17. října 2011 10:00 Lidovky.cz > Cestovaní > Cestopisy

Procházka po Ďábelské
stezce v Martins Bay

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Martins Bay od Long Reef | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martins Bay od Long Reef | foto: Martin Slíva, HedvabnaStezka.cz
Když přijde zima do Martins Bay na Novém Zélandu, slunce rozzáří zelené skály i zasněžené štíty. Tehdy si tu můžete dát tu nejlepší romantiku a sám procházet liduprázdnou krajinou od srubu ke srubu. Pojďte mlčky s námi.

Severní čast národního parku Fiordland skrývá krásný klenot - oblast zálivu Martins Bay. Záliv je dostupný pěšky po stezce Hollyford Track nebo letecky. Pouze pěší varianta zabere nejméně týden, kombinace letu a pěšího návratu se dá zvládnout za 3-4 dny.

-

Má první návštěva Martins Bay byla dobrovolnickou záležitostí. Tehdy jsem se v Queenstown dozvěděl, že se hledají dobrovolníci na úpravu a stavbu části stezky v okolí Martins Bay. Doprava malým letadlem Cessna a ubytování v soukromé lodge byly zdarma, tak jsem se tehdy nerozmýšlel. Běžné opravy stezky, čištění a tvorba odvodňovacích kanálů tehdy vyvrcholily prosekáním a prokopáním úplně nové stezky buší k břehu řeky. Tam jsme si v malém vyzkoušeli jak se asi cítíli první osadníci při mýcení pralesa.

Pěšky za lachtany a tučňáky

Návrat zpět do Martins Bay byl již dlouho na seznamu priorit, jen jsem tam chtěl být za pěkného počasí a v poklidu, tedy nejspíš zase v červenci. Červenec je totiž asi jediným obdobím v roce, kdy v Martins Bay bývá téměř zaručeně slunečno po několik dnů, což je v kontrastu se zbytkem Fiordlandu. Může za to červencové stabilní jihovýchodní proudění (typické pro tuto oblast), které přinese oblačnost maximálně nad jižní část Fiordlandu, tam se nad horami vyprší a do Martins Bay (ale také např. do Milford Sound) přijde už jen počasí suché, zbavené vlhkosti a tedy i srážek.

Jediným oříškem se od počátku jevil let. V zimě se nikomu na túru nechce, lety do oblasti Martins Bay jsou výjimečné. Sám jsem nechtěl platit za celé letadlo, to by byl zbytečný luxus. Ale usmálo se na mě štěstí. Jakási paní se spolu s dcerou na základě stejných referencí rozhodla pro túru Hollyford Track. Ve středu jsem se dozvěděl o plánovaném letu a ve čtvrtek ráno jsem už seděl v letadle směrem do Big Bay. Krásný vyhlídkový let byl zakončen přistáním na pláži. Na pláži už čekal Mike, který nás spatřil přistávat a během mého vystupování s pilotkou konzultoval ideální místo pro přistání na této pláži. Rozloučil jsem se se zbytkem posádky, s Mikem jsme zamávali letadlu a dali jsem se do řeči.

Mike do Big Bay létá již čtyřicet let lovit whitebait. Whitebait je novozélandská specialita, malý potěr, který se loví v řekách do sítí. Obvykle se smíchá s těstíčkem z mouky a vajíček a na pánvi se usmaží jako placky. Upřímně mě tato specialita chuťově moc nezaujala, ale je to tradice, dnes navíc draze placená. Mike byl tentokráte v Big Bay jen na odpočinek a trochu také kvůli údržbě své rybářské chaty (rybářská sezóna začne až na jaře) s tím, že další den prý poletí domů v jeho staré Cessně.

Já jsem se dvě hodinky toulal v okolí pláže a ústí řeky Awarua a pak se pomalu vydal směrem k Martins Bay. Cesta po pláži zpočátku utíkala poměrně rychle. Chvíli jsem hledal vhodné místo pro překročení potoka McKenzie, pak už cesta pokračovala částečně po bývalé, mnohde zarostlé cestě a skákáním po kamenech na pláži. U Penguin Rock jsem se tváří v tvář střetl s tučňákem, ale ten rychle zmizel v křoví. Chvíli jsem čekal, zda se nepoštěstí a neuvidím dalšího tučňáka na cestě z moře, ale za chvilku mě doslova obsadily muchničky (dokáží pěkně štípnout, na NZ známé jako sandfly - rod Austrosimulium), a proto jsem čekání vzdal a raději se dal do pohybu abych je setřásl.

