14. prosince 2013 6:15 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Vyčerpaní, ohluchlí a zaprášení
v luxusním hotelu na rovníku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jsme na rovníku a místní nám ukazují místní zvláštnosti. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jsme na rovníku a místní nám ukazují místní zvláštnosti. | foto: Alexandr Bílek
Minulá zápletka, kdy jsme zapadnuli do hustého bahna v extrémně odlehlé lokalitě, sice nebyla ojedinělá, byla ale přeci jen jiná než desítky jiných podobných, kterých zažíváme na cestě poměrně dost. Vzdálenost od nejbližšího města nebo vesnice totiž byla stovky kilometrů.

Při loňské expedici jsme motorovou pilu neměli, což byl velký handicap. Využitá by totiž byla velmi často. Především ve složitých oblastech Pobřeží Slonoviny, Burkině Faso nebo Guiney, kde nám stromy přes cestu kladli místní bohové každý den.

Projížděli jsme úseky, před kterými nás varovaly jednotky OSN i mezinárodní humanitární organizace, kterých tam pracuje celá řada. Přesto jsme všechny úseky zvládli, byť největším extrémem bylo projet 48 kilometrový úsek, který jsme zvládli za 60 hodin. Bylo to jen o pověstný chlup a auto zůstalo pod vodou.

Chtěl jsem tím říci, že jsme schopni na cestách absorbovat celou škálu nepříjemných událostí a počítáme s nimi. Dokonce se na potíže těšíme, protože nás alespoň prověří po stránce připravenosti i psychiky a trable jsou právě tím neuvěřitelným kořením všech cest, na které vždy rádi vzpomínáme. Tentokrát motorovou pilu máme a právě nyní nám velmi pomohla.

Jsme s Veronikou na cestě již 2 měsíce, 24 hodin denně a nejméně jeden měsíc nás ještě čeká. Mohlo by se zdát, že ponorka musí být neodmyslitelnou součástí každé takové cesty, opak je ale pravdou. Není čas na takové blbosti, program je velmi nabitý a každý den uteče jak voda.

Asfaltová silnice je pro nás největším dárkem.

Poslední problém ale přeci jen byl specifický v tom, že jsme byli několik set kilometrů od nejbližší vesnice a pokud by se nám stal problém, na který nejsme připraveni, může to být skutečná zkouška ohněm.

Milujeme samotu v té nejsurovější podobě, rozlehlé pláně, ticho, divoká zvířata a dokud vše klape, je to nádhera. Pokud ale nastane vážný problém, je dobré být alespoň jeden den pěšky od nějaké vesnice. A ne měsíc.

Vyčerpaní, ohluchlí a zaprášení

Dnešní den ale také nebyl bez potíží, oba tlumiče jsou po smrti a jakákoliv nerovnost na cestě se přenese ve formě stovek ran na celé auto. Musíme překonat asi 150 kilometrů kamenité cesty, a tak jedeme velmi pomalu.

Do vesnice NORTH HORR dojíždíme zase večer. Jsme úplně vyčerpaní, ohluchlí a zaprášení. Hned při vjezdu narážíme na katolickou misii, a tak se u nich zastavujeme. Zjišťuje, že zde není kromě hospody s krámkem a maličké pumpy nic. Je nám nabídnuto ubytování zdarma, ale s díky odmítáme.

V obchodě si kupujeme dva kartóny vody a odjíždíme zpět za vesnici uvařit si jídlo a spát. Chvilku nás sledují místní motorkáři, ale brzy je setřeseme. Hned ráno nakupujeme naftu, která je sice drahá, stojí přes 4 USD litr, přesto to není na tuto vzdálenost od nebližšího města tak hrozné.

Po stopách UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: procestovat všechna místa na seznamu UNESCO. Dosud má za sebou už 260 míst v 87 zemích. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

 Pamatuji si, že v Mozambiku nebyla pumpa asi 2000 kilometrů a kupovali jsme litr nafty i za 300 korun. To bylo hrozné a náš rozpočet to tenkrát velmi nabouralo. Máme ale "zaručenou" informaci, že do prvního většího města Marsabit to je pouhých 200 kilometrů, tam nám prý tlumiče určitě prodají i vymění. Jenže překonat tento krátký úsek trvalo dalších šílených 10 hodin.

