Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Sněhem a ledem na třetí nejvyšší gruzínský vrchol Kazbek

Cestování

  6:15
Bylo nebylo, chtěla jsem vyrazit do vyšších hor, ale nedařilo se mi najít dobrovolníky pro takový výlet. Nakonec z toho byla výprava na třetí nejvyšší gruzínskou horu Kazbek (5033 m) ve složení má maličkost a tři chlapi. Rozhodně nebylo čeho litovat.

Pohled z vrcholu Kazbeku foto: Markéta BrabcováPohora.cz

Odlet do Gruzie

Po sedmé hodině se na pražských Roztylech potkávám s Mariem a Tomášem. Můj Focus statečně polyká velké bágly a spoustu dalšího vybavení a vyrážíme. V Berouně vyzvedáváme Albiho, přeskládáme věci jak se dá a upalujeme směr Mnichov. Po třech hodinách spánku bych nemusela nutně řídit, ale cesta uteče celkem rychle a po jedenácté už se soukáme z auta na jednom z mnichovských parkovišť nedaleko letiště. Nastává vcelku zábavná scénka – organizování batohů a nabalování matroše. Já, která má už batoh komplet sbalený a zašmodrchaný do průhledné folie, se tak můžu jen bavit pohledem na tři zmatkujcí figurky. Ve slunečném počasí a více než dvaceti stupních ve stínu působíme s cepíny, sněžnicemi a lanem na batozích opravdu trochu komicky. Mario tomu dodává korunu, když do autobusu k terminálu nastupuje s helmou. Aspoň že je veselo. Padají první výhružky typu On tě ten smích přejde. Ale kdepak, kdo se bojí, nesmí do lesa.

Odbavení proběhne bez problémů, i když hmotnostní limit 30 kilo splní někteří jen tak tak. Mé naivní ambice netáhnout na zádech víc než 15 kilo jsem už dávno zanechala kdesi v Čechách, přísná letištní váha ukazuje téměř 19 kilo. Jen těžce se smiřuji s nošením takového nákladu kamsi do kopců. Do odletu spousta času, Tomáš donese každému jedno vychlazené předodletové, sedíme a krafeme převážně o horách. Po druhé hodině se už můžeme konečně cpát do letadla směr Istanbul. „Taky dáme forsáž“ zahlásí Tomáš při vzletu letadla a vytahuje Gin koupený ve freeshopu. Ještě nedosáhneme ani letové výšky a Gin to má spočítané. To tedy bude cesta...

Občerstvení, debata nad tím, co že za nádherně zasněžený pás hor je to pod námi, že prý snad Rumunsko a už už klesáme. Po přistání jdeme rovnou na gate, tedy někteří to berou opět přes freeshop. Polovička naší skupinky se natolik činí, že za chvíli je to dva na dva, zvěř a její krotitelé. Nastává zmatené žbleptání, usínání, bosé běhání po chodbách a následné odchytávání. Řekněme, že tak trochu netradičně strávené tři hodiny čekání.Ve dvě hodiny ráno místního času přistáváme v Tbilisi. Chlapci se nám krapet prospali, ale moc čerstvě nevypadají. A že si z Istanbulu vůbec nic nepamatují? To nás vůbec nepřekvapuje. Čekáme na bágly. „Naše věci poznáme, až pojedou vesmírný kokony, tak jsou to naše“. Sláva nazdar, kokony doráží v plném počtu. Vykuklíme je z folie a jdeme složit hlavy do letištní haly na moc pěknou, Albimu už z loňska důvěrně známou, parodii umělého trávníčku pod eskalátory. Ač se to normálnímu smrtelníkovi může zdát jako přečkání noci na socku, skoro bych si i tipla, že trávníček se pro ulehání turistů narodil, moc dekorativní prvek to totiž není.

Přesun do Stepantsminde

U mě se nedá moc mluvit o spánku, ale chlapci, obzvláště někteří, spali jako miminka. Sbíráme se kolem osmé ráno, sedáme do rozchrastěného minibusu číslo 37 a skoro hodinu se kodrcáme do centra. Zastávky jsou na každém rohu, tak pořád zastavujeme. Když už jedeme, řidič troubí na všechno, co si to aspoň trochu zaslouží, bus narvaný k prasknutí, do toho se snaží všemožně protlačit šťiplístek – abych vysvětlitla, kromě řidiče a automatu na lístky osoba, která je nezbytnoou výbavou každého autobusu, holt nějak se ta zaměstnanost zvyšovat musí.

