Kde začít cestu po Barceloně a jak se ve městě orientovat? Z Plaza de Cataluna, barcelonského Václaváku, vedou bulváry Las Ramblas směrem k moři, do Gotické čtvrti, Ravalu a Barcelonety. Opačným směrem dojdete po třídě Paseo de Gracia ke Casa Mila a Casa Batlló, na sever do čtvrti Gracia a dál k parku Güell. Na severovýchod vedou bulváry ke chrámu Sagrada Familia a do Poble Neu, nejmodernější části města. Opačným směrem leží Plaza de Espana, odkud lze vyrazit na horu Montjuic. Kdo trefí na Plaza de Cataluna, nemůže se v Barceloně ztratit.
Čtěte také: |
Název ulic Las Ramblas pochází ze starého arabského slova ramla, což znamená písčina nebo písečný břeh. Pěší zóny Las Ramblas jsou pověstné květinovými trhy, happeningy, obrovským množstvím luxusních obchodů a restaurací, ale i dostupných kaváren a fastfoodů.
V hotelu Continental na Rambla de Canaleta hned u Plaza de Cataluna se v roce 1936 ubytoval jistý Eric Blair. Ve Španělsku zuřila občanská válka a Angličan přijel bojovat. Když se spisovatel George Orwell (Blair bylo jeho občanské jméno) vrátil z fronty, jednotlivé frakce republikánského vojska se začaly, podněcovány sovětskými agenty, střílet na Las Ramblas mezi sebou.
V domě číslo 128, kde je dnes luxusní hotel Tivoli, sídlilo v době pouličních bojů velitelství POUM, marxistické milice, ke které patřil i Orwell. "V domě sousedícím s budovou POUM byla kavárna s hotelem v patře, café Moka. Minulého dne ji navštívilo dvacet či třicet příslušníků Civilní gardy. Po vypuknutí přestřelek budovu obsadili a zabarikádovali se v ní," píše Orwell ve slavné knize Hold Katalánsku.
Café Moka existuje i nyní a kávu si v něm můžete vypít zcela v klidu. A odtud lze po siestě vyrazit třeba na horu Montjuic, kde v místní pevnosti popravovali a mučili vítězní Frankovi vojáci zajaté republikány.
Katalánská a španělská kuchyně* Anchoas de L’Escala: Velký sendvič plněný ančovičkami. |
Jak bylo řečeno, Orwell napsal o svém válečném dobrodružství knihu Hold Katalánsku – naopak jako hold spisovateli přejmenovali barcelonští radní plácek nedaleko renesančního Plaza Real (katalánsky Pl. Reial) na náměstí George Orwella. Mladší ročníky ho ovšem znají spíš pod názvem Plaza Tripi, neboť se tu ještě nedávno prodávalo LSD.
Ulice Avinyó, která sousedí s Plaza George Orwell, má co do činění s prvním kubistickým obrazem na světě – Avignonskými slečnami Pabla Picassa (1881–1973). Rodák z Málagy namaloval v roce 1907 tento olej v Paříži a jako obvykle ho nijak nepojmenoval. Až básník Guillaume Apollinaire (1880–1918) mu začal říkat Filozofický bordel, odkazoval totiž na jistý nevěstinec právě na barcelonské ulici Avinyó (Avignonská ulice), jehož pracovnice Picassa zřejmě inspirovaly. Nakonec se začalo obrazu říkat Avignonské slečny. Dodnes ovšem málokdo ví, že slečny byly z této barcelonské ulice a nikoliv z francouzského papežského města Avignon. Kde ale stával onen bordel, dnes není možné přesně určit.
Zato lze celkem bez rizika prohlásit, že na barcelonské Avinyó stojí jeden z nejlepších reggae klubů Evropy. Bar Síncopa založil a nějakou dobu provozoval známý francouzskošpanělský hudebník Manu Chao.
Kousek od Síncopy, na historickém náměstí Plaza Real, najdeme další populární hudební klub – Sidecar. "Sajdkára" se nachází v místech, kde byl dříve vojenský nevěstinec a vibrace z ložnic jsou podle majitelů klubu cítit v prostoru dodnes. Hodně oblíbený je na Plaza Real také bar Glaciar. Skutečně kultovním zařízením je pak bar s německým názvem Super Glüh na nedaleké ulici Verdaques i Callis, který je domovskou scénou skupin Muchachito Bombo Infierno a La Familia Rústika, toho nejlepšího, co dnešní barcelonská klubová scéna nabízí.
