Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Riskovaly Hanča a Tonča? Na únos se nepřipravíte nikdy, říká cestovatelka

Cestování

  9:00
Co nás táhne do světa? chceme poznávat sebe i jiné kultury a někteří z nás jsou pro to ochotni podstupovat i nebezpečí. Novinářka a dokumentaristka Lenka Klicperová jezdí do bouřlivých oblastí už roky a pro Pátek LN píše, jaké to je, když po Afghánistánu či Iráku cestuje žena.

Lenka Klicperová na americké základně Shank v Afghánistánu. Byla jsem tam dvakrát s vojáky a dvakrát na vlastní pěst foto: Lenka Klicperová

Proč jely samy? Proč jely zrovna tam? A proč vůbec někam jezdily? Nejen tyto otázky si začala klást česká veřejnost (ta zcestovalá i ta, která si spíše cení pohodlí domova) poté, co se z Pákistánu zpět do vlasti po dvou letech vrátily dvě unesené mladé Češky.

Reakce, hlavně na internetu, byly mnohdy, mírně řečeno, pokleslé. Zvlášť provokativně působil fakt, že přes nebezpečnou oblast cestovaly a vysoké riziko podstupovaly ženy. Jako byste býkovi v aréně ukázali rudý hadr. Rozhořčení dávali najevo skoro všichni, nejvíc ti, kdo se v životě dostali nejdál za roh, do nejbližší restaurace.

Být ženou na cestách má své výhody, říká fotografka Štuková

Doufejme, že obě mladé ženy veřejnosti ještě dlouho nebudou nic vysvětlovat, potřebují hlavně klid. Snad se jim podaří dostat se nějak přes všechno, co zažily v zajetí. Za to, co láká i nás ostatní – a nezáleží, do jak nebezpečných oblastí se vydáváme –, za to, že něco chtěly vidět a dozvědět se, zažít něco neopakovatelného, zaplatily vysokou daň. Už jen minimální lidskou slušností je teď na ně neútočit a nechat je v klidu.

Co to je riziko?

Riziko na jejich cestě pochopitelně přítomno bylo. Jenže – kdo je ten arbitr, který stanoví, kam ještě můžeme a kam ne? Není na každém z nás, abychom si stanovili své možnosti a svobodně se rozhodli, kam jet a kam už ne?

Sama mám za sebou desítky cest do rizikových oblastí. Většinou cestuji ve dvojici s další parťačkou. Jsme tedy dvě, výjimečně tři. Samotné ženy v zemích, jako je Irák, Afghánistán, Demokratická republika Kongo, Niger, Haiti... Nepovažuji za riziko jet natáčet na sever Keni o ženské obřízce, pro jiného to však může být vrchol adrenalinu. Z profesních důvodů mám hranici nebezpečí nastavenou jinak. Zřejmé je to například, když sleduji práci svých zahraničních kolegyň. Lynsey Addariová je americká fotožurnalistka ověnčená mnoha cenami za fotografii. V Afghánistánu fotila už za vlády Tálibánu a její snímky z této země jsou pro mě věčnou inspirací. Při práci ve válkou rozvrácené Libyi ji dokonce unesli, její případ naštěstí skončil dobře.

Lenka Klicperová

Novinářka a fotografka. Začínala jako zpravodajka, od roku 2004 šéfredaktorka časopisu Lidé a Země, který patří mezi nejstarší dosud vydávaná periodika v Česku a zaměřuje se na reportáže z cizích zemí. Navštívila řadu afrických zemí, pracovala v Angole, Namibii, Nigérii, Tanzánii, Keni, Etiopii, v Mali, Burkině Faso, Čadu, Nigeru či několikrát v Demokratické republice Kongo a Iráku. Od roku 2010 také pravidelně jezdí do Afghánistánu (čtyři cesty). Zaměřuje se na problematiku žen a jejich postavení ve třetím světě, na reportážní a portrétní fotografii. Své reportáže publikuje nejen v domovském časopise, ale spolupracuje i s mnoha dalšími tištěnými periodiky, ale i TV a rádii. Věnuje se také přednáškové činnosti.