Zálivy Martins a Big Bay

Zálivy Martins a Big Bay byly Maorům známé již od poloviny sedmnáctého století a až do konce osmnáctého století zde stála významná maorská osada, která se specializovala na stavbu lodí. Ale počátkem devatenáctého století zde zůstalo jen pár Maorů. Kapitán Alabaster, který do zálivu připlul roku 1863, našel jen dvě maorské rodiny. Jedna z nich byla maorského náčelníka Tutoko, který měl dvě dcery. Ty kapitán Alabaster pokřtil Sara a May. Toho samého roku geolog provincie Otago Dr. Hector se také setkal s náčelníkem a jeho rodinou a pojmenoval po něm horu Tukoko a po jeho dcerách pak blízké hřebeny Sara a May Hills. S myšlenkou osídlit tento odlehlý kout přišel superintendant provincie Otago James Macandrew, po kterém bylo pojmenováno plánované město Jamestown. Roku 1870 se začal naplňovat ambiciózní plán výstavby města na břehu jezera McKerrow. Byly naplánovány ulice, budoucí infrastruktura a první osadníci postavili několik domů. Ale neexistující přístupová cesta z vnitrozemí a zrádné písečné nánosy v ústí řeky, které zásobovacím lodím výrazně ztížily přístup k osadě, vedly k jejímu postupnému zániku. Jamestown byl opuštěn již roku 1869 a pouze bratři McKenziové zůstali v oblasti Martins Bay. Od nich roku 1926 pozemky zakoupil David Gunn, který tu choval stádo dobytka a postupně zpřístupňoval oblast turistům, kterým dělal i průvodce. Zvláště se proslavil roku 1936, kdy v Big Bay havarovalo letadlo a David během 21 hodin došel pro pomoc po stezce, která zdatnému člověku zabere 4 dny. Za to získal státní vyznamenání - medaili krále George VI. David vybudoval síť stezek a turistické chaty, které jsou základem dnešních túr. Utonul v rozvodněné řece Pyke roku 1955.

Jen já a lachtani

Bylo krásně teplo, zimní sluníčko, nikam jsem nemusel pospíchat, ani to moc nešlo. Skákal jsem po balvanech na pobřeží, naštěstí mi hůlky pomáhaly držet balanc. K výběžku Long Reef jsem doskákal krátce před soumrakem. Po cestě jsem vyplašil pár mladých lachtanů. Asi se jim daří a úspěšně se rozmnožují, před deseti lety v těchto místech nebývali. Jen co jsem došel k výběžku, začal barevný koncert - zapadající slunce postupně ozářilo oblohu všemi odstíny žluté, oranžové a červené. A do toho jak na zavolanou nedaleko podél pobřeží plula rybářská loď, která úplně ideálně zapadla do té kýčovité atmosféry. Došel jsem za zbytkového světla do nedaleké chaty v Martins Bay. Byl jsem tam sám, tak jsem si zatopil a uvařil večeři. Nebe bylo bez mráčku, a proto jsem vytáhl stativ a šel si užít noční oblohy a nafotit pár snímků Mléčné dráhy. Tak jasné noční obloze nešlo (zase) odolat.

Další den ráno jsem se znova vrátil na Long Reef. Celé dopoledne jsem si užíval společnosti lachtanů, pozoroval obří vlny a rybářskou loď jak líčí na langusty. Během návratu jsem se stavil u jedné rodinky tučňáků novozélandských. Byli tak hluční, že bylo nemožné si jich nevšimnout. Pak už jsem ale musel jít dál. Podíval jsem se na místo bývalé Martins Bay Lodge. Stál tam nový komplex budov, ale ta původní lodge, ve které jsme před deseti lety pobývali, je pryč. Základy jí podemlela řeka, a proto ji nakonec spálili a na zbytku základů je dnes trávník.

Martins Bay Lodge patří společnosti Hollyford Track, která nabízí komfortní variantu seznámení s tímto krajem. Na trase jsou další dvě chaty s veškerým komfortem. Obávaný Demon Trail se objíždí v jetboatu a z Martins Bay se letí do Milford Sound. Výborná strava a postel a sprcha každý večer nemají chybu. Samozřejmě to něco stojí.

Pokračoval jsem dál lesem k jezeru McKerrow a místu zvanému Jamestown. Místo bývalé osady je tam dnes opět les a dvě nové "chaty". Ty tu stojí, protože po zaniklé osadě tu zůstalo několik soukromých pozemků a na Zélandu se soukromý majetek ctí - ani národní park na něj nedosáhne. (Podíváte-li se na mapu národního parku, pak jeho hraniční čára lemuje malé čtverečky - každý soukromý pozemek uvnitř parku není jeho součástí.)

