21. dubna 2016 6:00 Lidovky.cz > Cestovaní > Aktuality

Podzemní svatba i tabák s kořalkou. Slovinské muzeum vás zavede do nitra země

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
V hloubce 160 metrů pod zemí se skrývá labyrint chodeb, který vypráví působivý... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V hloubce 160 metrů pod zemí se skrývá labyrint chodeb, který vypráví působivý... | foto: Magdalena Slezáková, Lidovky.cz
VELENJE Být horník, dobývat svůj denní chleba stovky metrů pod zemí, pod hrozbou závalů a úniku metanu a bez slunečního světla, mít v plicích uhelný prach a po celém těle saze - to není pro zbabělce. A co pro vás? Síly návštěvníka prověří unikátní hornické muzeum v dole Škale u slovinského města Velenje. Připravte se na působivý zážitek. A hodně štěstí!

Slovinsko nerostným bohatství příliš neoplývá, nicméně důl Škale je největším a nejvýznamnějším v celé zemi. Byl otevřen 11. dubna roku 1875 a první tunu uhlí tu horníci vyrubali v květnu 1887. Ročně se zde vytěží zhruba čtyři miliony tun a těžba by měla podle odhadů pokračovat až do roku 2050. V dole se nacházejí jedny z největších ložisek lignitu na světě. V současnosti je důl majetkem známé firmy Gorenje, která sídlí právě ve Velenje.

Prohlídka začíná tím, že návštěvník dostane hornickou známku. Ty visí na dřevěné kontrolní tabuli a na podobnou, ale v jiné chodbě, se znovu pověsí, když horník - tedy návštěvník v kůži horníka - „vyfárá“ na povrch. Tento léty prověřený způsob kontroly, kdo se právě nachází v hlubinách dolu a kdo už se bezpečně dostal na denní světlo, používají horníci dodnes.

Na hlavě helma, v kapsách haleny svačina. Návštěvník muzea nefárá do hlubin země bez náležitého vybavení.

Na hlavě helma, v kapsách haleny svačina. Návštěvník muzea nefárá do hlubin země bez náležitého vybavení.

Výtah ve Škale pamatuje Františka Josefa I.

Výtah ve Škale pamatuje Františka Josefa I.

Bez cigaret, zato s kořalkou nasáklým tabákem

Před sestupem do zemského nitra se kuřáci ještě musí zbavit zapalovačů, načež všichni vyfasují helmu a halenu a s sebou typický hornický oběd: teplou klobásu a čaj (v tomto případě ledový a v krabičce s brčkem). Horníci v dole nemohou kouřit kvůli metanu a riziku výbuchu, nicméně všichni, jak nám ukazuje náš průvodce Aleš, nosí po kapsách žvýkací tabák. Když rozevře poměrně velký igelitový pytlík, vzduchem zavane odér shnilého jablka. Vysvětlení tohoto zápachu je jednoduché: horníci si žvýkací tabák louhují v kořalce.

Když se Aleše později ptáme, zda nevadí, že v podstatě konzumují alkohol, namítá, že ho přece nepijí! Horníci mají zkrátka jasno. A pozor: když ten životabudič žvýkáte, nesmíte tabák ani sliny polykat, jinak musíte okamžitě najít toaletu, kterou pod zemí supluje obyčejný kýbl. Ten pak musí vynést „kýblmajstr“, který sice dělá opravdu nezáviděníhodnou práci, ale zas si kvůli tomu odpracuje jen poloviční směnu. Skutečný život tady v dole je plný nenadálých zjištění.

Průvodce Aleš u mapy dolů. Putování podzemím okořenil svým smyslem pro humor.

Průvodce Aleš u mapy dolů. Putování podzemím okořenil svým smyslem pro humor.

Pak už se spouštíme do hloubky 160 metrů výtahem, který pamatuje Františka Josefa I. Ano, toho rakousko-uherského panovníka, který nechal deportovat našeho výbojného novináře Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Tradiční pozdrav „Srečno!“ (Hodně štěstí!) v temné a těsné kleci naráz nabývá skutečného významu.

Jízda výtahem z roku 1888 si nezadá s cestou strojem času. V asi kilometrovém podzemí se, kromě zhlédnutí krátkých vzdělávacích videí, procházíte okruhem štol plných figurín horníků při jejich každodenní činnosti - rubání, nakládce či svačině. Zachycují je dokonce i při katastrofálním závalu.