Lenka Klicperová při práci

Nedávno mě zaujal článek, který napsala pro list New York Times. Jeho titulek zněl: „Co všechno může fotit těhotná fotografka? Všechno.“ Addariová v něm vypráví, jak na začátku těhotenství pracovala na reportáži v Senegalu. Přes všechna varování lékařů i blízkých pro ni byla práce stále důležitá a nedokázala se bez ní obejít. Pak odjela – stále těhotná – dokumentovat sucho v Somálsku a život uprchlíků. Nestačilo jí fotit jen v uprchlickém táboře v Dadaabu na severu Keni. Chtěla tu story celou. A tak odletěla do Mogadiša, „hlavního města únosů“. Ještě pár týdnů před porodem fotografovala v Gaze.

Pro mě to není ukázka nezodpovědnosti, ale opravdové vášně pro práci. Přes všechny negativní komentáře a varování, jak dopadne špatně, to prostě zkusila. A najednou se ukázalo, že to jde!

Byznys s únosy

I když se chystáte sebelíp, na únos se nepřipravíte nikdy. Málokdo z nás asi cestuje vybaven tak, aby mohl čelit bandě, která na vás míří kalašnikovy. A na základě svých skoro desetiletých zkušeností si troufám tvrdit, že riziko je prakticky stejné pro muže i pro ženy. Když vás někde budou chtít unést, udělají bez ohledu na to, zda jste muž či žena. Možná že skoro naopak – muž je v muslimském světě cennější jakožto rukojmí. Pak je jedno, jestli jste muž nebo žena a je jen na vás, zda se s tím vyrovnáte (budete-li mít štěstí na únosce a přežijete). 

Byznys s únosy se na Blízkém a Středním východě rozmohl za posledních deset let do obludných rozměrů. Zdaleka jím nejsou ohroženi jen západní cestovatelé a novináři. Před pár týdny jsem se vrátila z Jordánska, kde jsem pracovala se syrskými uprchlíky z Homsu. Toto město dnes prakticky neexistuje, je to jedna velká hora sutin.

„Každý den někdo zmizel. Za pár dní jsme ho našli podříznutého ve škarpě. Unášení lidí byl naprostý standard, nedalo se ani zjistit, jestli dotyčného unesli Assadovi muži, nebo islamisté. Někdy chtěli výkupné, někdy se s tím ani neobtěžovali,“ popisoval mi situaci v Homsu jeden z uprchlíků.

To samé jsem zažila v Afghánistánu nebo Iráku. Zejména v Bagdádu to bylo zlé. Unášelo se za Saddámova režimu a po jeho pádu se tato pěkná tradice rozvíjela dál. „Stalo se dokonce, že do unášení byli zapojeni rodinní příslušníci. Jednoho malého chlapce unesl jeho vlastní strýc, požadoval po rodině výkupné. Jenže při procesu domlouvání se o ceně, kterou rodina měla za chlapce zaplatit, se nějakým omylem prozradilo, že únoscem je strýc. Tak chlapce zavraždil,“ líčila mi v Bagdádu Nataša al-Rádí, rozená Cimbálová.

Sama mám za sebou desítky cest do rizikových oblastí. Většinou cestuji ve...

Je to velmi podobné jako s videozáznamy s podřezanými rukojmími. Veřejnost na západě je prožívala jako něco neslýchaného a otřesného, protože to potkalo Brity či Američany. YouTube je plný videí, v nichž fanatici z Islámského státu ve velkém mordují zajaté kurdské pešmergy, Syřany i sunnity, kteří se zprotivili jejich pravidlům. V Bagdádu jsem potkala novináře, který byl unesen, naštěstí se jeho blízkým podařilo sehnat peníze a dojednat propuštění. To samé z Bagdádu vyhnalo i kněze chaldejské církve, jenž nyní pracuje s vnitřními iráckými uprchlíky, kterých je plný Erbil, hlavní město iráckého Kurdistánu. Unesli jej islámští radikálové a ze zajetí se dostal až po zaplacení výkupného. Peníze poskytla církev.