Z pojízdného šrotu se soukáme až na konečné, dřív by se nám s kokony asi ani nepodařilo vystoupit. Co teď? Nakoupit vodu, svačinu, sehnat maršrutku a dopravit se do Stepantsminde. První se nám nedaří, supermarket, který tu podle Albiho určitě měl být, se zřejmě kamsi vypařil. Možná trochu zmatení co a jak dál narážíme na skupinku týpků, kteří se k nám šinou a vyptávají se, co že to jako potřebujeme a kam jedeme. Domluva ne moc valná, ruština u nás, ani u týpků nedosahuje kdovíjaké kvality, ale nakonec se domlouváme na odvozu do Stepantsminde. Maršrutka by asi vyšla podstatně levněji, ale varianta soukromého „Žána“ je nám milejší, o to víc, když sám sleví z 135 lari na 120.

Průzkum začátku cesty od Bethlemi Hut na Kazbek

Soukáme se do jakéhosi Opelu, prasklé přední sklo, pootevřené okýnko jistí šroubovák, o pořádku se mluvit nedá, ale což, uvelebíme se a vyrážíme na zhruba tří hodinovou cestu. Ač domluva vázne, přece jen se nám podaří dohodnout, co potřebujeme a zastavujeme u obchůdku u silnice. Kupujeme vody a gruzínský divnochleba alá pita. Stoupáme do hor. Borec řídí jako kdyby jel závod, předjíždí, jak se dá, to nevadí, že v protisměru jedou auta, holt zákon silnějšího (nebo slabšího?).

Už kousek za Tbilisi se dá na co koukat, zasněžené kopce jsou nejdřív dost daleko, ale úspěšně se k nim přibližujeme, až jsou všude okolo nás. Tohle že má být hlavní tah do Ruska? No potěš, silničky úzké jako v italských horách, samá zatáčka a do toho všude spousta kamionů, které na pár místech tvoří zácpu. To ale našeho tlustého pidimužíka neohrozí, podřadí a jako správný king je nechává daleko za sebou. To nevadí, že cestou ohrozil a omezil několik dalších účastníků silničního provozu (a nás), asi to tu má naježděné.Kousek za vesničkou Gudauri se nám poprvé ukazuje Kazbek, vypadá moc fešácky. Střídají se ve mě pocity radosti, ale i obav z jeho zdolání. Nu což, nejlepší je zalomit a je vystaráno.

Po třinácté hodině jsme ve Stepantsminde. Hned se k nám šine několik týpků, kteří nabízí všechno možné, odvoz, přívoz, nocleh, jídlo... Všechny úspěšně odmítáme a zaplouváme do nejbližší hospůdky na jakémsi náměstíčku. Na pár dnů poslední pořádné jídlo. Dáváme si po různu – kuřecí nebo vepřové maso s bramborem, vepřové maso jen tak, kebab, limonádu nebo pivko. Jídlo tu nevyjde nijak extra levně, ceny jsou od osmi klidně i do patnácti lari, takže skoro srovnatelné jako v Čechách (1 lari = asi 13korun). Ve tři hodiny vyrážíme vstříc dobrodružství. Ještě nás odchytí pár týpků, jakože jestli nechceme hodit ke kostelu Tsminda Sameba, kam vede příšerně rozbitá silnice. Těch necelých pět kilometrů už nás stejně nevytrhne, takže s díky odmítáme. Přejdeme mostek přes potok, za tím nás odchytávají týpci z jakési záchranné stanice, zapisují si naše jména a čísla pasů a jestli prý budeme spát na meteostanici. Kluci vykládají že ne, že to prý nedělají, že spí jen venku, no povíme si.

Západní Kazbek
Výhledy byly nádherné

Přes osadu Gergeti se propleteme na cestu ke kostelu. Máme prý dvě možnosti, buď jít po cestě, po které se dokáží vyšplhati auta, je mírnější, ale delší, nebo to napálit do kopce na přímo. Chvíli jdeme tak, chvíli onak. S těžkým báglem mě moc nebaví soukat se prudkou cestou, tak pak raději přejdu na sice delší, ale podstatně mírnější cestu pro auta.

Občas se kolem nás zasněženou cestou prosoukají různá auta narvaná zběsilými turisty, kteří mají z okýnka namířený tablet a fotí nebo natáčí co se dá. Ne že by nás nenaplňovalo táhnout se s dvaceti až třiceti kily na hrbu do kopce, ale vysmátá, občas mávající posádka aut nás zrovna moc nebaví.Na úroveň kostelíka, asi do 2200 metrů, dorážíme o půl páté, k němu ale nejdeme, ne že by to bylo nějak extra daleko, ale po vyfunění kopce nemusíme mít všechno. Krátký odpočinek, svlečení, oblečení, převlečení a šlapeme dál. Trvá nám ještě asi hoďku než se rozhodneme najít si plac na postavení stanů.

