Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Můj privát. Pronajala jsem si ho podle fotek na internetu, vypadaly samozřejmě dobře, realita byla jiná. Byl to jeden asi ze tří pokojů vytvořených sádrokartonovými příčkami z velkého sálu, štuky na stropě jsem si dělila se sousedem. Vybydlený dům v centru města býval šlechtickým palácem. Ještě že jsem ho sdílela s německými studenty, hodně uklízeli. A tak, i když se náš apartmán podobal squotu, věděla jsem, že ve sprše nechytím pásový opar. A naše ulice? Do kopce tam jezdila stařičká električka, pytle s odpadky lemovaly chodníky a za pár dní mě znali všichni bezdomovci. Ráno na mě taky laškovně pískali majitelé obchůdků, když jsem šla do školy. Neuměla jsem slovo portugalsky a stejně jsem si všechno se všemi povykládala. Ze začátku šok, postupně jsem si ale právě tohle na Lisabonu zamilovala.
Kdo je Janka Ryšánek Schmiedtová?Po maturitě na Lincoln High School v Portlandu – Oregonu, USA, a na Arcibiskupském gymnáziu v Praze odešla studovat činoherní režii na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, odkud vyjela na stáže do portugalského Lisabonu a skotského Glasgow. Jako režisérka spolupracovala s Brněnskou televizí, Českým rozhlasem, přispívala a přispívá do několika periodik. Doposud režírovala v Divadle Šumperk, HaDivadle, Městském divadle Zlín, Divadle Radost, Národním divadle moravskoslezském a Divadle J.K. Tyla v Plzni. Pod hlavičkou občanského sdružení Tripitaka režírovala projekty divadla v sociální akci. Věnuje se také organizování nejrůznějších společensky kulturních akcí. Je vdaná, žije nejen v Brně, miluje mluvené slovo, sushi a cestování. Když nepracuje, hledá práci. |
Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Pro mě byla překvapením rozvolněná organizovanost práce. Měla jsem školu tři dny v týdnu, domácí příprava nebyla moc třeba – mně to vyhovovalo, mohla jsem se věnovat poznávání, ale ve výsledku jsem stejně byla za šprta. Tamějším studentům přišla výuka náročná, nestíhali úkoly. Poprvé jsem se taky setkala s tím, že u domácí práce bylo určeno, jak má být maximálně dlouhá. Když jsem napsala víc, můj profesor to prostě nedočetl. Abych ale jen nekritizovala, hodiny teorie kultury pro mě byly zážitkem, nic tak inspirujícího jsem už nikdy v rámci vysokoškolského vzdělání nezažila.
Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Do Portugalska jsem jela na studijní stáž v rámci programu ERASMUS. Nebyla to moje první ani poslední zahraniční zkušenost, věděla jsem, co chci, a toho se mi i dostalo – měla jsem semestr pro sebe, uspořádala jsem si myšlenky, poznala novou kulturu, bylo mi dáno vnímat věci v nových kontextech. Svým způsobem jsem stáž brala jako součást osobního rozvoje. Rychle mi bylo jasné, že Portugalsko je skvělá země ale ne na to hledat si tam práci. Když jsem přišla řešit na studijní oddělení svůj rozvrh, paní si povzdechla, že je to strašného papírování, na které nemá čas, a pozvala mě na polévku. V Národním divadle zase začínalo představení s půl hodinových zpožděním a stejně přicházeli diváci, co se divili, že už se hraje.
Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Portugalci vaří výborně, ovšem český chléb mi scházel, nakonec jsem jeho nápodobu našla v obchodě se zdravou výživou. Spolubydlící byli nadšeni z poctivé polévky z jíšky. Já byla zase nadšená z velkých a levných asijských obchodů, celý privát jsem naučila uválet si sushi s avokádem.
Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Pokud někdy budu mít děti, a to ať už v České republice nebo kdekoliv jinde na světě, určitě s nimi budu mluvit česky. Kdyby to ale jen trochu šlo, nadšeně bych přivítala, aby moji potomci vyrůstali v dvojjazyčném prostředí, to je nedocenitelný luxus.
Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
V Lisabonu jsem se cítila jako Evropanka. Učila jsem se portugalsky, ale ve škole se vyučovalo v angličtině, což vztekalo mé trochu arogantní španělské spolužáky, kterří ovládali jen svůj rodný jazyk. O portugalštině tvrdili, že jí nerozumí, ale automaticky počítali s tím, že Portugalci rozumí jim. Lidi hodně znali Prahu, pivo a fotbalistu Karla Poborského, který hrál za Benficu Lisabon.
Češi v ciziněSledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám. Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě". |
Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
O Lisabonu jsem nevěděla nic, byla to pro mě náhradní stáž, když nevyšel skotský Edinburgh. Ale o co méně jsem přijela do Portugalska připravena, o to víc jsem si užívala kulturní šok. Schválně jsem zůstala na svém nevábném privátu, protože byl stejný jako celé město – zašlý a plný příběhů. V našem podchodě žil bezdomovec zamotaný do koberce, který, když mu bylo dobře, zpíval. Na náměstí, jen pár minut chůze z mého pokoje, pokuřoval sloní muž, jednu koupelnu jsme měli polepenou obrázky z retro erotického magazínu a povídali si o ní všichni zahraniční studenti jako o legendární porn bathroom. Jak o ní věděli? Nevím! Obecně bych řekla, že v Portugalsku nejsou lidi tak movití jako u nás, ale umí si užívat života, třeba jen ta jejich mléčná káva, galão, to je obřad, když si ji objednáte.