Barri Gotic (Gotická čtvrť) je asi nejfantastičtější částí barcelonského Starého města. Půdorys ulic se od středověku téměř nezměnil, takže čtvrť ležící mezi bulváry Las Ramblas, Bornem a Barcelonetou je bludištěm průchodů, dvorků, malých náměstíček a uliček tak úzkých, že jimi neprojdou tři lidi vedle sebe. Obytné domy, které svírají úzké callejóny, jsou pochopitelně novější, téměř všechny ale mají dochované gotické sklepy.
V severní části stojí barcelonská katedrála a starobylý kostel sv. Filipa di Neri, kam se chodil modlit třeba architekt Antoni Gaudí a v jehož fasádě jsou ještě dnes díry po kulkách ze španělské občanské války. Na opačném konci Barri Gotic, nedaleko moře, se tyčí gotický kostel Santa María del Mar (Panny Marie Mořské), který před pěti lety světově proslavil spisovatel Ildefonso Falcones. Jeho román Katedrála moře se stal před pěti lety nejprodávanější knihou ve Španělsku a kniha vyšla i česky.
Kavárny a skvělé restaurace za rozumné ceny
Barceloneta – to je svět sám pro sebe. Většina domů čtvrti sousedící s mořským břehem a s přístavem byla postavena ve druhé polovině 18. století na poloostrově v místě rybářské osady. Obyvatelé Barcelonety nemají moc rádi změny a svůj středomořský životní styl si bedlivě střeží. Současně s tím dnes svádějí nerovný boj s realitními makléři, kteří se snaží udělat z Barcelonety rezidenční čtvrť pro klientelu z celé Evropy.
Kaváren i skvělých restaurací za rozumné ceny je v Barcelonetě mnoho. Tak například restaurace Somorrostro na ulici Sant Carles č. 11 si zakládá na tom, že zpracovává výsuroviny zmístního tržiště (Plaza de la Font). Každý den v pět odpoledne chodí číšníci ze Somorrostra do přístavu na dražbu ryb, které kupují přímo z lodí a o hodinu později už je nabízejí hostům.
Za návštěvu stojí La Taverna d’en Pep, proslulá kuchyní ze všech koutů Španělska: výborná paella, arros negre, nudle fideua, studená polévka gazpacho atd. Najdeme ji na ulici Sant Miquel č. 23. Pro milovníky mořských plodů je tu pak restaurace El Rey de la Gamba (Krevetí král) hned u moře na adrese Passeig de Joan de Borbó č. 53.
Kdo chce ale poznat opravdovou Barcelonetu kníratých strýců a rybářů, kteří postávají na nárožích a do své kavárny málokdy vyrazí bez sáčka a rádiovky nebo námořnické čapky, musí zajít do některého z malých, nijak nápadných lokálů. Například do baru Furat na ulici Salamanca č. 23.
Els Quatre Gat* U čtyř koček je asi nejproslulejší barcelonská kavárna a hospoda, v níž se scházela v první polovině 20. století umělecká avantgarda. |
Na to, že je Barcelona téměř dvoumilionovým velkoměstem, jsou její pláže i moře mimořádně čisté. Pláže začínají u přístavu, který architektonicky upravil Ricardo Bofill, jenž navrhl třeba pražské Corso Karlín. První se jmenuje Playa de Sant Sebastia, na ni navazuje pláž Barceloneta a pláž Nova Icaria. Stojí ovšem za to pokračovat po přímořské promenádě dál. Nejkrásnější pláže jsou pak Playa del Bogatell a Playa Mar Bella, jež dělá čest svému jménu (Krásné moře).
Čtvrti Raval, která se rozkládá po pravé ruce od bulvárů Las Ramblas (když jdete z Plaza Cataluna k moři), se poněkud nelichotivě přezdívá Al Rawal nebo také Ravalstán – to kvůli obrovskému množství přistěhovalců z Pákistánu a Magrebu. Mezi válkami se Ravalu zase přezdívalo Barrio Chino, čínská čtvrť. V levných hotýlcích Ravalu žil avantgardní francouzský spisovatel a příležitostný prostitut Jean Genet a část jeho proslulého Deníku zloděje se odehrává právě v těchto uličkách. Ravalem se táhne i ulice San Ramón, kde pouliční prostituce kvete dodnes. Píše o tom i současný spisovatel Pablo Tusset v románu Nejlepší loupákův zážitek.
