22. července 2008 12:09 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Záhřeb: město úsměvů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 27Diskuse
Friends z bohemistiky. Darija, Danijela, sedící Djordja, Matko a Lidija. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Friends z bohemistiky. Darija, Danijela, sedící Djordja, Matko a Lidija. |
Proč se v té zemi cítím lépe než doma? Ne, není to mořem. K němu jsem totiž vůbec nedorazil... Redaktor Milan Vidlák o svých přátelích z chorvatské metropole a o umění žít tady a teď

Když jsem tu vysmátou pětku, ty své chorvatské Friends spatřil poprvé, padal na mě prach z ospalých regálů slovanské knihovny naší filozofické fakulty. Právě tady se měl náš ročník studentů chorvatštiny (ve třídě nás bylo deset a na sraz jsme dorazili čtyři) setkat se studenty češtiny ze Záhřebu. Když Djordja, Lidija, Darija, Danijela a Matko a dalších asi padesát (!) jejich spolužáků napochodovali do stařičké budovy, vypadalo to, že se pod náporem jejich skvělé nálady a hlasitého klábosení sesype. Ač také lingvisti, knihomolové a potenciální badatelé, liší se chorvatští bohemisté od těch podivných bezpohlavních bytostí, zahalených do kusu juty, s pletenou čepicí a k ní ladícím pytlem přes rameno, jimiž se to na chodbách pražské filozofické fakulty jen hemží, asi jako Jadran od Mácháče.

S touto nerozlučnou pětkou se od té doby stále navštěvujeme, často jezdí do Prahy a letos v době fotbalového Eura jsem se vypravil já za nimi. Nevadily mně zmatky kolem řízků a paštik ani nepěkná předpověď počasí. Ostatně plavky jsem stejně nechal doma.

Všichni turisté mířící do nějakého toho dalmatského letoviska tudy projíždějí, nikdy ale nezastaví. Téměř milionová metropole Chorvatské republiky Záhřeb je zatím turistickým ruchem téměř netknuta. Je to město muzeí, kaváren, krásných parků a hlavně přátelských lidí. Připomíná Vídeň nebo Prahu, rakouskouherský duch se spoustou barokních budov a umírněnou elegancí se nezapře. A když k tomu připočtete podobný jazyk a fakt, že celý týden strávíte s chorvatskými kamarády, kteří studují chorvatštinu a češtinu, cítíte se jako na Vinohradech. Vždyť i jedna z hlavních ulic se jmenuje Masarykova.

Záhřebský Václavák. Náměstí Bána Josipa Jelačiče zve na rozdíl od největšího pražského náměstí ke klidnému posezení.S Matkem mám sraz na Trgu bana Josipa Jelačića, hlavním náměstí. Každý Čech se směje, jak je malé, ujišťuje mě Matko, když vidí můj údiv. Co ale tohle místo ztrácí na velikosti, dohání na půvabu. Ostatně který Pražan s čistým trestním rejstříkem by se rozhodl strávit večer s přáteli na Václaváku? Záhřebské náměstí se nachází přesně mezi dvěma historickými částmi města (Gornji aDonji grad). Maršála Tita, podle ankety jednoho politického týdeníku největšího Chorvata, tu naštěstí nenapadlo vybudovat magistrálu, a tak je středobodem všeho dění. Lidé posedávají v kavárničkách nebo jen tak na ulici, v přilehlých parcích i ve volně přístupné botanické zahradě. Nedaleko novogotické katedrály leží půvabné tržiště se záplavou ovoce a čerstvých květin (kde v Praze najdete takový trh?), a i když kousek od náměstí sídlí parlament, politici si nezabrali půlku centra tak jako pražská honorace kolem Malostranského náměstí.

Blázni do nogometu
Za chvíli hraje zápas Hrvatska, a ačkoliv jde jen o utkání v základní skupině, ve městě to vypadá jak u nás po Naganu. „Chorvati jsou blázni, milují nogomet,“ říká mi Matko, který věří, že bude slavným básníkem, na fakultě už mu vyšla první sbírka. Fotbal má taky rád, ale šílení fandů ho nechává v klidu a nacionalistické výlevy na jeho tváři vzbuzují pohrdavý úšklebek. Na Češích se mu proto líbí, že stojí nohama na zemi a nelítají tolik v oblacích. Vypráví mi, že Chorvat si klidně vezme úvěr, aby mohl jet na fotbal, kvůli mistrovství světa před šesti lety v Japonsku a Koreji lidé prodávali i auta.