Není moc z čeho vybírat, ale nakonec se zadaří. Super premiové místečko s výhledem na Kazbek, i když ten je vidět vlastně po celou dobu treku. Startujeme lopaty a dáváme se do odhazování sněhu. Slunce se už odebralo zaparkovat kamsi za kopce, takže teplota žádná slast, teploměr ukazuje tři pod nulou. Do toho se rozjíždí vítr, jsme na planině, tak co jiného bychom taky mohli čekat. Kolíky od stanu přísně odmítají zalézt do země byť jen na kousek, marnost nad marnost.

Náš věrný horský vůdce, který nám několikrát správně poradil cestu.

Pár chytrých hlav se dá dohromady a využití se dostává osmi ledovcovým šroubům, které s sebou máme. Se zimním stanováním venku nemám zkušenosti, ale tak nějak mě napadne naházet sníh okolo stanu, aby nám do něj spodem nefičelo. Nikdo to nevyvrací, tak jsem na svojí amatérskou iniciativu děsně pyšná :) Ve stanu to není zrovna velký komfort, dva lidé, dva bágly, neskládá se to moc pohodlně. Kluci ve vedlejším bejváku roztápí vodu. Z celé skupiny jsem největší nenasyta, vlažnou vodou si zalévám kuskus s mletým masem. Dorážím se horalkou, vyčistím zuby a kolem půl osmé se kuklím do spacáku. GPSka praví, že první noc máme přečkat v 2460 metrech.

Posun před ledovec

V noci jsem nezmrzla, sláva. Probíráme se kolem půl osmé. Zaskočí mě mokrá karimatka a navlhlý spacák. Ona podlážka stanu taky není kdovíjaká nejmladší kvalita, tak se není moc čemu divit. Sluníčko si na nás posvítí přesně deset minut před osmou. Karimatku vyhodím na sníh a zatížím sněžnicemi, aby mi nevzala roha, spacák přehodím přes stan a suším. Do balení se nám moc nechce, ani není moc kam spěchat, tak vycházíme až kolem půl desáté. Potkáváme dva skialpinisty bez skialpů, vykládají, že si jdou jen kousek vyšlápnout a že na Kazbek se pokusí zaútočit příští týden. Přebíráme jim světlého většího psa s rezavými fleky, ten se nás pak drží až do návratu zpátky do vesnice, pokřtím ho na Žeryka.

Pán hor aneb tady vládnu já

Stoupáme pomalu, často zastavujeme, někdy shodíme bágl, pijeme a soukáme do sebe zásoby, jindy jen visíme v předklonu, batohy na zádech. Nebe je bez mráčku a sluníčko peče jak o závod, už potřetí se přemažu třicítkou. Cestou nahoru jdeme okolo dvou mohylek s kříži, u kterých na chvíli zastavujeme, sundaváme batohy, mažeme se, odpočíváme a svačíme. Michal, který šel kousek za námi, mi přináší cepín, který mi vypadl z boční kapsy batohu, vůbec jsem si toho nevšimla, šikovná holka, jen co je pravda.Chvíli na to se mi podaří prasknout pet lahev s vodou, ani nevím o co, možná o mačky, ale to už není důležité, použít se nedá, zbývají nám tři lahve.

Když se pomalu drápu do kopce, bolí mě kyčle i stehna, docela makačka, nechápu, jak kluci můžou jít bez hůlek, mě strašně pomáhají, nedám na ně dopustit. Po krátké pauze u druhého kříže pokračujeme dál, je poledne. Před sebou máme zasněžený traverz. Já vyrazím suverénně první, ale po chvíli je jasné, že bez maček traverz neprojdeme, je docela prudký a pod sněhem je místy led, takže po zastávce další zastávka. Já mám mačky půjčené, navíc mají nějaký divnopatent uvazování na botu, takže chvíli bojuju, Tomáš mi pomáhá, ale nakonec vítězíme. Po chvíli se začne sníh bořit, místy až po kolena.

Jdu pořád první a adekvátně hloubce zaboření se nadávám, strašná pakárna. Před druhou hodinou zastavujeme v necelých 3000 metrech na sympatickém plácku, kde není moc sněhu, a dá se posedat na kameny. Rozbalujeme vařič a už se roztápí voda. Zabetonuju se ovesnou kaší a kuskusem, kluci si dávají jen polévku, takže jsem opět za největšího žrouta. Zastávka nám zabrala asi hodinu a půl. Je jasné, že k meteostanici za ledovec dnes nedojdeme. Zítřek jsme plánovali jako aklimatizační den, takže nám zpoždění nijak nevadí. Mačky měníme za sněžnice, Tomáš se propadá hluboko i s nimi a řádně u toho hudruje. Mě se taky nejde nijak extra dobře, ale pořád se bořím vahou o několik desítek kilo lehčí než Tomáš.

Pohled od Bethlemi Hut

Po chvíli opět zastavíme a přemýšlíme kudy tudy dál. Po levé straně vidíme v dolince dva mužíky, Žeryk se ale vydal doprava do mírného kopce. Chvíli diskutujeme, ale nakonec dáváme na něj. Náš horský vůdce je prostě pes :) Psí cesta se ukáže jako správná, nejspíš by to šlo i spodní, ale pro nás je důležité, že nejdeme úplně z cesty. Procházíme kolem palouku, který je podle všeho možné tábořiště. Plac je celkem rovný a občas jsou kameny ohrazené čtverce po stanech. My ale ještě kousek popojdeme a zakempíme o něco výš. Mohli bychom jít ještě dál, ale není jisté, že by jsme našli vhodné místo pro stany a navíc se blíží pátá hodina, sluníčko už je docela nízko a jakmile zaleze, pocitová teplota prudce klesne. Za takových podmínek se nestaví stan moc dobře, natož vysedávat venku a čekat až se rozehřeje voda. K večeři brkaše z pytliku, do ní trochu lovečáku, podělit se s Žerykem a jde se spát. V Žerykovi se probouzí pudy ochránce smečky nebo nám chce dát najevo, jak je děsně vděčný za to málo k snědku, co od nás občas odpadne a v průběhu noc se několikrát rozštěká směrem kamsi do údolí, vážně dáreček...

Výstup k Bethlemi Hut

Na dnešek jsem nařídila budík, buď ale špatně, nebo jsem ho zalehla a neslyšela když zvonil. Vstáváme tak až v půl sedmé. V noci se mi zdálo o teplé sprše, není se čemu divit, ve stanu bylo kolem pěti stupňů pod nulou. Spacák mám sice nový, komfort asi na –12 °C, ale stejně to pro mě není úplná hitparáda a v noci mi bylo chladno. Z jakžtakž vyhřátého spacáku se mi do zimy vůbec nechce. Sluníčko je ještě schované, tak nezbývá než se zahřát při balení věcí a stanu, naštěstí to zafunguje a brzy je líp.

Na jídlo nemám po ránu chuť, vysosám jen carbo snack, dám si trochu hroznového cukru, nacpeme se do sedáků a pod vedením Žeryka míříme k ledovci Gergeti. Dnes nás čeká další slunečný den, přesně podle předpovědi, paráda. Po chladné noci je sníh namrzlý, Tomášovi se opět i tak boří až do půlky stehen, nasazuje sněžnice. Před ledovcem se do sněžnic cvakáme i my a vážeme se na lano. První jde Tomáš, protože je nejtěžší, za ním Mario, já se sunu třetí a poslední Albi se zbytkem lana v báglu. Ledovec nevypadá nebezpečně, občas je někde malá trhlinka, ale nic, do čeho by zajel vlak i s vagóny.Na ledovec jsem vyměnila hůlky za cepín a každý krok je pro mě utrpení, strašně mě bolí kyčle jak se kolíbám ze strany na stranu, navíc ještě se sněžnicemi. Po šílených 45-ti minutách jsme na druhé straně ledovce. Na chvíli odhazuji batoh a fotím, co se dá. Teď už se jen dostat na vršek k bývalé meteostanici. No, jen... Kluci se vydávají nepřímější cestou, která ale vede po suťovisku a kamenech. Přemýšlím nad každým krokem, abych nešlápla špatně nebo na uvolněný kámen. Nic moc situace, ale bolest kyčlí na ledovci byla horší.

Svah na západní Kazbek, po kterém jsme se sápali nahoru

Co mě rozčílí je neskutečné množství odpadků všeho druhu, které se válí mezi kameny – plechovky, sklo, podrážky, plechy, matrace, rám postele... Všechno, co se někomu už nehodilo nebo se s tím nechtěl tahat dolů. Někteří lidé dokážou být strašná prasata, která si neváží krásy hor. K meteostanici dofuním chvíli po jedenácté. Meteostanice je prapodivná stavba z roku 1941, ve které je několik pokojů, jejichž náplní jsou jen palandy. Pak je tu recepce a něco jako společenská místnost křížená s kuchyňkou. Dveře v čele stavby jsou zamčené, ale dá se do ní vlézt z boku. Hned v chodbě nás vítají pytle narvané odpadky, Žeryk to ještě vylepší a přes noc je roztahá... Přesto, že se kluci chvástali, že spí jedině venku, vybíráme si nejméně zahnojený pokoj s palandou, na kterou se nakonec napasujeme všichni čtyři.