"Kdyby někdo z vás neznal tuhle bordelzónu, vězte, že celá věc funguje přesně naopak než v Amsterdamu, neboli klient čeká za oknem nějakého baru, aby na něj bylo z ulice dobře vidět, a děvky pomalu krouží po náměstí," říká Pablo Miralles, hrdina románu.
Drsná čtvrť Raval a skvělá šunka z trhu
V Ravalu ale stojí i několik skvělých pamětihodností Barcelony: benediktinský klášter San Pablo del Campo z 10. století na ulici Sant Pau nebo Gaudího Palau Güell (Güellův palác).
Raval byl v novověku vždycky tak trochu drsnou čtvrtí. Tak například v roce 1909 povstali dělníci z barcelonského přístavu proti odvodům do války, kterou vedli Španělé v Maroku. Rebelie vstoupila do dějin pod názvem Tragický týden. Tenkrát bylo ve čtvrtích Raval vydrancováno a zbořeno několik kostelů. Kosti jeptišek vyhrabané z hrobů v klášteře svatého Jeronýma nanosily ženy vzbouřenců před palác Eusebiho Güella, jinak také Gaudího zaměstnavatele a mecenáše.
V severní části Ravalu stojí muzeum souhradně časného umění (Museu d’Art Contemporani de Barcelona) a kousek od něj se rozkládá tradiční tržnice Boquería – lepší sušenou šunku jamón serrano nebo jamón ibérico či sýry jako manchego jinde nekoupíte, k tomu jsou tu kupy čerstvých ryb a mořských plodů. A neměli bychom zapomenout ani na tlustého Ravalského kocoura (El gato del Raval), obří pouliční skulpturu od kolumbijského výtvarníka Fernanda Botera.
Na náměstí Moncada č. 12 si student Antoni Gaudí pronajal roku 1868 svůj první byt. Právě kostel Santa María del Mar ho ispiroval při budování chrámu Sagrada Familia. Další stavbou, která mladého Gaudího v okolí Bornu zaujala a promítla se do jeho architektonického vidění, byl neoklasicistní palác Porxos d’en Xifré architektů Josepa Buixareua i Franceska Vily, který se rozkládá přímo naproti škole, kde světoznámý architekt tehdy studoval. V Bornu ovšem Gaudí dlouho nevydržel; jestli tato čtvrť v jeho době něčím nebyla, tak právě klidným místem pro soustředěné přemýšlení, jež architekt celý život vyhledával.
Dnes je Born bohémskou čtvrtí plnou barů, klubů a ulic, kterými je někdy přes nápor turistů obtížné projít, ale paradoxně i poklidných zákoutí. Na ulici Montcada se nachází muzeum Pabla Picassa a hned vedle na ulici Banys Vells muzeum předkolumbovského umění Museu Barbier-Mueller d’Art Precolombi.
Muzea a galerie* Museu Picasso (Muzeum Pabla Picassa) |
Kam za nočním životem?
Ty nejlepší kluby najdete v barcelonské (kdysi průmyslové) čtvrti Poble Neu (Nové město) – tak třeba takový Razzmatazz na ulici Pamplona č. 88 kousek od stanice metra Bogatell. V bývalé fabrice předělané na klub pro pět tisíc lidí s mnoha sekcemi a pódii hrají pravidelně kapely jako například Calavera Conspiracy, z klasiků pak v Razzmatazzu v posledních letech vystoupili třeba Alice in Chains nebo Red Hot Chilli Peppers. Zajímavý je taktéž přeci jen o něco alternativnější klub Begood na ulici Sancho de Ávila č. 78.
Dominantou kdysi průmyslového Poble Neu je La Torre Agbar, 145 metrů vysoký (34 pater) mrakodrap dokončený v roce 2005, který se tyčí u náměstí Glories Catalanes. Zatímco někteří konzervativnější Barceloňané o stavbě tvrdí, že vypadá jako obří falus, jeho tvůrce, i v Česku známý francouzský architekt Jean Nouvel, hájí mrakodrap s tím, že jeho tvar je holdem věžím Gaudího chrámu Sagrada Familia.