V horách s teroristy

Svět byl a je plný podobného násilí. Můžeme to přijmout jako fakt, nikam nejezdit, protože u nás je zatím bezpečno. Ale to není v povaze velké části těch z nás, kdo si bez poznávání cizích částí světa neumíme představit svůj život. Mě na cesty táhne možnost poznávat nejen svět, ale i sebe. Baví mě na tom, že jsem vystavena naprosto jiným podmínkám, než jaké panují doma. A je to výzva, protože se s nimi musím naučit vyrovnávat. Člověk zároveň pochopí, čeho je v klíčových okamžicích schopen. Jak se chová, když dojde na nějakou situaci, která se jiným může jevit jako extrémní.

Vzpomínám si, jak jsme s kolegyněmi pracovaly v Iráku na reportáži o životě tamních žen. Jednou nám zavolal hlavní mluvčí guerillové organizace PKK, což jsou kurdští separatisté označovaní za teroristickou skupinu a jejich hlavním nepřítelem je turecká vláda. Do telefonu řekl, že jestli chceme rozhovor s příslušnicemi PKK, pošle nám ráno auto a odveze nás do hor. Všechny tři jsme přesně věděly, že se guerillovým bojovníkům vydáváme napospas a může se klidně stát, že si nás tam nechají navždycky. Ani jedna z nás nevyslovila jedinou pochybnost: jedeme. Bylo jen nutné vymyslet nějakou báchorku pro našeho tlumočníka, protože jet jsme musely samy a nikdo nesměl vědět kam. Já stihla jen poslat SMS domů, aby v případě potřeby kontaktovali mého dobrého přítele, který by si v takové situaci uměl nejlépe poradit.

Klicperová navštívila řadu afrických zemí a vyšly ji dvě fotografické knihy...
Klicperová navštívila řadu afrických zemí a vyšly ji dvě fotografické knihy...

Už cestou jsme zažily bombardování – Turci mířili na pozice a základny PKK –, ale rozhovory jsme nakonec v horách na turecko-iráckoíránském pomezí natočily. To setkání bylo nezapomenutelné. Před námi seděly ženy, ktes takovým odhodláním berou do ruky zbraň, aby vybojovaly lepší svět. Protože ať je skutečnost jaká chce, ony přesně tomuhle věří. V tom byly stejné jako ženské členky pešmergy, s nimiž jsem se setkala na podzim na frontové linii u iráckého Kirkúku. Odhodlání a statečnost. Člověk si v porovnání s nimi uvědomí, co to statečnost vlastně je. Doma nejsme konfrontováni se situacemi, v nichž bychom statečnost měli možnost projevit. Nebo ji u někoho obdivovat. Tu možnost jsem mezi povstalci v horách měla a jsem za ni nevýslovně šťastná.

Také tohle táhne mě a mnoho dalších lidí za hranice střední Evropy. Možnost vybřednout ze zavedených rituálů, jež se doma stereotypně opakují. Setkat se s jinými lidmi, než jaké běžně potkáte při práci na jednom místě. Zažít jiné situace než opakující se modely – ráno do práce a večer z práce...

Být ženou na cestě

A jaké to tedy je, být ženou na cestách v rizikových oblastech? Mnohdy výhoda, jindy je tomu naopak. Většinou jde o oblasti, kde působí ozbrojené síly – tedy muži. Když něco potřebujete od mužů ve zbrani a jste blondýna, míváte výhodu.

Svět byl a je plný podobného násilí. Můžeme to přijmout jako fakt, nikam...

Jeden příklad za všechny. V roce 2008 byla v Demokratické republice Kongo vysoce nestabilní situace. Neziskovky se z oblasti východního Konga stahovaly, my s kolegyní naopak mířily právě tam. Pěšky přes hranici s Rwandou, s batohy na zádech. Chtěly jsme zmapovat situaci tamních žen, jež ve válečné zóně zažívaly brutální masové znásilňování. Země byla vzhůru nohama, dostat se do vesnic v pralese nám mohly pomoci jedině jednotky OSN. Zaregistrovaly jsme se tedy jako novinářky (OSN v takových případech novináře podporuje) a zažádaly o dopravu vrtulníkem.