Jako zázemí nám slouží místnost recepce. Jsme tu sami, takže si můžeme vybrat co chceme. No můžeme... Správně bychom se měli kdesi dole nahlásit a tak dále, ale původně jsme nikdo nepředpokládal, že bychom zakempili uvnitř meteostanice.Na sluníčku ukazuje teploměr přes 26 stupňů, sedíme venku a ohříváme vodu. Nastává diskuze, jestli jít na vrchol přímou cestou, což má být 45–50 stupňový svah, na který se ze zdola díváme, nebo jestli půjdeme normálkou. Tomáš je pro normálku, Albi s Mariem spíš pro přímou, ale že jim to prý je fuk. Mě přímá láká, ale zároveň to pro mě znamená větší riziko, takže se přikláním k normálce. Po jídle se vydáváme na začátek zítřejší trasy, normálky.

Budeme vyrážet potmě, tak abychom aspoň trochu měli představu kudy tudy. Moc nastoupáme, tak se musíme přes suťovisko zase sklesat. Tomáš si tak aspoň vyzkouší klesání s jištěním se přes osmu, které nikdy předtím nezkusil. Dojdeme na úroveň bílého kříže, jednoho z orientačníh bodů na normálce, Albi pak dojde ještě k černému kříži a otáčíme to. Na meteostanici si připravíme věci na zítra, rozehřejeme vodu, já, ač bych neměla spíš nic jíst, protože se mi v břiše odehrává nějaká šílená bitva, si dávám brkaši a jde se spát.

Vrcholový den

Budík zvoní před půl čtvrtou. Z pelechu se mi vůbec nechce, ale nedá se nic dělat. Aspoň nějakého extra převlékání se ušetřím, na čuně jsem spala víceméně v tom, v čem vyrážím, shodím jen jedny podvlíkačky a nasadím membránové kalhoty. Vysosám carbo snack, ze zodpovědnosti do sebe nasoukám tatranku, pobalíme se, nasadíme lavinové pípáky, sedáky a helmy a ve čtvrt na pět s bágly, ale na lehko, vycházíme. Velká část cesty se má jít po ledovci, hůlky proto nechávám na chatě, stejně se budu bránit cepínem, tak jsou zbytečné. Mario jde první. Směr máme správný, jen cestu po tmě nechytneme tak, jak bychom chtěli a těsně míjíme bílý kříž, který jsme měli obejít zprava.

Na kamenité cestě sebou praštím, narazím si koleno a odřu prst, nic příjemného, ale taky nic, na co by se umíralo, posbírám se a jde se dál. Kamenitá cesta přejde ve zmrzlý sníh, který pod nohami zní jako praskající sklo. Teploměr ukazuje deset stupňů pod nulou, podle cestopisů a předpovědí bych tu čekala větší zimu. Jdu bez rukavic, na ruce mi je teplo dost. Ze sněhu přejdeme opět na kameny. Kvůli jednomu členovi výpravy zastavujeme, joo, holt když musíš, tak musíš. jen si nevybral zrovna nejvhodnější místo a čas, stojíme, čekáme a mrzneme. Tomáš se vydá kousek napřed a huláká na nás, že je tu trhlina.

Chvíli na to se podaří Mariovi do jedné strčit nohu. Jóó, že kameny, to sice ano, ale už jsme na ledovci, což se po tmě nedá zrovna moc dobře rozlišit.Zdržení pokračuje, když se navazujeme na lano. Dochází na rukavice. Opět chvíli po sněhu, pak zase po suťovisku, pěkně se nám to střídá. Ze stěny Khmaura, kterou máme po pravé ruce se neustále sype drobné kamení, zní to jako když prší. Naštěstí je štěrk dost daleko od nás, a tak nás nijak neomezuje. Nejde se mi moc příjemně, už aby vylezlo sluníčko. Dočkám se, čelovku vypínám v půl sedmé. Pokračujeme dál po ledovci Gergeti. Teď už nás čeká jen sníh, žádné kameny a štěrk, tak nasazujeme mačky, aby se nám šlo lépe.