Civilizace uprostřed pralesa

Jak jsem šel podél břehu jezera, slyším záseky sekyrou a po chvíli spatřím pána u domu původně známého jako Charlie’s Place. Krásný dřevěný srub si tu jistý Charlie postavil roku 1995, ale roku 2003 ho prodal novým majitelům, kteří sem teď jezdí, respektive létají vrtulníkem, několikrát do roka (jako my v ČR na chatu :-). Nenadálé setkání vyústilo k pozvání na kávu - uprostřed pralesa obklopen vymoženostmi 21. století - satelitní internet, počítače - to vše mi připadalo jak na návštěvě u mimozemšťanů z vesmíru.

Dalším cílem mé cesty byla chata Hokuri Hut, ke které jsem došel za soumraku. Tohoto krásného obydlí s okny se dvojitými skly jsem si zase užil úplně sám. Večer po setmění za mnou přišla návštěva - vačice kusu liščí neboli possum (Trichosurus vulpecula), která mě z relativní blízkosti zápraží pozorovala skrze sklo.

Ďábelská stezka

Třetí den mě čekal asi nejhorší úsek, zvaný Demon Trail. Měl jsem štěstí. Po několika dnech bez deště bylo sucho, kameny neklouzaly, téměř žádné bahno. Ale dokážu si to představit po dešti, respektive ani nechci, to musí být nářez. Jen nechápu, jak David Gunn tudy do roku 1955 hnával stáda skotu. Možná kamzík by to prošel, ale kráva?

Další důležité odkazy


Na oběd jsem se zastavil v Demon Trail Hut. U ní jsem si venku na sluníčku znova vyzkoušel jak lze vyzrát na dotěrné muchničky. Předchozího večera jsem si do večeře přimíchal několik čerstvých stroužků česneku. A ten pravděpodobně účinně odhání tento všemi proklínaný hmyz. Bylo zábavné pozorovat, jak si na mě sedá roj hladových muchniček, znechuceně se prochází po kůži a bez štípnutí zase odlétá.

Stezku protíná několik větších přítoků. Přes ně vede náhrada mostu, tzv. walkwire. Ten tvoří tři lana napnutá mezi stromy na obou březích a vyztužená hliníkovými V profily, které drží tvar. Spodní lano je pro nohy, horních dvou lan se člověk drží rukama. Jít takto nad desetimetrovou roklí není pro slabší povahy.

Po překonání pobřežního úseku mě ještě čekal obávaný bahnitý, ale díky suchu jsem se téměř neumazal. Navečer jsem došel do Alabaster Hut na břehu stejnojmenného jezera. Tam jsem dohnal paní s dcerou z letadla. V chatě už měly pěkně zatopeno.

Uvězněn kvůli sněhové nadílce

Poslední den byl po ránu mráz, nad horami se hnaly mraky, ale po cestě stále bylo jasno. Moc jsem se nezdržoval a držel tempo, tak abych se ještě večer dostal do Te Anau. Jak jsem docházel k silnici Hollyford Road, čím dál tím víc se přibližovala hradba mraků. Na konci cesty téměř nikdo neparkoval, jak bývá obvyklé, a proto jsem raději šel dalších osm kilometrů do Gunns Camp. Mezitím začalo sněžit a v kempu jsem se dozvěděl, že se nikam nedostanu, protože silnice Milford Road je kvůli sněhu uzavřena.

Kemp byl jediným skutečným majetkem Davida Gunna. Po jeho nešťastném utonutí převzal správu kempu jeho neméně věhlasný syn Murray. Ten ho provozoval až do odchodu do důchodu v roce 2005, kdy ho předal do správy jím založeným Hollyford Museum Charitable Trust. Chatky jsou originální z třicátých let, kdy poskytovaly obydlí pro pracovníky a jejich rodiny na stavbě silnice a Homer tunelu. Jsou malé, jednoduše vybavené, ale k noclehu úplně stačí, kamna je dobře vyhřejí. Voda ve společných sprchách je vždy horká, nová budova skrývá společenskou místnost s dobře vybavenou prostornou kuchyní - co víc si přát. Pravda, na internet a telefon zapomeňte. Jen správce má pro sebe satelitní internet - jeho jediný způsob komunikace se světem.

Byl jsem tedy nucen pobýt další den v kempu, ale aspoň jsme po delší době zase měli čas se správci kempu si popovídat. A v pondělí túru dokončila také paní s dcerou. Správce kempu nás dovezl na půl cesty do Knobs Flat a kamarád, kterému patří tamní ubytování, nás dovezl do Te Anau.

Martin Slíva, HedvábnáStezka.cz

O autorovi:

Vlaďka Kennett a Martin Slíva pracují v cestovním ruchu a na Novém Zélandu žijí zhruba od roku 2001. Usídlili se přímo v centrech novozélandského turismu - v Glenorchy a Te Anau. V Queenstown založili cestovní kancelář True Travel Ltd.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz