbíhán. Spát ve frontě se prostě nevyplácí.

V 21. století je tento způsob čekání na razítko prudce nedůstojný a odporný. Pro bílé je pochopitelně tento způsob šikany neakceptovatelný, černoši to prostě vydržet musí. Všimli jsme si totiž, že ve frontě nebyl jediný běloch, a tak nám došlo, že okénko pro nás musí být jinde. A bylo. Vyřízeno za 5 minut. Malá improvizovaná kancelář pro bělochy obsluhují dvě dámy a ve frontě stojí 3 lidi. Kancelář pro černochy obsluhují také dva zaměstnanci, rozhodně se netváří a ochotou nekypí.

Expedice se chýlí ke konci

Jsme v Jihoafrické republice a hned v prvním městě Musina, které je kousek za hranicemi, hledáme nějakou příjemnou restauraci, kde si dopřejeme pořádné jídlo, dobrou kávu a internet. Zároveň si zjišťujeme podrobnosti o místě, které jsme v minulých letech v JAR nenavštívili a patří na seznam UNESCO. Naše letošní expedice se chýlí ke konci, máme již jen týden do odletu.

Cítíme se bezpečně a těšíme se, že hned ráno vstoupíme do parku, který se nám v minulosti již 2x nepodařilo navštívit.

Také je na čase, abychom našli nějakou bezpečnou a spolehlivou garáž, kde necháme auto do příští expedice. Dnešní den pro nás znamená příjemný psychologický milník našeho putování. Měli jsme naplánováno procestovat mnoho zemí, celou řadu krásných a významných míst, na cestě bylo neuvěřitelné množství neznámých, nikdy nebylo nic jisté a museli jsme řešit spoustu potíží. To nás baví, ale pokud dokážeme být podle plánu ve státě, z kterého odlétáme domů, týden před odletem, je to velká úleva. Nyní se již může stát téměř cokoliv a víme, že nás to již ohrozit nemůže a že naši expedici můžeme s klidným svědomím zařadit do série úspěšných cest.

JAR, Mapungubwe, Unesco

V roce 2003 byla na prestižní seznam přírodního a kulturního seznamu UNESCO zapsána i tzv. kulturní krajina Mapungubwe. Z města Musina vede na západ k bráně nádherná asfaltka. Z obou stran je park pečlivě oplocen a proud v drátech je nezbytností. Podél silnice jsou dřevěné telegrafní sloupy, za plotem postávají antilopy, všude je taková krásná uschlá vysoká tráva, která při západu slunce působí jak roztékající zlato.

Podíváme se doleva nebo doprava, nikde nikdo, ticho, jen sluníčko pohlcuje vše kolem nás.  Spíme bez obav přímo u silnice, celou noc je klid a neobtěžuje nás ani žádný hmyz. Cítíme se bezpečně a těšíme se, že hned ráno vstoupíme do parku, který se nám v minulosti již 2x nepodařilo navštívit. Mapungubwe znamená v překladu „Kopec šakalů“, leží u severní hranice Jižní Afriky v sousedství Zimbabwe a Botswany. Je to rozlehlá otevřená savana na soutoku řeky Limpopo a Shashe, kde v letech 900 až 1300 vzkvétalo největší království v celé jižní Africe.

Moc zvířat zde není, ale přesto se jedná o krásný klidný park bez turistů a nezbývá nám nic jiného, než jeho návštěvu doporučit. Na své si přijdou také milovníci architektury.

Posléze byla oblast ve 14. století opuštěna. Dochovaly se téměř nedotčené pozůstatky paláců a osad na nich závislých, také místa dvou bývalých hlavních měst, a to vše představuje bezkonkurenční obrázek vývoje sociálních a politických struktur období více než 400 let. Archeologická naleziště jsou zdrojem cenných předmětů ze zlata, amuletů, zlatých nosorožců a dalších předmětů, které jen dokazují, že místo bylo důležitou obchodní křižovatkou se zlatem a slonovinou, která směřovala na Blízký Východ.
Hned ráno stojíme u brány a úspěšně se nám podaří získat výraznou slevu pro vstup do parku. Je zřejmé, že park teprve čeká na své objevení.

Je poměrně daleko od hlavního města, a tak je opravdu prázdný, což nám vyhovuje. Za celou dobu se nám podařilo potkat jen dvě auta, jinak nikde nikdo. V parku jsou postaveny krásné prostorné dřevěné vyhlídky, tábořiště, dřevěné chodníky nad řekou, dokonce zde dokázali uprostřed přírody vydláždit stovky metrů chodníků pro invalidní vozíky. Speciální a těžko průjezdné trasy jsou ve stoupání vybetonované, aby se auto pohodlně vyškrábalo na svah. Nádhera. Moc zvířat zde není, ale přesto se jedná o krásný klidný park bez turistů a nezbývá nám nic jiného, než jeho návštěvu doporučit. Na své si přijdou také milovníci architektury.

Až na místě jsme si nemohli nevšimnout zvláštní a netradiční budovy, která se náramně do této krásné malebné krajiny hodí

Až na místě jsme si nemohli nevšimnout zvláštní a netradiční budovy, která se náramně do této krásné malebné krajiny hodí. Budova je složena z řady kopulí, které jsou posázeny kameny. Uvnitř je krásné moderní muzeum a restaurace, kde se dveře otevírají nečekaně sami. Působí to na nás trochu v té pustině jako z jiného světa. Jako by tu krásnou a povedenou budovu někdo čapnul v Pretorii a zasadil ji do pustiny. Stavba to není ledajaká, v minulých letech vyhrála významnou architektonickou cenu.

Více o našich cestách najdete na www.alexandrbilek.cz .

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.