První chyba nezkušených – když se chceme napít, zjišťujeme, že máme z vody celkem slušnou ledovou tříšť, jen příchuť chybí. Nu což, vydolujeme aspoň co se dá, hodíme do sebe něco málo sladkého a pokračujeme. Na ledovci jsou občas zapíchané větve s fáborky, které určují směr. V horní polovině ledovce je i několik záhrabů na stany a spousta žlutých flíčků všude okolo, hádejte od čeho asi. Postupujeme hodně pomalu, na můj vkus se spíš vlečeme jako šneci. Ne, že bych chtěla za daných podmínek utíkat, s výšku sice nemám žádný problém, ale neděláme ani pořádné kroky, jen šoupeme nohama.

Ze zadu zazní, jestli můžeme jít ještě trochu pomaleji. To už je na mě moc, vždyť už to snad ani pomaleji nejde! Mlčím, ale trpím. Konečně jsme za ledovcem a můžeme se odvázat, cesta se stáčí doprava. Stoupáme do mírného kopce, Tomáš si stěžuje na zimu, tak zastavujeme, aby se přiobléknul. Já se tedy taky zrovna nepotím, je mi zima na prsty u nohou, hýbu nimi jak se dá, do druhých ponožek se mi ale nechce, hlavně kvůli tomu, že bych musela sundávat mačky, to by byl boj. Využiju volné chvíle a soukám do sebe pár sušených meruněk. To, co následuje, mě rozhodně zahřeje. Stoupáme do prudkého, místy snad až 45-ti stupňového svahu, na lano se už ale nevážeme. Nejdřív bodám cepín oběma rukama kolmo do země, sníh je jakžtakž změklý, tak to jde, pak ale přitvrdí a musím ho zasekávat. Tenhle postup mi není moc komfortní, představa, že mi to podjede, nepodaří se mi zachytit cepínem a mastím si to kamsi pod svah mě moc nebere.

Postupujeme hodně pomalu, různě rozházení po svahu. Jednou mi mačky ujedou, ale cepínem se udržím, ani se nikam po břiše nevydávám. Nejhorší je pak přechod kolem vyčnívajících kamenů, okolo kterých je snad jenom led. Pečlivě zvažuju každý krůček a naštěstí se mi je v pořádku přejít. Už toho mám ale plné zuby. Už nějakou dobu je nám všem jasné, že tohle opravdu není normálka, že jsme na jiné cestě. Větvičky s fáborky ale ukazovaly sem, tak jsme jim důvěřovali. Kdybychom se podívali do fotek cesty, které mám s sebou vytištěné, věděli bychom kudy jít.

To, kde se sápeme, je západní Kazbek. Po dlouhém výstupu se rozhodujeme co dál, lézt to celé zpátky a snažit se dostat na normálku je nesmysl, jednak by to nemuselo vyjít časově a jednak to je to pro sestup dost prudké. Představa, že to, co jsem teď namakala zase trpím dolů se mi moc nelíbí. Další možností je vyjít na vrchol západního Kazbeku a doufat, že se přímo napojí na Kazbek, to zavrhujeme, protože stoupat se nám nechce a kdoví, jak se na sebe kopce napojují (a dobře jsme udělali, od určité výšky jsou oba kopce samostatné bobky, mají každý svůj vrchol, takže přes vršek západního bychom museli ke Kazbeku opět klesat). Tak že tedy půjdeme traverzem.

K napojení se na normálku má podle GPSky chybět asi 180 metrů, výškových pak 150 metrů. Tomáš si stěžuje, že už nemůže dál, že má zmrzlé prsty u nohou a nohy ho neposlouchají, že v mačkách už vůbec nemůže jít. Chvíli úvaha, ať to zkusí aspoň k napojení se na normálku, stejně nemáme jistotu, že nás nezastaví trhlina, nebo terén, že to kdyžtak otočíme. Chvíli na to Tomášovi podjedou mačky a natáhne se na břicho, zachytne se cepínem, ale morál už mu utekl kamsi do údolí.

Vracet se, když jsem takový kousek od vrcholu? Času máme dost, ještě není ani poledne, počasí je jasné, ale od zítřka se má kazit. Představa, že to celé, co dnes (kromě prudkého stoupání tedy) absolvuji zítra znovu, jestli vůbec? Nemůžu to otočit. Albimu se taky moc nechce, nedá mi proto moc práce zlomit ho, že vrchol zkusíme. Od kluků si bereme ledovcové šrouby a rozdělujeme se. Nemusíme ujít ani oněch 180 metrů, stačí jen kousek a už vidíme náš cíl. K nástupu na vrchol musíme kousek sejít. Přesto, že je jasné, že jsou tu trhliny, Albi se suverénně rozejde, ignorujíc je. Asi je tak fascinován vrcholem, že má klapky na očích, nevím. Já opatrně cupitám v jeho stopách, když nikam nezahučel on, neměla bych zahučet ani já.

