Silný zážitek ze severu? Vydejte se do Západních fjordů, naučí vás tam islandsky

Vyjížděli jsme ze samotného centra, od koncertní haly Harpa. Před autobusem stál urostlý Islanďan, s patřičně nebezpečným pohledem a hustou bradkou. Zeptal se mě na jméno, skoro zajásal, že jsem z České republiky a popohnal mě, ať si nasednu. Jen co jsme se dali do pohybu, měla jsem pocit, že jsem na letním táboře pro trochu odrostlé děti. Kolem většinou studenti, přes uličku kytara, na ní uvázaný šátek s kanadskou vlajkou. Takže mezinárodní letní tábor.

Radost a těšení se na bezstarostnou rekreaci utnul ten chlápek vikingského vzezření tím, že na nás chrlil vše ve své mateřštině a po necelé hodince cesty nám rozdal testy ze slovní zásoby i gramatiky. Tady končí veškerá legrace, i když on, Óli, jak se pak představil, tvrdil opak. „O nic nejde...“ To určitě. Když jsem v přiloženém dotazníku zaškrtávala možnost, že se výuce islandštiny budu věnovat i ve svých volných chvílích, měla jsem pocit, že se řežu do prstu a upisuju se ďáblu vlastní krví. Nebude to lehké, islandština je severogermánský jazyk, který je na ostrově skoro zakonzervovaný. Ale přijela jsem se ji učit, protože učení jazyka je dobrý prostředek k poznávání kultury, ne?

Problémové děti, vraždy, sebevraždy... Takové to pravé islandské kouzlo

Univerzitní centrum v Západních fjordech nabízí více druhů kurzů, já měla jasno v podstatě hned. Vyhrál ten s ubytováním v Núpuru, hotelu, který dřív sloužil jako škola pro problémové děti z islandských měst. Není náhodou, že tu v minulosti některá ze svých školních let strávil i bývalý taxikář, punker, komik a starosta Reykjavíku Jón Gnarr. Tohle místo má ale i svého ducha - Númiho, nešťastného chlapce, který se prý po neúspěšné zkoušce oběsil v místní tělocvičně. A naproti ve fjordu, v údolí Haukadalur, se odehrála sága o Gíslim – sága plná vražd z pomsty napříč rodinou. Takže takové to normální islandské místo se svou historií. Stalo se zde něco zvláštního, strašidelného a věhlasného.

Je to také místo uprostřed ničeho (Ředitel univerzitního centra Ingi říkal: „Island je uprostřed ničeho. Západní fjordy jsou uprostřed ničeho, uprostřed ničeho. Ísafjördur je uprostřed ničeho, uprostřed ničeho uprostřed ničeho... no, a vy jste ještě v Núpuru!“) Kolem je pár domů, většinou letních chat, které bývají často prázdné, kostel... a překvapivě botanická zahrada. A samozřejmě nepopsatelně krásná příroda.

Jednou za rok se sem ale navalí skupinka studentů z celého světa, aby si tu mučila mozky islandštinou... A po testu ji možná zas vypláchla islandským pivem. Snad ale ne úplně všechnu. Mohlo by se zdát, že ta krása kolem bude od prozatím pevné vůle k učení zrazovat, ale možná to fungovalo přesně naopak. Když budeš mluvit pěkně islandsky, třeba v téhle zemi nakonec zůstaneš i déle...

Zakřič a zmrzni. Jinak z oceánu islandské gramatiky zešílíš

Právě v Západních fjordech je na to ten pravý klid. Pořadatelé chtějí asi studenty pěkně izolovat od okolního světa, aby se mohli plně soustředit na biflování. Mají ale naštěstí i pár příležitostí k občasné relaxaci a vypnutí myšlenkových pochodů.

Nejdůkladněji jsme tak prováděli organizovaným během do moře. Doprovázel jej skoro až válečný pokřik, který se postupně z hrdinského měnil na bezmocný. Ale stejně jako se postupem času rozšiřovala naše islandská slovní zásoba, rozšiřoval se i interval setrvání v ledové vodě. Fjordy vás asi z pozice turisty posunou o kousíček k blíže k islandskému drsňákovi.