Ryze adrenalinovou atmosféru má právě simulace otřesů, kdy se pod námi reálně klepe podlaha, ozývají se ohlušující rány, bliká světlo, valí se oblaka kouře a nakonec se před našima očima vyjeví apokalyptická scéna plná zpřelámaných dřevěných výztuží a sesypané horniny a uprostřed toho všeho leží jedna bezvládná paže. Atmosféru zkázy dokreslí verše Antona Aškerce, slovinského duchovního a básníka, jenž ve Škale býval častým hostem. Praví se v nich, že horníka zem zavalí a pak ho do ní zakopou.

Známý básník Anton Aškerc (1856-1912) působil nedaleko Škale jako místní katolický kněz. Nejenže důl často navštěvoval, ale také o něm psal básně.

Známý básník Anton Aškerc (1856-1912) působil nedaleko Škale jako místní katolický kněz. Nejenže důl často navštěvoval, ale také o něm psal básně.

Krysa, nejlepší přítel horníka

Velké důlní neštěstí se odehrálo v roce 1893, kdy si podzemí vzalo 32 lidských životů. Hlavním důvodem tragédie bylo používání hořlavých luceren. Od té doby se svítilo bezpečnějšími lampami se speciální síťkou, která ochlazovala spaliny vzniklé hořením a plamen tak nemohl zapálit výbušnou směs metanu a vzduchu mimo svítilnu.

Praktické informace

  • Areál Slovinského muzea hornictví (Muzej premogovništva Slovenije) leží u města Velenje na severovýchodě Slovinska. Návštěvníci se k němu pohodlně dostanou autem - parkoviště je přímo před vchodem.
  • Muzeum je otevřené od úterý do soboty a nabízí komentovanou prohlídku s průvodcem třikrát denně (v 9:00, 12:00 a 14:30).
  • Více informací, včetně bohaté fotogalerie a ceníku, naleznete na jeho webových stránkách ZDE.

Neobyčejné exponáty.

Veseleji je u scény horníků při svačině. Náš průvodce k ní dodává, že tenkrát se ještě rubalo ručně, horníkům byly vidět jen oči a žertovali na úkor nováčků, kterým dávali nejrůznější úkoly, které se sice na první pohled nezdály nijak podezřelé, ale v dole zkrátka nešly splnit. Třeba opatřit pitnou vodu.

V této scénce nicméně hraje velmi důležitou roli také krysa, která se přiživuje horníkům u nohou. Krysy bývaly věrnými přáteli všech havířů. Když začaly prchat, svědčilo to o úniku metanu a bylo radno přidat se k nim. Dnes jsou všude po chodbách rozeseta elektronická čidla a průvodce nás ujišťuje, že kdesi nad námi bedlivý pracovník hlídá bezpečné hodnoty v počítači.

Hornické řemeslo nebyla nikdy procházka růžovým sadem, spíše tím nejčernějším peklem. A to platilo jak pro dospělé, tak bohužel i pro děti. Svědčí o tom figurína dítěte, které vede koně, jenž za sebou táhne vozík s uhlím. V dole pracovali chlapci ve věku kolem deseti let. Jejich práce nebyla prý tak namáhavá, ale návštěvníka to stejně příliš neuklidní.

Na náladě mu nepřidá ani odpověď na otázku, jak se velká vznešená zvířata dostala pod zem. Prý byly objeveny boční, pomalu se šikmo dolů svažující chodby a tak se nejprve domnívali, že tudy prostě koně sešli. Pak se ale našel pamětník, který se takové teorii vysmál, protože koně by prý nechtěli jít do tmy. Pod klecí výtahu se upevnila síť a tou se zvíře do věčné temnoty dopravilo. Koně horníkům bezpochyby ulehčili práci, bohužel však za cenu toho, že už nikdy neviděli jediný sluneční paprsek.

Muzeum neukrývá jen působivý příběh horníků. Zároveň je svébytnou podzemní galerií, v níž vystavují lokální umělci.
Muzeum neukrývá jen působivý příběh horníků. Zároveň je svébytnou podzemní galerií, v níž vystavují lokální umělci.

Muzeum neukrývá jen působivý příběh horníků. Zároveň je svébytnou podzemní galerií, v níž vystavují lokální umělci.

