'Potápět se může každý, ale ne pro každého je to vhodné'

Je potápění exkluzivní aktivitou nebo si ho může dovolit každý? Kdo je typickým zájemcem o potápění?
Větší je nepochybně zájem mužů. Ale žen, které se hlásí do kurzů je čím dál více. Co se například věku týká, sleduji největší zájem u lidí v rozmezí 30 až 40 let. Ale znám i sedmdesátníka, který si koupil pozemek na Slapech a chtěl se naučit potápět, což se mu také povedlo.

Kolik času je potřeba si na potápěčský kurz obvykle vyšetřit?
Kurz trvá obvykle dva měsíce. Záleží jak často student může docházet na praktický výcvik.

Setkáváte se s „nevšedními“ nováčky?
Ano, více než věk dokážou překvapit jiné skutečnosti, jako například, že k nám na kurzy zavítají i neplavci. Klient měl relativní psychickou odolnost a domníval se, že k potápění nepotřebuje umět plavat. Nicméně jsem ho to raději naučil. A když pak s námi odjel do Egypta na potápěčské safari, kde se mu to velmi líbilo. Po návratu do Čech se rozvedl, změnil zaměstnání a začal nový život. Splnil si klukovské sny a nabyl sebevědomí. Roztáhnul křídla.

Pokud má tedy člověk zájem a nebojí se, tak mu v navlečení postroje s lahví nic nebrání?
Jedinou překážkou může být zdraví. V současné době se poměrně často setkáváme s překážkou v podobě duševních poruch a psychických bloků. Celá řada zájemců, a to i z mladších ročníků, používá antidepresiva, což dříve nebývalo tak běžné. Léky pod vodou pod vyšším parciální tlakem fungují jinak. S větší účinností nebo se jejich účinnost mění. Zvyšuje se náchylnost centrální nervové soustavy na kyslíkovou toxicitu. A s tím je potřeba pracovat. Pak také sleduji, a to zejména u mladých, že nejsou vysportovaní, jsou fyzicky slabší, což pod vodou ovlivňuje i stav psychický – mají velmi nízký stav psychické odolnosti. A jsou na půl dne vyřízení i z drobné fyzické zátěže. Každý se může potápět, ale nikdo se do toho nesmí nutit. Potápění je hodně specifická činnost. V mnoha ohledech přirovnávám potápění k meditaci – pod vodou se člověk vznáší, užívá si prostor, ticho. Prostředí s sebou ale přináší celou řadu situací, které můžou být subjektivně vnímány jako velmi vypjaté. A kdo na ně není připravený a má tendence ke zkratkovitému jednání i při řešení běžných problémů na suchu, pro takového jedince potápění není vhodné.

Kde se potápíte tady v Česku?
Potápěčské lokality jsou po celé zemi. Ale konkrétní místo vybíráme v závislosti na ročním období a povětrnostních podmínkách a na podloží, kde se lokality nachází. Volím ty, které mají velkou samočistící schopnost. Takže obvykle to jsou Slapy – říká se, že kdo se nepropotápěl slapským peklem, nemůže být potápěč. Viditelnosti jsou tam nádherné, člověk se však musí propadnout trochu hlouběji. Pak uvidí zatopené mlýny, vraky, nádherné ryby. Další krásnou českou lokalitou je Bořená hora nedaleko Prahy nebo Rumchalpa u Jičína.

Jaké jsou vaše oblíbené potápěčské destinace? Kam bychom měli vyrazit?
Vím, že jde asi o otřepanou lokalitu, ale nejraději za potápěním vyrážím do Egypta. Jezdíme na potápěčské safari na takzvaném hlubokém jihu, které je vzdálené běžným lokalitám, a jsme kolikrát vzdáleni i několik dní od pevniny. V Egyptě jsem byl už bezmála 60 krát, ale barevné a veselé Rudé moře mě stále velmi baví.

Egypt patřil mezi populární turistické destinace, ale současný politický vývoj, strach z útoků a islamistů mu nesvědčí. Dotýká se nějak vás? Egypťané se snaží, aby byla bezpečnostní situace stabilizovaná. Myslím si, že situace je tam napjatá z několika důvodů – stát je postavený na průmyslu propojeným s turismem. Takže nemají peníze a jsou nervózní z toho, že turisté skoro nejezdí. A když už někdo přijede, tak vidí celou řadu zavřených obchodů, takže nervozita roste i na straně turistů. Ve vzduchu je cítit lehké napětí. Ale do Egypta jsem jezdil i za války v Iráku a budu tam jezdit dále.

Jaké lokality byste doporučil navštívit během letních měsíců?
V létě je krásné Středomoří – Elba, Korsika, Sardinie, ostrovy Lavezzi, je zde moc pěkné potápění za skvělých viditelností a příjemným servisem.

Jací jsme potápěči? Jde nám to?
Češi, a potápěči zvlášť, jsou specifická skupina. Na jedné straně máte ranaře, kterým je skoro všechno jedno a mají pocit, že se jim nikdy nemůže nic stát a při potápění nedodržují skoro žádná pravidla. A dovolím si říct, že Češi jsou z tohoto úhlu pohledu jedni z nejhorších potápěčů. Na druhou stranu ale máme celou řadu prvenství například v penetracích jeskyní nebo v hloubkových sestupech. To ale souvisí s tím, že psychická odolnost Čechů potápěčů je vyšší a jsou schopni riskovat více než ostatní. V porovnání například s Němci nebo Italy.