Ke země nehřeje, turismus nekvete

Klid je však na Islandu v současné době docela nezvyklý. Pokračuje turistický boom a za tuto sezónu se na ostrov s 332 tisíci obyvateli vydalo už asi miliony zvědavců. Ale tady v Západních fjordech jich bylo minimum. Při jednom víkendovém výšlapu na nejvyšší vrchol oblasti – Kaldbakur, jsme na samotné hoře potkali jen skupinku domorodců. A to bylo počasí na nějaký ten výšlap přímo ukázkové! Nebe skoro bez mráčku slibovalo krásné výhledy z 998 metrů nad mořem, kam až se Kaldbakur tyčí.

Vůbec nám to nevadilo, ba naopak. I Islanďané se zdáli být nadšení ze skupinky studentů, co se snaží porozumět jejich jazyku. S trpělivostí čekali na naše odpovědi na základní otázky, které jsme po týdnu mohli umět. „Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Jak se máš?“ Jindy je spíš běžné, že jakmile Islanďan zmerčí, že se sice snažíte mluvit jeho řečí, ale narodili jste se kdekoliv jinde, přepíná do angličtiny.

Vše začalo dávat větší smysl, jak kurz postupně ubíhal. Neučili jsme se jen jazyk samotný, ale dozvídali jsme se spoustu věcí i o kultuře. Viděli jsme řadu islandských filmů, většina z nich byla natočena právě v této části země. Témata? Izolace, pocit uvěznění, potřeba úniku, problematika dospívání v malé vesnici odříznuté od okolního světa. Filmy starší i novější. Tohle téma vydrží, obzvlášť ve fjodech, které mají stále méně obyvatel.

Fjordy jsou obtížně dostupné autem a jelikož jde o nejstarší část ostrova, není zde už geotermální energie – to má za následek vyšší ceny než ve zbylých částech země. Méně obyvatel znamená méně hotelů, hostelů a různých guesthousů, tak i méně turistů.

Pokud ale toužíte po zážitku z Islandu jako z toho „osamoceného kousku země“ s nedotknutou přírodou, zamiřte právě sem, dokud ještě není pozdě. V jiných částech ostrova se kvůli stále narůstajícímu počtu turistů zavádějí stále přísnější bezpečnostní pravidla. Například u vodopádu Gullfoss, který patří právě mezi nejnavštěvovanější místa v blízkosti hlavního města, museli policisté letos v únoru kvůli neposlušným a se svým zdravím hazardujícím turistům natáhnout žlutou pásku. Západní fjordy k tomu mají daleko. Zatím vám další turisté svou hloupostí výhled nezkazí.

Všechna voda padá do Dýrafjördu

Zas ten pocit jako na letním táboře. Loučení nebylo lehké. Už nebudeme „saman“ ( islandsky „spolu“, pozn. red.) Třítýdenní pobyt nás ale naučil hodně. Viděli jsme Island z trochu jiného úhlu pohledu. Núpur nám dal pocítit aspoň na chvíli pocit izolace od okolního světa a učitelé nás za tři týdny dokázali dostat na úroveň A1 nebo A2, což je na tak krátkou dobu slušný výkon. Všechno zvládli ještě docela zábavnou formou, tak jsme z fjordů odjížděli neradi. Zjistili jsme, jak rychle se můžeme někde začít cítit jako doma. (Určitě na tom měl velký podíl ten domácí chléb od Ásty a slavnostní večeře od Gummiho... O islandském jídle jsme skládali i písně.)

Ale byl čas změnit stanoviště a pro většinu z nás najít si nové „doma“ v Reykjavíku. Přesto... Ač to zní možná až příliš otřepaně... Do západních fjordů se ještě musím podívat. Jak říkal Vestein v Sáze o Gíslim: „Odtud už všechny vody padají do Dýrafjördu.“ Je bod, ze kterého už není jiné cesty. A až tam pojedu, budu si zpívat jednu z písní, které mě tam naučili - Ég er komin heim. Tu, kterou si zpíval národní fotbalový tým, když se vracel z Eura do Reykjavíku.

Eg er komin heim je Islanďany považována za druhou neoficiální hymnu. Zpívali ji fanoušci na fotbalových zápasech i jejich přenosech v Reykjavíku, nechybí při žádné oslavě. Na videu zpívá oblíbený Helgi Björnsson (také známý herec z islandských snímků, například Paříž severu).

I já se tam vrátila. Po třech úžasných (ač na spánek nikoli bohatých) týdnech jsem byla zpátky v tom rušném a burácejícím městě plném aut a hlavně lidí.