Nemám zrovna dobrý odhad, ale závěrečné stoupání bude určitě stejně prudké jako na malý Kazbek. Určitě je ale víc ledové, takže mobilizuju veškerou svou pozornost a postupuju hodně opatrně, hlavně nic neuspěchat. Ač není úsek dlouhý, zdá se mi nekonečný, Albi hlásí ještě 50 metrů, uff. Nedýchá se tak dobře jako v nížině, ale čekala jsem, že se na mě projeví výška daleko hůř. Po půl dvanácté stojíme u zapíchnutého cepínu na vrchu, sláva! Na vrcholu je dost místa, žádná špice. Batoh dolů a fotím tu nádheru co se dá, celý Kavkaz za jasného počasí jako na dlani, a to včetně Elbrusu, který vykukuje v dálce – ten se na mě taky letos může těšit, rošťák :). Na vrchu zjišťuji, že nejvyšší bod, který je vidět odevšud ze zdola není skutečně nejvyšším bodem Kazbeku, ten je pro pohled zdola schovaný.

Pokocháme se, posilníme se, a pomalu se vydáváme zpátky. Na chvíli zapřemýšlíme, jestli se z prudkého svahu nejistit, ale pak to zavrhujeme a jdeme sólo. Já frajerka nemůžu pustit z ruky foťák, cvakám a cvakám, a tak se mi daří upustit rukavici, která během okamžiku nabírá slušnou rychlost a mastí to kamsi dolů, už jí nenajdu. Neužili jsme si spolu moc srandy, snad pár lyžovaček, ale byla fajn. Jakmile jsem dosáhla vrchu Kazbeku, můj cíl se změnil na to, abych v pořádku došla k meteostanici a do vesnice. Albi na to, jakým jdeme terénem, nabral celkem rychlost, ale já se nenechám vyhecovat, sice u chůze nespím, ale jdu tak, abych si byla každým krokem jistá.

Cepín se zasekává do zledovatělého sněhu, mačky chroupou zmrzlý sníh a konečně jsem na rovince. Když nebudu počítat ledovcový kurz, kde jsme sice s mačkami a cepínem chodili, ale o žádné bojování se svahem, tahle akce byla moje premiera, slušný křest ohněm, říkám si. Albi se radí s GPSkou, logicky nás žene dolů. Povrch pod námi je dost potrhaný, jak se trhají a sunou sněhové desky, navíc nás čeká další prudký svah, naštěstí už ne zledovatělý. Není čas na hrdinství, vážeme se na lano a nejprudší úsek pod platem se jistíme, pro mě další poprvé, jištění znám jen ze stěny a to se nedá srovnávat.

Pod námi je vidět vyšláplá cesta, ta je ale místy přerušená sesuvy sněhových desek, tipuju, že se desky rozhodly k putování teprve před pár dny, tak doufám, že jinou nenapadne je následovat. Jednu sněhovou desku musíme překonat. Když Albi vidí hlubokou díru, která je deskou zakrytá a musí jí překonat přes sněhový most, moc se mu do toho nechce. Já se taky necítím při jištění zrovna jistá, ale dělám jak můžu – nacpu cepín do země, poutko z něj na ruku, zasednu, zabodnu mačky, lano mám v jistícím kýbli a čekám co Albi předvede. Sněhový sesun a ďuru překonává celkem s přehledem, teď je řada na mě. Nebojím se, že by mě Albi neujistil, moc příjemné přelezení to ale není.

Pohled od Bethlemi Hut - bývalá meteostanice

Konečně jsme na do sněhu vyšlapaných stopách, už abychom byli na ledovci, necítím se moc příjemně, když na mě z levé strany míří tuny sněhu a vím, že to nebude tak dlouho, kdy se jich pár rozhodlo k výletu. Z kopce nekouká lavina, vzhledem k tomu, že je už několik dnů krásné jasné počasí, ale takový sesun desky asi taky nebude moc příjemná záležitost. Když se konečně dostáváme pod malý Kazbek, na chvíli zastavujeme, abychom se posilnili. Z lahve s ledovou tříští se nám toho nepodaří moc vydolovat. Budiž nám to poučením, abychom si příště vzali termosku. Z normálky teď můžeme posoudit, jak moc mimo byly větve s fáborky. Ten, kdo cestu značil, musel myslím značit skutečně cestu do vrchu a ne normálku, jak jsme čekali, fáborky jsou úplně mimo.