Česká stopa

Překvapením byla stopa, kterou v dole zanechal náš krajan. Jmenoval se Jaroslav Špička, do Velenje přišel počátkem 20. století, stal se zde vedoucím a také tu nakonec zemřel. V rámci prohlídky míjíme jeho kancelář s figurínou. Na sobě má hornickou uniformu, která musí mít přesně 29 knoflíků - to na počest svaté Barbory, patronky horníků. A nejen jich. Chrání také dělostřelce, při morových epidemiích a rizikových povoláních.

A proč zrovna 29? Právě tolik bylo bylo Barboře let, když jí její pohanský otec sťal hlavu, protože přijala křesťanství a odmítla se vdát za vybraného nápadníka. Patronkou horníků se stala proto, že se před svým krutým otcem dlouhé roky skrývala ve skalách, kde, stejně jako v dole, panovala tma.

V muzeu není nouze ani o bizarní zážitky. Jedním z nich je pohled na vypracovaná těla horníků s úderným sloganem „Stojíme pevně a vzpřímeně do roku 2054“ - ve skutečnosti reklama na pánské spodní prádlo.

V muzeu není nouze ani o bizarní zážitky. Jedním z nich je pohled na vypracovaná těla horníků s úderným sloganem „Stojíme pevně a vzpřímeně do roku 2054“ - ve skutečnosti reklama na pánské spodní prádlo.

Před námi je konečně oběd. Skromné hostině holdujeme v nejhlubší jídelně na světě – a zároveň předělu mezi starou částí dolu podpíranou dřevěnými, žebrování kostela podobnými výztužemi, a částí moderní, již vyztužené kovem a plné strojů. Dříve se uhlí dobývalo jen lidskou silou za pomoci krumpáče, lopaty, kladiva a motyky. Větší mechanizace práce se horníci dočkali v 50. letech minulého století. Intenzivní pak v 70. letech. Množství strojů sem doputovalo i z naší české kotliny.

Zpátky se svezeme malinkatým hornickým vláčkem a naším známým výtahem.

Podzemní svatba

Důlní činnost nemění jen psychiku člověka, ale i ráz krajiny. Na povrchu díky těžbě vznikala, prohlubovala se a následně propojovala místní jezera. Největší v okolí je Velenjské jezero, hned vedle leží jezera Šoštanjské a Škalské. Rybáře potěší, že jsou plná ryb.

Půvabné Velenjské jezero je oblíbeným místem odpočinku - jak pro místní, tak pro turisty.

Půvabné Velenjské jezero je oblíbeným místem odpočinku - jak pro místní, tak pro turisty.

Na povrchu se přesouváme do klasického muzea, kde si můžeme udělat dojem, jak asi vypadalo hornické bydlení před rokem 1930, a dozvíme se o hornickém zvyku „skok přes koženou zástěru“ - iniciačním rituálem hornických nováčků před vůbec prvním sestupem pod zem.

Téměř poetický genius loci vás asi nejvíc zasáhne v hornické šatně. U stropu jsou desítky kladek a na nich je zavěšené prádlo i boty. Tím, že horníci své oblečení vytahují do výšky, totiž nejen šetří místo, ale prý ho i větrají. Ne, denně se opravdu nepere.

Téměř poetický genius loci vás asi nejvíc zasáhne v hornické šatně. U stropu jsou desítky kladek a na nich je zavěšené prádlo i boty. Tím, že horníci své oblečení vytahují do výšky, totiž nejen šetří místo, ale prý ho i větrají.
Téměř poetický genius loci vás asi nejvíc zasáhne v hornické šatně. U stropu jsou desítky kladek a na nich je zavěšené prádlo i boty. Tím, že horníci své oblečení vytahují do výšky, totiž nejen šetří místo, ale prý ho i větrají.

Téměř poetický genius loci vás asi nejvíc zasáhne v hornické šatně. U stropu jsou desítky kladek a na nich je zavěšené prádlo i boty. Tím, že horníci své oblečení vytahují do výšky, totiž nejen šetří místo, ale prý ho i větrají.

Pokud máte po exkurzi pocit, že jste se do místa, které je cítit potem i krví generací horníků, právě zamilovali, můžete se tu dokonce nechat oddat před zraky svaté Barbory. To vám vaše drahá polovička jistě nikdy nezapomene. Jen budete mít problém na takovou svatbu pozvat přátele trpící klaustrofobií.

Pavla Fridrichová
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.