Z Džerby se dá dostat dvěma způsoby, po staré římské cestě – nyní tam vede silnice dlouhá asi sedm kilometrů nebo trajektem, který stojí jeden dinár za auto (přibližně 13 korun), pěší a cyklisti to mají zdarma.Do Douz, kterému se říká brána do pouště, dojedete za tři hodiny, je to asi 210 kilometrů. Přes Medenine a Matmatu. Že už se blížíte, poznáte podle měnícího se okolí a podle přibývajících značek Attention! Camel Crossing. Kopečky se mění v rovinu, písek a jen malé keříky, v kamenitou poušť, na které můžete občas zahlédnout divoké velbloudy.
Město bylo v minulosti významnou zastávkou pro karavany při jejich cestě pouští, dnes je spíš oblíbeným cílem turistů. I my vyrážíme na klasickou atrakci, asi hodinovou projížďku na velbloudech po Sahaře. Můžete si ale vybrat i jiný způsob dopravy – povoz tažený koněm, motorku, motokáru nebo se jen nad pouští prolétnout v malém ultralightu. Na velbloudu to stojí 15 dinárů, dostanete k tomu na půjčení i tradiční oděv a šátek na hlavu. Brzy zjistíte, že je dobré si jím omotat celou tvář a mít i sluneční brýle, abyste byli chráněni před pískem. Když se houpavou chůzí velblouda dostanete mezi duny, následuje obvykle krátká přestávka. A ačkoli vám přišlo, že jste tady na poušti sami, najednou se objevují na motorkách další z místních, kteří vám nabízí různé atrakce. "Dejte si colu na Sahaře, je super," pobízí jeden ze zahalených mužů a už lahev téměř otvírá. Druhý drží v ruce krásné hebounké zvíře, nejmenší lišku na světě, fenka berberského, který žije právě na Sahaře. Za všechno je jednotná cena – cola nebo vyfocení s fenkem - pět dinárů. Kromě fotoaparátu se tedy hodí vzít si do kapsy i pár drobných.
Z Douz míříme do další bývalé oázy, Tozeur. Cesta vede přes solné jezero Chott el Djerid a trvá asi hodinu a půl. Žádnou obří vodní plochu ale nevyhlížejte. Jezero, rozkládající se na ploše 5000 kilometrů čtverečních, je zejména během letních měsíců téměř vyschlé. Můžete zahlédnout jen ojedinělá jezírka. Anebo vlastně i v dálce obrovské vodní plochy, jenže jde o fata morganu, kterou je jezero proslulé. Kdysi tudy nevedla silnice a jezdilo se kdekoli přes jezero, ale bylo to zrádné. "Ten autobus, který vidíte v dálce, tam je uvízlý asi 30 až 40 let. Tehdy si mysleli, že projedou, protože je tam sucho, ale nebylo," říká nám náš průvodce Lotfi. Když ale zaprší, většinou prý v prosinci či lednu, může někde voda v jezeru dosáhnout až 60 centimetrů.
Solné jezero Chott el Djerid se rozkládá na ploše 5000 kilometrů čtverečních a je téměř vyschlé. Když ale zaprší, většinou prý v prosinci či lednu, může někde voda v jezeru dosáhnout až 60 centimetrů.
Tehdy se tady také konají světově proslulé závody na rádoby plachetnicích, ale jsou to spíše vozíky na kolečkách s plachtou. Z jezera se těží průmyslová sůl, turisté si pak mohou na odpočívadlech koupit na památku některou z tisíce pouštních růží (od několikacentimetrových až po půlmetrové), která vzniká v pouštních podmínkách z krystalů sádrovce. Komu se tady vybaví píseň od Stinga Desert Rose, určitě neodolá a jednu si pořídí. Podmanivé okolí jezera kdysi uchvátilo i režiséra George Lucase, který zde natočil některé záběry ze svých Hvězdných válek (povrch planety Tatooine) a u Tozeuru pak i příběh slavného archeologa Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy.
Tozeur je podobně jako Douz také velkou oázou s tisícovkami palem. Určitě se tady vyplatí navštívit Medinu, staré město, plné spletitých uliček a tradiční architektury. My jsme zamířili i do místního Muzea lidových tradic. Již řadu let tady hosty provází charismatická Souad Khchim. Ukazuje nám kdysi používané nádobí, velké mísy na kuskus či menší v klasických místních barvách – zelená znázorňuje oázu, žlutá Saharu a stromy to jsou datlové palmy. Když předvádí, jak se kdysi mlelo obilí, začne i překrásně zpívat. "Scházelo se vždy víc žen, mlely obilí a přitom zpívali písně o lásce. Třeba o jejich milovaném, aby za ní nechodil, ale raději přiletěl, protože kdyby zanechal stopy, viděl by to její otec a bratr," vypráví neustále usměvavá žena.
V tozeurském Muzeu lidových tradic provází již řadu let charismatická Souad Khchim. Turistům ukazuje, jak se v oblasti mlelo obilí či tkají deky.
Jak dodává za chvíli pobaveně: "Ženy mlely obilí a muži byli ve městě na kafi." Tak totiž realita v tuniských městech skutečně může vypadat. Ulice jsou ve kteroukoli denní hodinu plné, ale většinou mužů posedávajících podél silnic v kavárnách a pozorujících dění. Souad si zpívá i když nás v další místnosti obléká do tradičních svatebních oděvů místního kraje a stejně tak při tkaní deky. Jak poté prozrazuje, zpěv ale není to jediné, co jí baví. "Napsala jsem sbírku básní, o lásce, o štěstí," říká a pyšně jí ukazuje. Debata s ní vás tak baví, že byste zůstali klidně i celý den, ale my musíme ještě dál.
Nedaleko od Tozeuru se totiž nacházejí tři horské oázy, které stojí za to vidět, Chebika, Temerza a Mides. Stará hliněná berberská obydlí jsou tady už opuštěná, lidé se přestěhovali o kousek dál, do modernějších budov. Vesnice totiž v šedesátých letech minulého století spláchla velká voda a už nebyly znovu postaveny do původní podoby. A podobně jako všude v okolí, i toto místo uchvátilo filmaře. V jedné ze zákrut kaňonu nedaleko Mides se v jeskyni natáčela závěrečná scéna z filmu Anglický pacient.