Dostáváme se na ledovec. Poučuji Albiho, ať jde opatrně, kouká po trhlinách a když si nebude jistý, ať si píchne cepínem. Kdepak, na můj vkus jde až moc suverénně. Asi si neuvědomuje, že má za sebou necelých 55 kilo a že ta kila ho při pádu do trhliny nemusí udržet... Na druhou stranu je pravda, že cesta nevypadá nijak nebezpečně, zas až tolik se to tady trhlinami nehemží a navíc jdeme cestou, kterou před námi už někdo šel. Z měkkého sněhu přecházíme na zmrazky alá křupající sklo, z těch pak na sníh s kameny, které sem napadaly ze stěny Khmaura. Ta na mě nepůsobí vůbec sympaticky. Ráno ze stěny jen pršel štěrky, ale teď, pod parou sluníčka, si z vrchu pádí někdy dost velké balvany. Albi se často zastavuje a pozoruje, kde dopadnou.

Při dalším sestupu spadnul Albi do ledovcové trhliny. Jak k tomu došlo a co následovalo je v samostatném článku.

Zpět do Stepantsminde

Ubytování si nevybíráme, je nám víceméně přidělené. V nemocnici měl někdo známého taxikáře, tak mu dohodili kšeft, taxikář má známou, která nabízí ubytko, tak jí to dohodil, no prostě všichni se znají, všichni jsou jedna velká rodina a když jde o kšeft, tak tuplovaně. Vítá nás Katina, paní domácí. Konečně tu slyšíme někoho, kdo aspoň trochu mluví anglicky. Pro ní jsme jen „maj lavly“, nechápe, jak jsme mohli jít do hor a kluky strašně lituje, jak jsou zmordovaní, protože už samozřejmě z místních tantamů ví, co se nám přihodilo. Ptá se jak že chceme pokoje, jestli jeden společný nebo dva plus dva, volím variantu jeden plus tři, která mi prochází, paráda.

Sprcha s teplou vodou, to je bájo, zaplouvám tam snad na deset minut. Kluci se taky vykachní, a to s nohama do praku, aby si náhodou nenamočily ovázané končetiny. S paní domácí dáme čaj a týpkem, co nás sem dovezl, se necháme odvézt do restaurace na náměstíčku, kde jsme naší slavnou výpravu začínali. Dávám si vařené, možná pečené vepřové, těžko říct. Maso, to je to, co potřebuju. K tomu pivo, limonáda je pro děti. Jako bonus vyfasujeme každý panáka čehosi alá slivovice. Samozřejmě, že se týpek zeptá, jestli jsme ti, které snášeli záchranáři. No jistě, tady se to už taky ví, exoti pro celou vesnici :) Domů nás náš Žán veze kolem jedenácté. Katina nás ještě odchytí, strašně si chce povídat, nabízí nám domácí víno, to přece nemůžeme odmítnout, tak sedíme, vykládáme a pijeme, do postele se dostáváme k jedné hodině.

Ráno na nás čeká úžasná snídaně – domácí marmeláda, domácí sýr, jogurt, míchaná vajíčka, lívance, zelenina, jakási pikantní kejda a tak dále. Na snídani si rozhodně nemůžeme stěžovat. Kluci mají jako náplň dne relax, poflakování se a převaz palců v nemocnici. Já si přes Katinu domlouvám vyjížďku na koni. V jednu je tu týpek jako na koni, sedám na Larisu a vyrážíme. Rusky umí snad jen pozdravit, anglicky ani slovo, takže toho za tří a půl hodinovou vyjížďku moc nenapovídáme.

Jedeme k prameni nějaké minerální vody a kamsi do vesnice za kopcem. Příroda jako taková je moc pěkná, sníh už tady v dolině není, jen v kopcích nad vesnicí, ale všude jsou haldy odpadků. Když nevíte co s bordelem, odvezte ho k potoku... Okolo se pasou krávy a koně. Vesnice, kam dojedeme, je pokroková, mají tu i kruhový objezd se sochou kohosi uprostřed, kruchový objezd je i značený, stejně tak jako přechod pro chodce kousek za mostkem přes potok. To nevadí, že se na silnici pasou krávy a všude je od nich naděláno, hlavně, že tu mají dopravní značení. Jestli jsme byli nadšení ze snídaně, tak k večeři už nemáme slov.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...