Gaudího život ukončila tramvaj
Po Gran Vía de les Cort Catalanes, automobilové tepně města, jezdila v roce 1926 tramvaj. Sedmého června toho roku přecházel ulici kousek od Calvetova domu (Casa Calvet) od slavného architekta Gaudího stařeček v ošuntělém obleku s bílým plnovousem a mířil jako každý den na mši do kostela sv. Filipa di Neri. Srazila ho tramvaj, a protože byl v bezvědomí, bez dokladů a vůbec vypadal dost nuzně, přivolali četníci taxík a nechali ho odvézt do chudinské Nemocnice sv. Kříže. Až druhý den ošetřovatelé zjistili, že onen žebrák je ve skutečnosti Antoni Gaudí i Cornet, génius moderní architektury, jehož domy a slavný chrám Sagrada Familia se staly symboly dnešní Barcelony. Architekt se z bezvědomí neprobral a dalšího dne zemřel.
Po Gran Vía dnes tramvaje nejezdí, když se ale vydáme pěšky z místa neštěstí (mezi ulicemi Girona a Bailén) po této třídě a přejdeme čtyři kolmé ulice, můžeme tou pátou vykročit za Gaudího mistrovskými díly.
Dojdeme na křižovatku s Paseo de Gracia, zahneme doprava a narazíme nejprve na nádhernou stavbu Casa Batlló s bohatě zdobenou pískovcovou fasádou (č. 43, dům z roku 1906) a o kus dál na dům La pedrera (česky kamenolom), jinak též Casa Mila (č. 92) s úžasnou, veřejně přístupnou terasou s věžičkami podivných tvarů.
Nejslavnější moderní chrám
Gaudího chrám Sagrada Familia je bezpochyby nejslavnějším moderním kostelem na světě. Jeho výstavba začala v roce 1882, o rok později se jí ujal tehdy jednatřicetiletý Antoni Gaudí, který ji převzal po architektovi Francisku de Paula del Villarovi a věnoval jí čtyřicet tři let svého života, z toho posledních patnáct v chrámu i bydlel.
Z původních Gaudího plánů byla stavebně realizována asi pětina. Chrám měl mít osmnáct věží, z nichž nejvyšší měla měřit sto sedmdesát metrů (měla by tak o 25 metrů více než současný Nouvelův mrakodrap La Torre Agbar). Postupně bylo dostavěno celkem osm věží, z nichž ty nejvyšší párové, Torres de la Pasión, měří 112 metrů.
Nejsou to ovšem jen věže s nepravidelnými průzory, které činí stavbu výjimečnou: úžasným dílem je chrámová klenba divokých, ale přesto harmonických tvarů, zdobení obou portálů – Portál zrození (nacimiento) a Portál utrpení (pasión) jsou úžasnými uměleckými díly. Po Gaudího smrti se snažila pokračovat v jeho díle celá řada architektů, podle posledních zpráv by měla být stavba katedrály dokončena v roce 2026, tedy sto let po architektově smrti.
Barevný park Güell a slavný lunapark
Jedním z nejpříjemnějších míst ve městě je severní čtvrť Gracia. Ještě na začátku 20. století šlo o samostatnou vesnici, která byla postupně včleněna do rozrůstajícího se města. Centrem čtvrti Gracia je náměstí Plaza del Sol, kousek od něj malinké náměstí Plaza Diamant a Plaza Virreina. V uličkách vymezených tímto trojúhelníkem je obrovské množství barů a kaváren. Na ulici Carolines stojí další Gaudího dům Casa Vicens a dál na sever je slavný Güellův park s gaudíovskou výzdobou: barevnou ještěrkou amozaikovými lavičkami.
Z náměstí Johna Kennedyho jezdí historická modrá tramvaj k lanovce, která vás vyveze na horu Tibidabo, kde stojí druhý nejstarší lunapark v Evropě – Parque de atracciones del Tibidabo.
Na pohled další zábavní park, jakých jsou po Evropě stovky. Jenže ne náhodou tady natáčel jednu ze scén filmu Vicky Cristina Barcelona režisér Woody Allen. V Tibidabu totiž dodnes funguje několik atrakcí, ve kterých se vozily už prababičky dnešních Barceloňanů. Park byl otevřen v roce 1901 a atrakce nazvaná Letadlo (El Avión) krouží na jeřábovém rameni kolem své osy od roku 1928 a obří věž – houpačka Talaia je v provozu dokonce už od roku 1921.
Z hory Tibidabo, jejíž vrchol leží ve výšce 512 metrů nad mořem, je navíc nádherný výhled na město a na kopci jsou k vidění i krásné vily Casa Cuberta a Casa Roviraltao, jejichž autorem je katalánský architekt Joan Rubió. Navíc tu lze obdivovat starou observatoř nebo chrám Svaté srdce (Templo del Sagrado Corazón) ze začátku 20. století.