Konečně máme tlumiče

Marsabit je první městečko po překonaných mnoha stovkách kilometrů. Po asfaltu zde nejsou ani stopy, celé město je zabahněné, špinavé a temné. Hned na první pumpě kupujeme tlumiče a šikovný pumpař je i vymění. Mezitím jdeme do hospody, kde si dáváme místní pivo.

Sedáme si k "baru", kde nás okamžitě kontaktuje několik místních. Kupujeme jim také pivo a protože je úplně teplé, dávám jim i to moje. Obsluha z nás celou dobu nespustí oči a je nadšená, když se s ní pouštíme do konverzace. Bar je úplně zamřížovaný a nápoje se podávají otvorem asi 10 x 10 cm.

Pro místní jsme zajímavé zpestření.

Slečna ale udělá bezpečnostní výjimku, otevře ten svůj kutloch a komunikuje s námi mezi dveřmi. Nedělá to asi často, neboť místní jsou u vytržení víc z otevřených dveří než z nás. Všichni drze nakukují co tam slečna má, ona je celkem úspěšně odhání a má veliký respekt. Má tam vyskládané kromě piva a Fanty i ananasové kompoty z dovozu, tak jich pár kupujeme a ještě večer jedeme dál.

Boj s komáry na život a na smrt

Keňa má kolem 64 tisíc kilometrů silnic, ale jen 9 tisíc je s asfaltovým povrchem. Protože už je zase tma a cesta je plná metrových děr, musíme přespat. Nacházíme krásné místo mezi ovocnými stromky. Jenže netušíme, že kousek od nás je mokřad plný komárů.

Celou noc s nimi bojujeme, jsou velmi agresivní a chlupatí. Přestože máme přes okna natažené síťky, někudy lezou ty mršky dovnitř. S takovou agresivitou jsme se již dlouho nesetkali. Kdykoliv rozsvítím, naši krev saje najednou několik desítek komárů. Naštěstí jde jen o nekomfortní situaci, bereme již 2 měsíce antimalarika, takže bychom měli být dostatečně chráněni.

Z ničeho nic přijíždíme na prvotřídní asfaltový povrch. Zastavím předními koly na asfaltu a zadními zůstávám na hlíně. Vystupujeme a fotíme ten neuvěřitelný okamžik. Máme za sebou více než 700 kilometrů složitým terénem a toto je chvíle, která nám přijde jako nejlepší dárek. Hned na první benzínce si necháme umýt auto.

Národní park Mount Kenya

Mount Kenya National Park byl na seznam UNESCO zapsán v roce 1997 a je druhou největší horou v Africe (5199 m). Jedná se o vyhaslou sopku, která v období aktivity (před 3,1 - 2,6 miliony let) mohla dosahovat výšky až 6500m. Na hoře se nachází 12 ledovců, všechny rychle ustupují, a čtyři vedlejší vrcholky, které se tyčí v ústí ledovcových údolí ve tvaru U.

Se svými rozeklanými ledem pokrytými vrcholky a zalesněnými svahy je Mount Kenya jednou z nejpůsobivějších krajin východní Afriky. Vývoj a ekologie zdejší afro-alpínské flóry také poskytují zajímavé příklady ekologických procesů. Původním názvem hory, jenž mu dali Kikuyové, byl Kirinyaga (Zářící hora). Dnešní jméno, ale zřejmě pochází od sousedního kmene Kamba. Kambané horu nazývali Kee Nyaa (Místo pštrosa). Skály a led na vrcholu hory jim připomínaly zbarvení pštrosího peří.

Hora Kilimandžáro je pověstná svými stále zasněženými vrcholky.

Zajímavý úkaz na rovníku

Protože potřebujeme internet, také si chceme dát nějaké moc dobré jídlo, a proto hledáme nějaký příjemný podnik. Máme doporučený resort Mt. Kenya Safari Club ve městě Nanyuki, a tak tam jedeme. Projíždíme kolem hliněných domků, když nás překvapí reklamní cedule, na které visí plechový glóbus.

Dorazili jsme k rovníku.

Reklama říká, zde jsme na rovníku. Jakmile zastavíme, hned nás kontaktuje místní nadšenec a ptá se, jestli chceme nějaké zajímavé informace. Přitakáme a děláme dobře. Po malém proslovu o jeho vesnici, která tu je již 1000 let, nám nabízí, že nám za malý poplatek demonstruje rovníkovou zvláštnost. Souhlasíme a nestačíme se divit.