V oblíbeném baru mých přátel se, jak by řekl Jaromír Bosák, „dějou věci“. Všichni mají bíločervené dresy, klobouky, šály i ponožky a paří se a zpívá jako o život. Jako slávista se s chutí připojím k chorálu Bijelo-crvena. Když mířím k baru pro Karlovačko, mimochodem moc dobré pivo, vrazí do mě jeden rozverný fanda. Po kratší výměně názorů zjišťuje, odkud jsem, a ihned mě zve na panáka, v Praze má tetu. Třeba Vídeň je o dost blíž, ale Praha, lijepi grad, u Chorvatů jasně vede. Snad každý, s kým se potkám, u nás byl nebo se k nám aspoň chystá. Máme prý stejnou mentalitu, smysl pro humor i podobný jazyk.

Spát se chodí později, a tak se v Matkově bytě (pronajímá si ho spolu s přáteli v jednom hezkém domku kousek od centra) vstává až kolem jedenácté. Parta se společně učí na zahrádce kavárny na fakultě. Pořád se něčemu řehtají, prostě pohoda. Buď to vyjde, nebo ne. To na pražské filozofické fakultě se zkouškové období neslo vždy ve znamení samoty. Každý si jel na sebe a potkali jsme se až u zkoušky.

Na chodbě katedry bohemistiky mi Djordja ukazuje na nástěnce svůj článeček o záhřebské návštěvě Michala Viewegha, který vyšel v časopise Jednota, vydávaném pro početnou českou menšinu v Daruvaru. Djordja by ráda psala do velkého chorvatského deníku, Jutarnjiho listu, ale ještě přesně neví. Teď by chtěla v Praze udělat diplomku a pak se uvidí. Pochází z druhého největšího chorvatského města, dvousettisícového Splitu, stejně jako její nejlepší kamarádka Darija. Darija si přeje cestovat, „hlavně nezůstat tady“. Radím jim, ať od Viewegha radši nic novějšího nečtou a následují příklad Matka, jenž si na překlad vybral Jáchyma Topola. Viewegh je v Chorvatsku dost oblíbený, jeden z nejpopulárnějších chorvatských spisovatelů Ante Tomić ho ale s přehledem strčí do kapsy. Jeho humoristický román Co by byl chlap bez fousů se ve čtyřapůlmilionové zemi dočkal úctyhodných deseti reedic. I tady je ale cítit česká stopa. Tomić miluje Jaroslava Haška, což je v knize víc než patrné.

Všichni doufají, že na zkoušce dostanou nejlepší známku, tedy pětku, a začnou si pobrukovat „Ne, pětku ne, já jsem v tom nevinně“ a za chvilku „Saša, Saša jede“. Jak se to sem proboha dostalo? Pepa Melen, Viewegh a Těžkej Pokondr, to nemáme na export nic lepšího? Uklidňují mě, že je to jen sranda: studentům se líbí český zvyk přejímat cizí melodie a dávat jim vlastní český text. Vzpomínají, jak se na nedávném karaoke večírku bohemistů zpíval Karel Kryl, a všichni hned začnou notovat Anděla. Matko má Píseň neznámého vojína jako vyzvánění v mobilu. Kryl u mladých Chorvatů rezonuje asi i proto, že na rozdíl od nás zažili válku. Mají už samozřejmě úplně jiné starosti, ale stín konfliktu z poloviny 90. let se někde v podvědomí pořád krčí. Napětí mezi Srby a Chorvaty nezmizelo a nejde si nevšimnout, že nepříliš oblíbení jsou zde Slovinci. Chorvati si třeba myslí, že je Slovinci v unii blokují. V Jutarnjim listu psali, že slovinští policisté rozdávali chorvatským fanouškům mířícím do Rakouska pokuty ve výši 200 eur, víc než třetiny průměrného chorvatského platu, za to, že měli na autě vlaječky.

Všichni dostali pětku, a tak míříme s chutí na oběd. Jídlo v restauracích je tady dražší než u nás a pro studenty je síť menz jediná možnost. Kalamáry, noky, telecí, salát i zmrzlinu dohromady pořídí student za deset kun (1 kuna = 3,4 Kč), oproti pražským menzám jde ale o úplný gurmánský festival. V restauraci stojí hlavní jídlo kolem padesátky a pivo 15 kun, což je dvakrát víc než u nás. Průměrný plat se pohybuje kolem 4000 kun čistého, o něco méně než český průměr. I v Záhřebu ale po ulicích frčí kvanta mercedesů a nejnovějších audin, promenády lemuje bezpočet drahých butiků. Vyšší střední třída už je početně silná i tady, ale jak se dozvídám, spousta Chorvatů si také zvykla žít na dluh.

Uvozovky dolníV knížkách jednoho z nejpopulárnějších chorvatských spisovatelů Anteho Tomiće je okouzlení Jaroslavem Haškem víc než patrné.Uvozovky horní

Na pivo si samozřejmě zajdou mí chorvatští Friends taky, ale místo Čechových obvyklých osmi kousků jim stačí dvě. Když chtějí pokračovat, sednou si prostě někde venku s litrovým Karlovačkem v PET lahvi. Někdo něco vždycky koupí a nabídne ostatním, ty zaplatíš příště. Na nějaké rozpočítávání při placení se tady moc nehraje.