Čekaly jsme dlouho, věci se táhly a my měly na práci jen tři týdny. Byla jsem zoufalá a vrtulník pořád nikde. Pak se to podařilo a s Olgou Šilhovou jsem už seděla připravená na základně, když najednou vrtulník, který nás měl vzít do džungle, odletěl. Přišel ruský důstojník a řekl nám, že se zhoršilo počasí a další vrtulník poletí až za týden. To už naše zoufalství dostoupilo vrcholu, věděly jsme, že jinak než helikoptérou se tam nedostaneme a že za týden už pro nás bude pozdě. 

V tu chvíli jsem byla vzteky bez sebe, tekly mi slzy a nadávala jsem tak, že by se špačci červenali. Vojáci to naštěstí pochopili jinak. Vzedmula se v nich vlna rytířství, ruský a pákistánré ský důstojník se začali trumfovat, kdo že nás nakonec do té džungle dopraví, protože nás nemůžou přece nechat takhle zoufalé. Odletěly jsme do hodiny.

Myslím si, že přinášet informace a příběhy z válkou postižených regionů má...

Jindy to taková legrace není, být ženou na cestě má svá specifika. V Afghánistánu třeba musíte počítat s tím, že ne všichni s vámi budou ochotni mluvit. Konzervativní Paštúni mnohdy ani západní ženu nepovažují za partnera k rozhovoru. V takových případech je lepší sklopit zrak a nechat za sebe mluvit muže, jemuž předtím dáte přesné instrukce, co má vyjednat. Mužský a ženský svět je v Afghánistánu striktně oddělen a s tím se musí počítat.

Ale ani o vtipné situace není nouze. Přijeli jsme natáčet do jedné kábulské středostavovské rodiny. S kolegyní Jarmilou Štukovou jsme měly natáčet život tamních žen. Cestoval s námi také Jarmilin manžel, jenže ten se nesměl na hostitelovu manželku a dcery ani podívat. Zavřeli ho do parádní místnosti, kde mu dělal čtyři hodiny společnost paštúnský děda. Jednou za hodinou se na něj zazubil, řekl „oukej“, on odpověděl „oukej“ a na hodinu bylo zase po konverzaci. My si mezitím užívaly mnohem zajímavější natáčení se ženami.

Nevýhodou bývá to, že jako žena jste všude na ráně. A to i když jste zahalená od hlavy k patě, evropsky vyhlížející obličej, v mém případě ještě s modrýma očima, prostě neschováte jen tak. Je třeba s tím počítat a nebudit pozornost více, než nutně musíte. Nikde se nezdržovat moc dlouho. V Afghánistánu „dlouho“ může znamenat i jen deset minut. Je krásné poznat takovou zemi, ale je třeba mít neustále na paměti, že jeden život tu neznamená nic...

Svobodně se rozhodnout

Za týden už budu sedět v letadle směřujícím do Iráku. Vedle mne zase jen má parťačka Jarmila Štuková. Samy dvě budeme opět cestovat do země, která je ve válečném stavu a před níž varuje ministerstvo zahraničí. Ano. Chápu riziko, ale jsem ochotná jej podstoupit. Ne nerozvážně a zbrkle. Na zajištění této cesty pracuji už několik měsíců – a vlastně let, protože se do Iráku vracím a postupně si tam buduji síť místních lidí, kteří zemi dobře znají a pomohou mi minimalizovat všechna rizika.

Podstupuju tuhle cestu proto, že můžu. Můžu se svobodně rozhodnout, že mi to za to stojí. Myslím si, že přinášet informace a příběhy z válkou postižených regionů má smysl. Ale i kdybych nebyla novinářka, mělo by to smysl pro mě samotnou.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!