Stopování na ostrově Olchon uprostřed Bajkalu je veselá záležitost. Název značí pro Burjaty suché místo. Vskutku tady nejsou na déšť příliš zařízení. Hlavní silnice je prašná a v dešti se promění na jednu velkou blátivou louži. Mám smůlu, prší už od rána. Vypadám jak zmoklá slípka a není divu, že mě nikdo nebere. Tak mašíruji pěšky z Chužiru na druhý konec ostrova.
Ale přeci jen se vyčasilo a hned mi staví první vůz. Naloží mě do sovětského UAZu a už mě vezou. Vlastně jsem se chtěla jen o kousek přiblížit k mysu Choboj, ale ukázalo se, že moji milí kompaniéři mě jen tak nepustí. Společně se tedy vydáme na průzkum ostrova.
Řidič Tolja, náčelník olchonských záchranářů, se cvrnkne do krku a zavelí „sto gram, davaj, vodky popijom!" Trochu se zdráhám, když se káravým hlasem ozve „davaj! Ty mě neuvažáješ!" vidím, že odmítnout nelze. Po chvíli jízdy po místních cestách necestách mám pocit, že jsem té vodky vypila málo. Vrháme se vozem prudce ze stráně do lesa mezi stromy, pak se zas troufale nakláníme. Sedačka jakoby se vznášela. Je pravda, že je přichycená jen jakýmsi provizorním provazem.
Sedím tak na půl zadku a pozoruji, jak se Taňucha, baba se všemi zlatými zuby, na předním sedadle chytá za hlavu anebo si zakrývá oči. Pokocháme se nádhernými výhledy na jezero ze skály Tří Bratří, popijeme stakan vodky a popojedeme dál. Dokolíbáme se na Choboj, kde na všechny strany kolem je vidět jen ta podivuhodná voda. Pátý oceán, perla Sibiře, studená a fantasticky čistá voda, hluboká až zamrazí. Vodní hladina Bajkalu mizí někde v nedohlednu a já mám lehce rozostřený zrak. Ruské krasavice ať mi prominou, ale Bajkal je to nejhezčí, co v Rusku je. Připijeme si na zdar výpravy a popojedeme zase o kousek dál.
Život na statku
Jedeme navštívit Andreje, Burjata, se kterým Tolja jezdil kdysi na tanku na vojenských cvičeních. Jeho statek je obklopen všelijakými stejšny a zrezivělými vraky. A to nic proti tomu, co nás čeká uvnitř. Jeho žena, prý Ukrajinka, nás přivítá častuškou a tiskne mě na svou hruď. Do toho všeho kdáká slepice. Nepořádek, který tady vládne, nezná mezí. Po domě běhají slípky, všude se válejí baterky, kýble se šrotem a všelijaké zbytky, do toho pětadvacetiletý kocour, kterému se už strašně nechce žít, stůl plný neumytého nádobí, hadry, nářadí. Dostávám z toho záchvaty smíchu.
Chazaj Andrej jen chrchlá a vyplazuje jazyk, nerozuměla jsem mu jediného slova. Omrkneme králikárnu i stěnu v obýváku s fotkou, kdy chazajka byla ještě mladice a chazaj pohledný mužik a jejich dva synové byli ještě naživu. Domácí smetanu koštovat raději nebudu, vajíčko ulepené od peří taky ne. Nedivila bych se, kdyby se tu objevil pábitel se sekerou zaseklou v hlavě. Rozloučíme se a sjedeme ke břehu na Velké moře do zátoky Usury.
Tady v zátoce stojí pomníček Toljova bratra Sergeje, který se utopil v Bajkale, když autem zapadl do ledové trhliny. Chtěl si zkrátit cestu. Utonul v nejhlubším místě jezera. Táňa zasadí na mohyle pár nových kytiček, popijeme vodky, trochu cvrnkneme i na hlínu na pomníčku, zakousneme sýr a rybu, aby nás vodka nesvalila a neskutáleli jsme se do Bajkalu. Tady se s nimi rozloučím. Řidič v značně podroušeném stavu mě přemlouvá, abych se vrátila s nimi do Chužiru, ale na to nemám ani pomyšlení. Vyperu si zablácené kaťata v nejčistší vodě planety a pomalu vystřízlivím z té dnešní spanilé jízdy.