Zatímco většina Čechů je buď zalezlá doma, nebo v hospodě, Chorvati umějí žít venku. V centru je spousta malých pekáren, které mají otevřeno dlouho do večera a kde si můžete dát výborné zapečené sendviče s pršutem nebo excelentní zákusky. V Praze se na vás z většiny stánků vyvalí odér připáleného tuku klobás a hamburgrů, jež pozřete leda při ranních návratech z tahů. Sedíme na zemi v altánku v nejkrásnějším parku Zrinjevac nedaleko náměstí chorvatského hrdiny krále Tomislava. Ačkoliv jsem četl studii měřící rychlost chůze obyvatel velkoměst, podle které je na tom Praha stejně jako Záhřeb, zdá se mi životní tempo Chorvatů mnohem pozvolnější. Málokdo tu do vás vrazí, a naopak do řeči se s vámi dá chlapík u benzinky, číšník i trafikantka, žádný z nich totiž příliš nespěchá. A když prokážete snahu a řeknete aspoň jednu dvě věty chorvatsky, jsou vaši. Opačnou zkušenost udělal v Praze Matko, jehož čeština je o dost lepší než moje chorvatština. Párkrát pozdravil česky a prodavačka mu odsekla anglicky, probodávajíc ho pohledem, jako by byl ruský agent. Takže když Darija nadhodí, že je Záhřeb „nejnudnější město na světě“ a že chce někam pryč, třeba do Prahy, odpovídám jí, že centrum Záhřebu je, pravda, menší než to pražské, ale že víc podniků s levnějším pitím ještě lepší město nedělá. Lidija se tomu směje. Lidija je Matkova milá a hodně, opravdu hodně temperamentní slečna. Aspoň dvakrát denně se o něco vášnivě přou, u nás by se podobná výměna dala klidně označit za hádku. Jak jsem ale pochopil, rádi si pouze vyjasní svá stanoviska.

Operátor mi posílá esemesku, zda si nechci objednat předpověď počasí. Djordja uštěpačně poznamená, že je to proto, aby Čecháček věděl, kdy může jít plavat. Češi jsou skoro jediní turisté, i když například Němců sem jezdí dvakrát tolik, které pravidelně hledají záchranáři. Tento fakt nikdo nechápe a je zdrojem mnoha vtipů. Stejně jako naši řízkaři a paštikáři. Když vyprávím, že znám lidi, kteří si s sebou vezli k Jadranu slepici, aby jim chudák v pětatřiceti stupních snášela vajíčka, válejí se Chorvati smíchy. Je to vážně na hlavu, vždyť v chorvatském supermarketu jsou ceny podobné jako v českém.

Nikdy nepláču
Večer sledujeme koncert na Strossmayerově šetališti neboli promenádě; Josip Juraj Strossmayer byl chorvatský biskup a politik, jenž se snažil o sjednocení slovanských kultur, přítel Františka Palackého a čestný občan Prahy. Dorazí i učitelka z bohemistiky Slavomira. Na lavičku se všichni nevejdeme, Slavomira se bez problémů uvelebí na zemi a povídá se do dvou do rána. Vztahy mezi pedagogy a studenty jsou opravdu neformální. Tak bezprostřední vztah jsme v Praze na škole měli s jedinou učitelkou, a sice chorvatskou lektorkou Marijí.

Sklonek týdne se nese ve znamení prestižního souboje Chorvatska s Německem. Po suverénním vítězství Hrvatske se zase vyráží do ulic a v klubu Purgeraj alkohol teče proudem. Atmosféře podlehla asi i obsluha šatny a nechala ji bez dozoru. Bez jakékoli újmy (Záhřeb je opravdu bezpečné město) nechávám batoh u stolu a pohupuji se do rytmu hitu populární rockové skupiny Hladno pivo. V Praze se dřepí a nad pivem se vedou řeči, tady jsou všechny stoly prázdné a tancuje se. Ve světle kreací Lidije, Djordji, Dariji a Danijely se cítím poněkud zakřiknutě a uvolním se až po třech Karlovačkách. Tyhle holky! Jakmile zaslechnou jen náznak písničky, jedno jestli v tramvaji či v hospodě, začnou hned zpívat nebo tancovat. Při jejich březnové návštěvě Prahy se takhle rozjely v jedné žižkovské knajpě a štamgasti se nestačili divit.

I když se tu celou dobu cítím jako doma, přesto to není stejné. Nakonec mi to dochází: za celou dobu jsem neslyšel nikoho si na nic stěžovat! Nejčastější slova jsou he he nebo supr. Zatímco já čtu Houllebecqovy jízlivé glosy o brzkém zániku západní civilizace, oni žijí tady a teď. Matko to píše v jedné své básniče: Nikad ne plačem, ma zašto bih? Nikdy nepláču, a proč bych měl?

  • 27Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.