Uvnitř prostoru o 300 metrech čtverečních vás přivítají figuríny dvou mužů oděných do funebráckých uniforem z dávných časů. Hra světel na obou postavách způsobuje efekty hodné filmového hororu.
„Atmosféra, která dýchá z tohoto muzea, jeho tajemnost, to je opravdu ta nejlepší volba na Dušičky,“ prohlašuje nadšeně třicetiletý Benjamin, který přijel ze švýcarského kantonu Graubünden. „Dobře vybrali i hudbu, která pohřební ovzduší podmalovává,“ dodává jeho přítelkyně Olivia.
Návštěvníci muzea si mohou poslechnout deset nejoblíbenějších hudebních čísel, jaká se hrají o pohřbech, například Ave Maria Franze Schuberta interpretované vídeňskými operními pěvci.
Prohlídková trasa v muzeu je koncipována jako pohřební obřad, vysvětluje jeho ředitelka Helga Bocková. Chodníček vede o pár centimetrů nad úrovní exponátů. „Modrým světlem osvětlujeme úroveň zemřelých, žluté světlo ozařuje úroveň živých,“ vysvětluje.
Celá truchlivá cesta je rozdělena do pěti etap: úmrtí, smutek, pohřeb, ukládání do hrobu a památka na mrtvého.
Některé atrakce, které muzeum dříve nabízelo, byly zrušeny. Návštěvníci tak už nemohou ulehnout do rakve, jak to většina z nich požadovala při prohlídkách o Muzejní noci. Muzeum podle Bockové dospělo k závěru, že to je „naprosto nemístné“.
Radnice v antickém stylu. Jedna z dominant Vídně.
Obyvatelé rakouské metropole mívali velké obavy, aby nebyli pohřbeni zaživa. Nůž (Herzstichmesser), jímž se probodávalo posmrtně srdce, aby se tak zajistilo, že je nebožtík skutečně mrtvý, je vystaven hned v první vitríně.
Jinou kuriozitou je mechanismus vyrobený v 19. století, jímž byla spojena ruka zesnulé osoby se zvonkem. Jestliže zvonek zazvonil, znamenalo to, že osoba v rakvi je ještě naživu.
Muzeum založené v roce 1967 v centru Vídně je považováno za první instituci ve světě zasvěcenou smrti. Desítka muzeí je následovala, například Muzeum pohřebních vozů v Barceloně.
Vídeňská expozice nazvaná Krásná mrtvola (Die schöne Leich) navazuje na místní tradice, podle nichž byl přikládán velký význam tomu, jak vystrojit pohřeb.
„Pro císařský dvůr byl pohřeb příležitostí, jak ukázat moc. Lidé tento zvyk převzali. To vysvětluje ojedinělost vídeňské kultury pohřebnictví,“ uvádí Helga Bocková.
„Smrt musí být Vídeňačka, tak jako je láska Pařížanka,“ zpívá v jedné své písni slavný rakouský písničkář a herec Georg Kreisler.
Sousední vídeňský Ústřední hřbitov se svými třemi miliony „obyvatel“, jichž je tedy téměř dvakrát více než Vídeňanů, tento kult názorně dokazuje. Na 2,5 kilometrech čtverečních je tu 300.000 hrobek. Místo je dvakrát menší než Curych, ale dvakrát zábavnější, říkají místní.
Leží tu Ludwig van Beethoven, Johannes Brahms, Franz Schubert a celá rodina Straussů, ale také populární zpěvák Falco, z jehož hrobu se stalo poutní místo, kam přicházejí fanoušci z celé země.
Vídeňská tramvaj je nejlepší způsob, jak se dostat do muzea
Do muzea i na hřbitov se nejlépe dostanete tramvají číslo 71. „Sednout na jednasedmdesátku“ tak v řeči Vídeňanů znamená odejít na věčnost.
