Po stopách válečné hydry: klavír ve skalním labyrintu i hřebíky chránící před frontou

Každý, kdo kdy strávil jen pár dní u Lago di Garda, poznal i Strada della Ponale, ikonickou cyklostezku zaříznutou do monumentálního masivu sklánějícího se k hladině jezera. Málokdo však přibrzdí u prvního skalního tunelu a vydá se po nenápadných schůdcích vzhůru – za dějinami zasekanými do skály.

Garda pod kontrolou. Odtud vojáci kontrolovali severní část jezera.

Pevnost Ponale z první světové války má tři úrovně. Ta nejviditelnější a nejstarší část vykukuje nad skalním ostrohem. Jde o betonový monolit se střílnami, který připomíná legendární české bunkry, takzvané řopíky. Odtud rakousko-uherští vojáci kontrolovali sever Gardy a hlavně cestu od jezera Ledro. U jedné z pozorovatelen je dodnes viditelná deska, na níž je zapsána vzdálenost k nejbližším obranným postům.

Čím později se stavělo, tím fortifikace byla méně viditelná. Celá pevnost byla postupně zahloubena do skály a z masivu se pouze ježily hlavně, z nichž dělostřelci zasypávali okolí granáty. Protivníci tak složitěji zaměřovali, odkud výstřely vychází.

Klavír v útrobách skály

Vstup do kasemat je ukryt právě v tunelu (otevřen je jen výjimečně, prohlídku je nutné domluvit si v turistickém centru). Do nejnižší úrovně se musí sešlapat dvě stě příkrých schodů. Když si oči přivyknou černotě labyrintu, je možné vstoupit do důstojnické ubikace s dokonalou akustikou. Podle dobových dokumentů tady dokonce oficíři měli klavír.

Dnes už nezůstalo v jeskynním systému nic. Vůbec nic. Po válce, když se vraceli lidé vysídlení z údolí, odnesli z pevnosti vše, co nebylo přišroubované. Ale vlastně i to. Trámy, dřevěné nášlapné desky na schodech, traverzy podpírající stropy, ale i ocelové pláty, které kryly střílny. Zůstal jen jeden zazděný pancéřový štít, který chránil kanon. Stačí sáhnout pod jeho hranu desky a prsty nahmatají její tloušťku - téměř deset centimetrů kovu.

Jedna z fontán v pevnosti Ponale.

Vytrhnout nešly novodobým dobyvatelům ještě čtyři fontány, které v pevnosti rozváděly vodu. Byly totiž vysekány přímo do skály.

A ještě jednu autentickou připomínku válečné slávy bunkru je možné v labyrintu objevit. V někdejším skladu munice září na zemi oranžový ekrazit, trhavina, která se používala v dělostřeleckých granátech.

Umíš hřebíky? Jsi zachráněn

Zdejší skály nicméně za 1. světové války neobrousilo jen krupobití kulek a dynamit stavebních inženýrů razících pevnostní štoly. Oťukávaly je i drobné hřeby na podrážkách vojenských bot.

Totiž: věhlas v celém císařství ještě před válkou získali kováři z okolí Ledra, kteří vyráběli železné hřebíky, zvané broché. Podbité boty potom déle vydržely a na ledu, sněhu či mokré skále tolik neklouzaly.

Hřebíky chránily za války hlavně zdejší mládence. Když c.k. mocnářství spustilo válku na několika frontách, zjistili generálové, že pro své mužstvo potřebují odolné boty. A proto ze všech frontových linií nechalo stáhnout muže z údolí Ledra, kteří by mohli umět vyrábět broché. V bezpečném nitru říše, v rakouském St. Pölltenu, pak „bojovali“ za císáře pána u kovadlin. Podle vzpomínek pamětníků se mnozí naučili řemeslu až právě tam.

Broché, legendární hřebík.

V dnešní době goretexu a vibramových podrážek už pochopitelně o um někdejších kovářských mistrů nikdo nestojí. Ve vesnici Pré, která leží mezi Ledrem a Gardou, však dodnes funguje dílnička, kde původní hřebíky vyrábí. Ale už jen pro pobavení turistů. V kovárně se střídá posledních šest seniorů, které řemeslu naučili ještě jejich dědové.

Válečná idylka a propaganda nad Ledrem

Ještě výš, až nad jezerem Ledro, turista v podstatě zakopne o další hmatatelné stopy první světové války. Chce to ale dobré boty. Zákopy vojáci vylámali do odhaleného patnácet set metrů vysokého hřebenu Dromaé.

Jen o kousek dál, v zalesněné úžlabině je dodnes možné prozkoumat celé ležení. Na chráněné straně stála polní kuchyně, z níž provianťáci pomocí minilanovek posílali jídlo na zákopů a pozorovatelen. Důstojníci bydleli v uměle vyhloubených jeskyních, které měli dveře i komín, které kupodivu přečkaly na místě až do dnešních dnů. Jak vidno na dobových fotografiích, ubikace byly téměř útulné. Na jednom ze snímků tři rakousko-uherští důstojníci hrají šachy. Police a skříně v pozadí dodávají dojem, že sedí v bezokném pokoji obvyklého domu.

Zdání (anebo válečná propaganda) ale klame. Bivakovat na hřebenu bylo o život. Na frontě u Ledra zahynulo víc vojáku hlady a zimou než čelními střety s nepřítelem. Nezachránily je ani fortelné boty vyztužené hřebíky broché.

Stopy války. Nad jezerem Ledro jsou dodnes k vidění zákopy, z nichž údolí ostřelovali rakouští a italští vojáci.