Expedice All Africa

V rámci expedic ALL AFRICA 2013 a 2012 tým Alexandra Bílka procestoval vlastním expedičním vozem Egypt, Súdán, Etiopii, Džibuti, Keňu, Ugandu, Rwandu, Kongo, Burundi, Tanzanii, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo, Ghanu, Pobřeží Slonoviny, Guineu a Senegal, Mozambik, JAR, Lesotho a Svazijsko. Během 5 měsíců cestovatelé ujeli dlouhých 52 tisíc kilometrů a navštívili desítky míst zapsaných na seznamu UNESCO.

Vezme plastovou misku, na jejímž dně je malá dírka. Nalije do ní vodu a na hladinu položí dřívko. Z misky vytéká voda dírkou na dně a tvoří se vír, který točí dřívkem. Přejde na jednu stranu od rovníku, dřívko se točí na jednu stranu, přejde na druhou stranu a dřívko se točí obráceně. Pokud stojí přesně na rovníku, žádný vír se netvoří a dřívko je v klidu. Je to velmi zajímavý úkaz, který prý nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen.

Příjemný šok

Čeká nás ale ještě jedno překvapení. Přijíždíme do malebného resortu, kde je nádherný výhled na Mount Kenya. Je nám jasné, že to bude drahé, přesto si říkáme, že na kávu nebo čaj mít snad budeme a k tomu si dáme trochu internetu. Hned se nás ujímá majitel, Američan.

Je úplně konsternován naším autem a sklání hluboký obdiv Veronice, protože prý nezapadá do známého profilu klasických cestovatelek, které prý většinou vypadají mírně drsněji, mají dredy, hrubý hlas a tetování. Vysvětlujeme mu rovnou, že se chceme jen na hodinku zastavit, popít čaj a jet dál. On o tom nechce ani slyšet. Tvrdí, že zde musíme přespat.

Veronika prý není jako jiné cestovatelky.

Je nám to trapné, jsme v dost zanedbaném stavu a působíme zde proto dost nepatřičně. Pohybuje se tu sorta lidí z těch nejbohatších kruhů, staří boháči, prostě zde nemůžeme zůstat. Ptám se tedy, kolik stojí pokoj pro dva a on, že dům pro dva stojí 900 USD. Spadne nám brada, ale on že tu zůstat musíme a nenechá nás odjet. Říkáme, že náš budget je vyčerpán a nemůžeme si to dovolit. A on, kolik jsme ochotni zaplatit. Říkám, že tak 20 USD. On se překvapeně zasměje a odvětí, tak jo, dám vám to za 20 USD.

Snažíme se vykroutit, nechceme to přijmout, nechceme si připadat jako chudí příbuzní, v autě nám to vyhovuje a nejraději bychom se odporoučeli. On ale trvá na svém. Říkám tedy, že mu dáme alespoň 50 USD. Jedeme se tedy ubytovat, přiděluje nám dům se dvěma krby, čtyřmi koupelnami a deseti místnostmi.

Po dlouhé době zase jednou spíme v posteli.

Stydíme se, ale udělali jsme pro odmítnutí maximum. Nyní jsme pozvání na jídlo, a tak hledáme nějaké slušné oblečení. Dostáváme několik znamenitých chodů a s pobavením pozorujeme lidi okolo, kteří na nás pohlížejí trochu povýšeně. Je mezi námi opravdu velký až nechutný rozdíl.

Užíváme si nádherný dům, po mnoha týdnech se můžeme naložit do vany s horkou vodou, zatopit v krbu a vyspat se v krásné posteli. Musíme uznat, že nám to bodlo. Ráno nás ale napadlo, jestli náhodou těch 50 USD nemyslel pan domácí na osobu. Trochu jsem se zaleknul, a tak jsem při odjezdu na recepci rovnou předal 50 USD a poděkoval, aby bylo jasné, že jsem to pochopil takto.

Pokud bych řekl že zaplatíme, bylo by to asi 100 USD, čemuž jsem předešel. Tak malou bankovku ale recepční asi ještě neviděla. Přesto loučení bylo srdečné a slibujeme, až se vrátíme příští rok a přivezeme nějaké dárky z Čech.

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.